„Můžeš nám říci, proč se to stalo?“ zeptala se, aniž se otočila, takže cítila vědomí celé země…
To na ni udělalo skutečně dojem.
„Jsem jen obyčejný démon. Co já vím? Jen to, co je, ale ne už proč to je a jak se to stalo.“
„Rozumím.“
„Můžu už jít?“
„Cože?“
„Prosím!“
Bábi se probrala ze zamyšlení.
„Aha. Ano. Tak utíkej,“ řekla stále ještě poněkud nepřítomně. „Děkuju ti.“
Hlava se nehýbala zdržovala se na svém místě stejně neodbytně jako hotelový portýr, který právě vynesl patnáct kufrů do desátého patra, ukázal všem, kde je koupelna, naklepal polštáře a už narovnal záclony v celém apartmá.
„Nevadilo by vám, kdybyste mě patřičně zahnala, že ne?“ ozval se po chvilce démon, když jak se zdálo, nikdo nepochopil, o co mu jde.
„Cože?“ řekla Bábi, která se mezitím znovu ponořila do svých myšlenek.
„Víte, já bych se cítil mnohem líp, kdybyste mě zahnaly podle pravidel. ‚Utíkej‘, to nějak není ono,“ žadonila hlava.
„Jo tak. No, když vám to udělá radost. Magráto!“
„Ano?“ trhla sebou poplašeně Magráta.
„Proveď ten obřad, buď tak hodná!“
Magráta od Bábi převzala hůl za ten konec, o kterém se domnívala, že představuje rukojeť, a usmála se.
„Jistě. Hned. Ráda. Takže — hm. Odstup, odporná stvůro, zaříkávám tě a zaháním do nejhlubších temných děr —“ slova rituálu následovala rychle jedno za druhým a hlava se spokojeně usmála. To už bylo něco jiného.
Pak se najednou rozpustila jako vosk pod prudkým plamenem a slila se s hladinou vody. Její poslední srozumitelné slovo, které téměř zaniklo v bublání vody bylo: „Utíííííkejjj…“
Bábi došla ke své chalupě ve chvíli, kdy se po východním obzoru rozlila chladná růžová záře nadcházejícího jitra, a se spokojeným povzdechem vešla dovnitř.
Kozy v chlívku byly neklidné. Několik ptáků ukrytých na půdě pod střechou nejistě poskakovalo sem a tam. Za kredencem v kuchyni poplašeně pískaly myši.
Bábi si uvařila konvici čaje a přitom cítila, že každý zvuk v kuchyni zní silněji, než by měl. Když upustila do dřezu lžičku, ozvalo se zazvonění, jako kdyby někdo udeřil kladivem do kostelního zvonu.
Bábi se potom, co se zúčastnila organizovaných magických podniků, nikdy necítila dobře. Sama tomu říkala,a že se pustila do něčeho, na co nebyla zavedená. Po chvíli se přistihla, že bloumá po kuchyni a pokaždé začne nějakou práci a odloží ji nedokončenou. Začala přecházet sem a tam po starých dlaždicích.
Právě v takových časech si najde lidský mozek ta nejpodivnější zaměstnání, aby se vyhnul svému prvotnímu úkolu — přemýšlet o věcech. Kdyby byl někdo Bábi pozoroval, byl by užasl nad tím, s jakou soustředěností se věnuje takovým činnostem, jako je třeba čištění podložky pod čajník, vyklepávání zbytků oříšků z dřevěné misky na kredenci nebo vyškrabávání suchých drobečků chleba ze spár mezi dlaždicemi.
Zvířata mají určité vědomí. Lidé mají také vědomí, i když to lidské vědomí je věc dosti mlhavá. Dokonce i hmyz má své vědomí, malé ostré kousky světla v temnotě nevědomí.
Bábi sama sebe považovala za něco jako experta v oblasti vědomí. Byla si skoro jistá, že takové věci jako země žádné vědomí nemají.
Vždyť, proboha, nejsou ani živé! Země je, země je —
Moment. Moment… Do Bábina mozku se pomalu vplížila určitá myšlenka a tvrdohlavě se dožadovala její pozornosti.
Ona tady byla určitá situace, za které by mohly mít okolní pochmurné pralesy vlastní vědomí. Bábi se zastavila, v ruce svírala kousek tvrdého chleba a zamyšleně zírala do krbu. Duševním zrakem však bloudila mezi skupinami sněhem zasypaných stromů. Ano, něco takového ji nikdy předtím nenapadlo. Samozřejmě, bude to vědomí vytvořené spojením všech ostatních menších vědomí: vědomí včel, ptáků, medvědů, dokonce i velkých a pomalých vědomí samotných stromů…
Bábi si sedla na svou starou houpací židli, která se s ní začala sama od sebe houpat.
