Zatleskal.
„Tak dost, to stačí,“ prohlásil a při každém slově se mu před ústy v mrazivém vzduchu srážel obláček páry. „Tak všichni zpátky na svá místa a jedem. Víte, že musíme být do západu slunce za zdmi Sto Lat!“
Herci se postupně probírali z omámení a pomalu se vraceli ke svým kárám. Vínozpěv se obrátil k trpaslíkovi a položil mu ruku kolem ramen, nebo spíš kolem hlavy.
„Tak co?“ zeptal se. „O vašem národě se tvrdí, že máte magii v malíčku. Co si o tom myslíš?“
„Strávil vlastně celý život kolem jeviště, pane. Je docela přirozené, že si hodně věcí zapamatoval,“ odpověděl mu Mášrecht nepřítomně.
Vínozpěv se sklonil tak, aby mu viděl do obličeje.
„A ty tomu věříš?“
„Nevím. Vím jenom to, že jsem slyšel hlas, který se zmocnil mých kostrbatých veršů, upravil je a vrátil mi je v takové podobě, že se mi propálily do mozku a zasáhly mě přímo do srdce,“ odpověděl mu Mášrecht upřímně. „Slyšel jsem hlas, který pronikal pod neohrabanou slupku slov a říkal všechno, co jsem chtěl říci, ale co jsem nikdy nedovedl přesně vyjádřit. Kdo ví, odkud k nám takové věci přicházejí?“
Klidně upíral oči Vínozpěvovi do červené tváře. „Třeba to nadání zdědil po svém otci,“ dodal.
„Ale—“
„Kdo ví, co měly ty čarodějky za luhem?“ skončil trpaslík.
Vínozpěv ucítil, jak mu do dlaně vklouzla ruka jeho ženy. Když užaslý a rozzlobený vstal, políbila ho zezadu na krk.
„Netrap se,“ řekla. „Cožpak to není skvělé? Tvůj syn zadeklamoval své první slovo!“
„Přišlo jaro a bývalý král Verence si stále ještě neužíval smrt v leže. Bezcílně bloudil hradem a hledal cestu, která by mu umožnila uniknout ze sevření těch šedých hradeb.
Taky se snažil vyhýbat ostatním duchům.
Proti Champohárovi nic neměl, i když dovedl být chvílemi dost únavný. Při prvním pohledu na Dvojčata, jejichž drobní duchové se batolili ruku v ruce hradními chodbami, se však pokoušel rychle zmizet, protože jejich smrt připomínala činy mnohem temnější než obvyklé královské spory.
Pak tady byl Potulný troglodyt, hodně vybledlý opičí muž v chlupaté bederní roušce, který v hradě strašil jen proto, že byl náhodou vybudován nad jeho pohřebištěm. Prádelnou čas od času projížděl z neznámých důvodů povoz s křičící ženou. A co se kuchyně týká…
Jeden den se podal svým touhám a navzdory všemu, co mu tvrdil starý Champohár, se vydal za vábnými vůněmi do té velké horké klenuté jeskyně, která sloužila jako hradní kuchyně. Uvědomil si, jak je to legrační. Tady dole nikdy nebyl, alespoň ne od doby, kdy byl ještě malý chlapec. Zdá se, že králové a kuchyně spolu nijak zvlášť nevycházejí. Kuchyně byla plná duchů. Jenže to nebyli duchové lidí ani pralidí. Byli tam jeleni. Byli tam býci. Byli tam zajíci a bažanti, křepelky, ovce a prasata. Byly tam dokonce podivné kulaté měkké věci, které vypadaly jako duchové ústřic. Byli tam namačkáni tak hustě, že ve skutečnosti prolínali jeden druhým a měnili kuchyň v tichou a děsivou noční můru, složenou ze zubů, chlupů a paroží. Několik z nich si ho všimlo a ozvalo se pár vřískavých zvuků, které zněly nepříjemně a nemelodicky jakoby odněkud zdáli. Všemi těmi duchy procházel zcela lhostejně kuchař se svými pomocníky a připravoval vegetariánské klobásy.
Verence na tu scénu asi půl minuty mlčky zíral a pak se dal na útěk. Přitom si přál, aby měl smrtelné tělo, kde by si mohl strčit na čtyřicet let prsty do krku a vyzvrátit všechno, co za tu dobu snědl.
Hledal klid ve stájích, kde začali škrabat na dveře u kotců a divoce výt jeho milovaní psi, kteří znejistěli jeho cítěnou, ale neviděnou přítomností.
Teď strašil — a jak při tom nenáviděl svět! — v dlouhé chodbě, z jejíchž stěn na něj shlížely portéty dávno mrtvých králů. Byl by k nim měl mnohem lepší vztah, kdyby mnohé z nich nepotkal v různých částech hradu jako užvaněné duchy.
