Společně stáli na sněhu, jejichž chutě a choutky pro tuto chvíli zcela zapomenuty, a pokoušeli se přinutit Bábi, aby sklopila oči.
Dvě věci byly Bábi na první pohled jasné. Ta první byla, že to, co se tady shromáždilo, představuje dokonalý průřez lesním obyvatelstvem.
A neubránila se, aby tu druhou neřekla nahlas.
„Nevím, jaké kouzlo tady působí,“ prohlásila. „Ale dám vám jednu radu — zdarma. Až to přestane fungovat, tak vy menší uděláte nejlíp, když hezky rychle hodíte zadkem.“
Nikdo z nich se ani nepohnul. Bylo naprosté ticho, jež rušil jen jakýsi obstarožní jezevec, který si s provinilým výrazem ulevoval.
„Tak podívejte, začala Bábi. „Co já s tím můžu dělat? to, že jste přišli za mnou, vám nepomůže. On je nový pán. Je to jeho království. Já se mu do toho nemůžu plést. Není to správné, míchat se někomu do vlády, a proto se mu do toho nemůžu míchat ani já. Musí se to tak nějak vystříbit samo, ať už to dopadne dobře, nebo špatně. To je základní zákon magie. Nemůžete lidem vládnout nějakými kouzly a zaklínadly, protože časem byste museli užívat stále víc a víc magie a silnější a silnější zaklínadla.“ Opřela se o opěradlo, vděčná za to, že pradávné tradice nedovolují vládnout Zkušeným a Moudrým. Vybavila si, jaké to bylo, když si na hlavu, byť by na několik vteřin, položila královskou korunu, a otřásla se.
Ne, takové věci jako královská koruna mají na většinu chytrých lidí velmi nedobrý vliv. Nejlepší je nechat vládu na lidech, jejichž obočí se spojí nad kořenem nosu pokaždé, když se pokusí myslet. Je to komické, ale většinou vládnou mnohem líp. Potom dodala: „To si musí vyřídil lidé sami mezi sebou. To je přece známá věc.“
Cítila, že jeden z největších jelenů na ni upírá obzvláště pochybovačný pohled.
„No dobrá, tak starého krále zabil,“ připustila. „Tak to přece chodí, ne? I v přírodě to tak chodí. Vy o tom víte svoje. Boj o přežití, zachování druhu a všechny ty věci. Vy asi nebudete vědět, co je to dědic, co? Ledaže byste si mysleli, že je to nějaký druh králíka.“
Zabubnovala si prsty na kolena.
„Starý král se s vámi přece nijak zvlášť nekamarádil, pokud si vzpomínám? Co všechny ty hony a štvanice?“
Zavrtávalo se do ní víc než tři sta párů očí.
„Pro mě za mě si na mě všichni zírejte, stejně vám to nepomůže,“ pokoušela se dál. „Copak se můžu začít handrkovat s nějakým králem jenom proto, že se vám zrovna nelíbí? Kam by to vedlo? To není, jako kdyby se pokusil něco udělat mně osobně.“
Marně se pokusila vyhnout pohledu jedné silně šilhavé lasičky.
„Dobrá, je to sobecké,“ připustila. „Ale takové už to je, když je člověk čarodějkou. Tak vám přeju hezký den.“
Zvedla se, s dupáním vešla do chalupy a pokusila se za sebou bouchnout dveřmi. Jednou nebo dvakrát se jí zadrhly a to pokazilo celý efekt.
Když zavřela, zatáhla záclonky, sedla si do houpací židle a začala se zuřivě houpat.
„V tom to všechno je,“ přesvědčovala sama sebe, „nemůžu se do toho plést. V tom to všechno je.“
Malá karavana drkotala po nerovné cestě k dalšímu městečku, jehož jméno si společnost nepamatovala a až z něj odjede, zase ho okamžitě zapomene. Zimní slunce viselo nízko nad vlhkými zelnými poli Sto Lat, které halila řídká mlha. Naprosté ticho ještě násobilo skřípění vozových kol.