Často uvažovala o lese jako o rozměrném společenství, ale to bylo jen tak „mottofóricky“, jak by podle Bábi řekl mág. V létě bylo ospalé a předoucí čmeláky, hučící a řvoucí podzimními bouřemi a stočené samo do sebe v zimním spánku. Bábi napadlo, že navíc mimo součet všech jednotlivých vědomí je i les určitým stvořením. A je živý, jenž trochu jinak, než je živý například takový rejsek, ale přece.
A mnohem pomalejší.
To bude velmi důležité. Jak rychle asi tluče srdce pralesa? Jednou za rok? Ano, to by tak nějak odpovídalo. Prales tam venku čekal na teplejší slunce a delší dny, které napumpují miliony litrů mízy do výše mnoha desítek metrů v jediné obrovské systole tak silné a hlasité, že si ho nikdo nevšimne.
A v tohle okamžiku se Bábi kousla do rtu.
Právě si pomyslela slovo „systola“, a to nebylo v jejím slovníku. Bábi by si byla pomyslela „stah“.
Někdo byl v jejím vědomí.
Něco.
Myslela si všechny ty myšlenky sama, nebo si je někdo myslel jejím prostřednictvím?
Sklopila oči k zemi a pokoušela se nechat si své myšlenky pro sebe. Jenže cítila, jak jí něco nahlíží do hlavy stejně snadno, jako kdyby ji měla ze skla.
Bábi Zlopočasná vstala, přistoupila k oknu a rozhrnula záclony a tam je najednou uviděla. Shromáždili se na místě, kde býval v teplejších měsících trávník, a všude kolem. A jeden každý do posledního na ni upíral zrak.
Po několika minutách se otevřely přední dveře Bábina domku. To udělaly samy od sebe, protože jako většina obyvatel hor používala Bábi v běžném životě jen dveře zadní. Byly jen tři události v lidském životě, při nichž se v domě otvíraly přední dveře, a při všech třech vás nesli.
Otevřely se s viditelnou námahou, s hlasitým skřípěním a v řadě bolestivých trhnutí. Na sníh před prahem napadaly šupinky zaschlé barvy a vzniklou škvírou se dovnitř nahrnul sníh. Když byly dveře zhruba napůl cestě, zaklínily se.
Bábi se protáhla vzniklou mezerou bokem a vyšla na neporušený sníh.
Nasadila si špičatý klobouk a oblékla si dlouhý černý plášť, který nosila jen tehdy, když chtěla, aby každý, kdo ji uvidí, okamžitě věděl, že před sebou má čarodějku.
Venku stála stará kuchyňská židle napůl zapadlá ve sněhu. V létě to bylo skvělé místečko, kde mohl člověk sedět, zabývat se různými domácími pracemi a přitom pozorovat cestu skoro až ke vsi. Bábi ji vytáhla, oprášila sedadlo od sněhu a sedla si na ni. Kolena pod pláštěm měla od sebe a ruce si vzdorně založila na prsou. Bradu měla bojovně zvednutou.
Slunce už stálo dost vysoko, ale světlo na Den prasečí hlídky bylo pořád ještě růžové a hodně šikmé. Odráželo se od obrovského oblaku páry, který se zvedla nad shromážděnými tvory. Ani jedno ze zvířat se vlastně nehýbalo, i když se občas některé z nich poškrabalo nebo udeřilo do země kopýtkem.
Koutkem oka zachytila Bábi jakýsi pohyb nad sebou a zvedla oči předtím si toho nevšimla, ale teď viděla, že každý strom kolem její zahrady je tak pokryt ptáky, až se zdálo, že přišlo jaro a na stromech vyrašily zvláštní pestrobarevné pupeny.
Na místě, kde v létě kvetly různé Bábiny byliny, byla smečka vlků. Někteří z nich si sedli, jiní stáli s vyplazenými jazyky. Za nimi se krčila výprava medvědů a vedle těch celá rota jelenů. Byla tam hejna zajíců, lasiček, veverek, tchořů, bažantů, jezevců, lišek a dalších tvorů, jejichž celé generace žijí v dusné atmosféře lovců a obětí, zabijáků a zabíjených. Společnost, která se navzdory tomu, že část zúčastněných podléhá tesákům, spárům i obyčejným zubům těch druhých, název lesní národ.