Verence se rozhodl, že než se docela ztratí z tohoto světa, musí vykonat dvě věci. Za prvé uniknout z hradu a najít svého syna a za druhé pomstít se vévodovi. Rozhodl se, že svou mstu nevykoná prostě tak, že by způsobil vévodovu smrt, protože život věčný ve společnosti toho pochichtávajícího se idiota by propůjčil smrti novou nepředstavitelně hrůznou tvář.
Seděl pod obrazem královny Radomily (670 — 722), jejíž kamenný pohled by mu připadal mnohem šťastnější, kdyby ji právě toho rána nezahlédl procházet zdí.
Verence se procházení zdí vyhýbal. Člověk by si měl za každých podmínek zachovat svou sebeúctu.
Najednou ucítil, že ho někdo pozoruje.
Pootočil hlavu.
Na zápraží seděl kocour, který ho důkladně zkoumal pomalým pohledem. Byl šedě mourovatý a nesmírně tlustý…
Ne, nebyl tlustý. Byl neuvěřitelně velký. Měl po těle tolik jizev, že vypadal jako pěst, na které vyrostla srst. Z uší mu zbývaly dva potrhané pahýly a v jeho jediném oku přivřeném do žluté štěrbiny plál zlomyslný plamínek. Kocour vykročil k němu a ocasem namaloval ve vzduchu celou řadu otazníků.
Silver se doslechl, že lady Felmetová má malou bílou kočičku, a okamžitě se rozhodl vykonat u ní návštěvu.
Verence v životě neviděl zvíře, které by v sobě mělo takovou dávku darebáctví. Kocour došel až k němu a s hlasitým předením, které se rozléhalo jako hukot vodopádu, se mu pokoušel otřít o nohy.
„No jo, no jo,“ řekl král nepřítomně. Sehnul se a měl dobrou vůli poškrabat kocoura mezi těmi dvěma potrhanými pahýlky na hlavě. Byla to nesmírná úleva narazit na někoho, kdo ho viděl a přitom nebyl duch, a král se nemohl ubránit dojmu, že Silver je poněkud neobvyklá kočka. Většina hradních koček byli buď rozmazlení miláčkové, nebo obyvatelky kuchyní a stájí, které se podobaly těm nevábným šedým hlodavcům, jimiž se živily. Tenhle kocour, jak se zdálo, byl nezávislý a soběstačný. Podobný pocit ve vás vzbudí na první pohled všechny kočky, ale namísto neuvědomělé zvířecí netečnosti, která budí dojem, zeje kočka zahleděna sama na sebe a okolí je jí prostě lhostejné, Silver vyzařoval skutečnou inteligenci. Kromě toho z něj vycházel pach, který byl schopen prorazit stěnu a způsobit cévní potíže i mrtvé lišce.
Takového kocoura si mohla chovat jediná osoba.
Král se pokusil přidřepnout a zjistil, že mírně zapadá do podlahy. Sebral se a vytáhl se nahoru. Jakmile si člověk povolí a zdomácní v nehmotném světě, je s ním konec a je po veškeré naději, to cítil.
Jen nejbližší příbuzní a ti, kteří k tomu mají duševní sklony, řekl Smrť. Ani jedněch, ani druhých v hradě mnoho nebylo. Vévoda by sice patřil do té první skupiny, ale jeho chorobný egoismus způsobil, že jeho psychické síly byly Verencovi užitečné asi jako mladá karotka. A co se týkalo ostatních, měli nějaké předpoklady jen šašek a kuchař, ale kuchař poslední dobou trávil většinu času pláčem ve spíži, protože nesměl upéci nic krvavějšího než pastinák, a ze šaška zbýval takový uzlíček nervů, že se ho Verence už ani nepokoušel rozmotávat.
Ale takhle čarodějka, to by bylo něco jiného. Jestli neměla čarodějka duševní předpoklady, tak byl král Verence jen třtina ve větru se klátící. Musí dostat do hradu čarodějku. A potom…
Měl plán. Přesně řečeno, bylo to víc než to, byl to plán s velkým P. Strávil nad ním několik měsíců. Neměl nic jiného na práci, tak přemýšlel. V tom měl Smrť pravdu. Jediné, co duchům zbývalo, byly myšlenky, a přestože myšlení jako takové je většině králů dosti cizí, nepřítomnost těla, které většinou rozptylovalo i ten malý zbytek myšlenek, jim teď dala možnost těšit se ze slastí mozkové činnosti. Ještě nikdy předtím v životě neměl plán, alespoň ne žádný, který by byl složitější než: „Pojďte, vystopujeme nějakou zvěř a uštveme ji.“ A tady před ním seděl klíč, který se poklidně umýval.