„Tady, kočičko!“ zapředl král. Silver na něj vrhl pronikavý žlutý pohled.
„Kocoure!“ opravil se rychle král a ustoupil o krok. Nejdřív se zdálo, že kocoura ani nenapadne, aby ho následoval, ale k Verencově úlevě se Silver nakonec postavil, zívl si a tiše vykročil za ním. Silver zase tak často duchy nevídal a ten vousatý chlap s napůl průhledným tělem ho docela zajímal.
Král ho vedl zaprášenou boční chodbou k velké komoře nacpané starými goblény a obrazy dalších dávno mrtvých králů. Silver komoru prozkoumal kritickým pohledem, sedl si do středu zaprášené podlahy a upřel na krále tázavý pohled.
„Je tady spousta myší a dalších věcí k jídlu, víš?“ ujišťoval ho Verence. „A co se týká vody, rozbitým oknem sem často zatéká. A podívej na ty krásné goblény, na těch se ti bude spát!“
„Promiň,“ řekl nakonec a obrátil se nazpět ke dveřím.
Nadešel okamžik, na který se připravoval celé ty měsíce. Když byl naživu, vždycky se o své tělo staral a od chvíle, kdy byl mrtev, se snažil, aby si zachovalo co nejlepší tvar. Bylo jednoduché zanedbat se a začít se v obrysech třepit, na hradě se objevovali duchové, ze kterých už zbývaly pouhé poloprůsvitné beztvaré skvrny. Ale Verence nastolil železnou sebekontrolu a cvičil — řekněme, že o cvičení tvrdě přemýšlel — a teď se přímo dmul duševními svaly. Po těch měsících, ve kterých pumpoval ektoplazmu, byl v lepším stavu než kdykoliv předtím, kromě toho, že byl mrtev, samozřejmě.
Tenkrát začal prachovými částicemi. Ta první ho téměř zabila[10], ale on neustoupil a postupně přešel k písečným zrnkům, pak dokonce k celým zrnkům suchého hrachu. Do kuchyně se sice stále ještě znovu neodvážil, ale bavil se například tím, že Felmetovi přesolil několik jídel, ale pak došel k názoru, že otrávit někoho, i kdyby to byl tchoř, je nečestné.
Teď se opřel celou vahou o dveře a každým mikrogramem svého já se soustředil na to, aby byl co nejtěžší. Pot autosugesce se mu vysrážel na špičce nosu a zmizel dřív, než dopadl na zem. Silver se zájmem přihlížel, jak se duchovité postavě na pažích převalují svaly jako fotbalové míče.
Dveře se začaly pomalu pohybovat, zaskřípaly a s nárazem zapadly do rámu. Západka s cvaknutím zaskočila.
Tak, a teď jen aby to ke všem sakrům zabralo, pomyslel si Verence. On sám totiž západku nebyl schopen uvolnit. Ale ta čarodějka — určitě přijde hledat svou kočku — musí ji přijít hledat!
V kopcích za hradem nad hladinou malého jezírka ležel na břiše šašek a zíral do jeho hlubin. Pod hladinou leželo několik pstruhů, kteří jeho pohled opětovali.
Mozek mu říkal, že na Zeměploše musí být někdo, kdo je na tom ještě hůř než on. Přemýšlel, kdo to tak asi může být.
Nikoho se neprosil o to stát se šaškem, ale i kdyby to byl udělal, bylo by to zbytečné, protože potom, co otec utekl, stejně vůbec nikoho nezajímalo, co říká.
Dědečka určitě ne. Jeho první vzpomínky byly spojeny s dědečkem, který ho nutil opakovat žerty a vtípky zpaměti a každou řádku mu vtloukal do hlavy řemenem. Řemen byl ze silné kůže, a přesto že byl pošitý rolničkami, nebylo to nijak veselé.
Dědeček byl tvůrcem sedmi oficiálně uznaných vtipů. Čtyřikrát po sobě vyhrál pamětní pohár a Zlatou rolničku zeměplošské Velké ceny kašparů. Oficiální název této prestižní soutěže, každoročně pořádané v největším městě Zeměplochy, byl Grand Prix des Idiots Blaboleux ankh-morporkois. To z něj udělalo pravděpodobně nejsměšnějšího člověka, jaký kdy žil. Musel se k tomu ovšem velmi tvrdě dopracovat.