Mášrecht seděl a krátké nohy přehozené přes okraj posledního vozu se mu kývaly.
Dělal, co dovedl. Vínozpěv ponechal Tomanovo vzdělání v jeho rukou. „Určitější v tom mnohem lepší než já,“ řekl Mášrechtovi. A kromě toho, máš tu výhodu, že mu to můžeš vykládat hezky z očí do očí.“
Jenže ono to nějak nefungovalo.
„Jablko,“ opakoval a zamával ovocem ve vzduchu.
Tomjan se na něj zářivě usmál. Byly mu už skoro tři roky a neřekl jediné slovo, kterému by někdo rozuměl. Mášrecht začínal v duchu chovat určitá černá podezření, která se týkala čarodějek.
„Ale vypadá velice chytře,“ řekla paní Vínozpěvová, která seděla uvnitř ve voze a spravovala kroužkovou košili. „Pozná všechny věci. Rozumí všemu, co se mu řekne, a udělá, o co ho požádáš. Tak bych si přála, abys mluvil, broučku!“ řekla něžně a pohladila chlapce po tvářičce.
„Tak si myslím, že vás ty čarodějky podvedly, paní,“ zabručel trpaslík. „Víte, co se říká, podstrčené děti a tak dál. Kdysi bývaly takové věci na denním pořádku. Moje prapraprababička vyprávěla, že se to jednou stalo i u nás v rodině. Víly tenkrát vyměnily lidské a trpasličí dítě. Vůbec nikdo si ničeho nevšiml, dokud ten malý nezačal narážet hlavou do různých věcí, jako —“
Oba najednou se vyděšeně otočili a upřeli pohledy na Tomjana, který na ně přátelsky kývl a dál ohryzával své jablko.
„To je role Červa z Tyrana,“ zašeptal Mášrecht. Řeč, kterou tak dokonale ovládal, ho na chvíli opustila. „No, ať se propadnu,“ prohlásil.
„Ale on mluvil jako —“
„To musím říct Vínozpěvovi,“ seskočil z vozu a rozběhl se po zamrzlých loužích k čelu karavany, kde kráčel herec-principál a tiše si pro sebe pískal.
„Tak co, b’zugdo-hiaro[9],“ zavolal na trpaslíka vesele.
„Okamžitě pojď se mnou! On mluví!“
„Mluví?“
Mášrecht netrpělivě poskakoval. „On recituje!“ vykřikl. „Tak pojď přece. Mluví úplně jako —“
„Já?“ řekl Vínozpěv o pět minut později, když zastavili ve skupině holých stromů u cesty. „Vážně takhle mluvím já?“
„Přesně tak!“ odpověděli mu členové společnosti sborem.
Mladý Willikins, který se specializoval na ženské role, opatrně strčil do Tomjana stojícího uprostřed hloučku na převráceném sudu.
„Hele, hošku, a znáš mou řeč z Poslužte si?“ zeptal se.
Tomjan přikývl. „Ne každý, kdo pod kamenem leží, je mrtev. Však stačilo by, aby Smrť jen zdáli zaslechl —“
Naslouchali v užaslém tichu a kolem nich se po zelných polích tiše valila řídká mlha a z nebe na ně shlížel rudý sluneční kotouč. Když chlapec skončil, koulely se Mášrechtovi po tvářích horké slzy.
„U všech bohů,“ prohlásil, když Tomjan ztichl, „musel jsem být v sakra skvělé formě, když jsem tohle psal.“ Pak se hlasitě vysmrkal.
„Já taky mluvím takhle?“ ozval se pobledlý Willikins.
Vínozpěv ho poplácal po rameni.
„Kdybys mluvil takhle, můj milý,“ prohlásil, „nestál bys po kolena v blátě uprostřed mizerných polí a k jídlu bychom měli všichni něco jiného než pár hlávek kradeného zelí.“
9
Pozn. autora: V trpasličině je to smrtelná urážka, kterou tady Vínozpěv použil jako přátelskou zdrobnělinu k oslovení. V překladu znamená „zahradní ozdoba“.