Šašek si se záchvěvem vzpomněl, jak si v době, kdy mu bylo šest let, vymyslel vlastní vtip a zašel s ním, celý nesmělý, po večeři za dědečkem. Byl to vtip o kachně.
To mu vysloužilo nejstrašnější výprask, jaký si v životě pamatoval, a to bylo co říct, protože dědeček opravdu uměl přiložit ruku k dílu.
„Musíš se naučit, chlapče —“ sděloval mu děd a každý kus věty byl doprovázen cinkajícími nárazy řemene, „— že nic není vážnější než skutečný humor a žerty. Ode dneška už nikdy —“ stařec se odmlčel, protože si přehazoval řemen z pravé do levé ruky, „— nikdy, pamatuj si, nikdy neproneseš vtip, který nebyl schválen cechem. Kdo si myslíš, že jsi, abys rozhodoval, co je a není směšné? Na mou věru! Ať se nevzdělanec hihňá triviálnímu vtipkování, je to smích ignoranta! Nikdy, pamatuj. Nikdy. Nepřej si mě, jestli tě ještě jednou přistihnu při něčem takovém.“
Potom se šašek vrátil k učení těch tří set osmdesáti tří vtipů schválených cechem, což bylo strašné, a k tomu se ještě musel naučit oficiální slovník povolených výrazů, což bylo ještě horší.
A pak ho poslali do Ankhu a tam v holých a studených místnostech zjistil, že jsou i jiné knihy než velká, těžká a v mosazi vázaná Obludná kniha žertů. Vždyť tam venku byl celý kruhový svět, plný podivuhodných míst a lidí, kteří provozovali ty nejzajímavější věci jako třeba…
Zpěv. Slyšel zpěv.
Opatrně pozvedl hlavu a trhl sebou, když rolničky na jeho čepici zazvonily. Rychle ty nenáviděné věci zachytil rukama.
Zpěv pokračoval. Šašek opatrně vyhlédl za chomáčem vysoké trávy, který mu poskytoval dokonalý úkryt.
Zpěv nebyl nic moc. Jak se zdálo. Jediné slovo, které zpívající znala z celé skladby, bylo „la“, ale zato ho dokázala přinutit k tvrdé práci. Melodie působila dojmem, že interpretka ví, že lidé za určitých okolností zpívají „lalala“, a je odhodlána dělat to, co se od ní čeká.
Šašek riskoval a zvedl hlavu ještě výš. Tak poprvé uviděl Magrátu.
Na úzké loučce přestala tančit a teď si dost neúspěšně pokoušela vplést do vlasů nějaké sedmikrásy.
V šaškovi se zatajil dech. Když za nekonečných nocí ležel na tvrdých dlaždicích, sníval o ženách, jako byla tahle. Když se nad tím chvilku zamyslel, došel sice k názoru, že ženy, o kterých sníval, byly přece jen trochu jiné — tak například byly poněkud více obdařeny v hrudních partiích, nosy neměly tak červené a špičaté a jejich vlasy byly tak nějak vlnitější. Jenže šaškovo libido bylo naštěstí dost chytré, aby rozeznalo rozdíl mezi nemožným a celkem snesitelným, a rychle zapojilo jisté filtrační okruhy.
Magráta sbírala květiny a promlouvala k nim. Šašek napjal sluch.
„Tady je vlněný ostrobýl,“ říkala právě. A červosej trojlaločný, ten je skvělý na záněty uší…“
I Stařenka Oggová, jejíž pohled na svět býval až přehnaně optimistický, by se jen těžce nutila k pochvale Magrátina hlasu. Jenže šaškově sluchu připadal jako zvuk rajských zvonů.
„… a pětilístek — nepravá mandragora, nejlepší na poruchy močového měchýře. A hleďme, tady dědečkův žabohryz. Ten rozhání zácpu.“
Šašek se za hlučného zvonění pomalu zvedl. Připadal si jako omámený. Magrátě se ovšem v té chvíli zdálo, že z louky, nad kterou se zatím pohybovala jen hejna pestrobarevných motýlů a nějaký ten čmelák, najednou vyrazil obrovský červenožlutý démon.