Nehlučně otvíral a zavíral ústa. Měl tři strašlivé rohy.
Jakýsi naléhavý hlásek v hlavě ji nabádaclass="underline" „Měla by ses dát na útěk, prchat jako vyplašená gazela, za těchto okolností je to jedna z toho mála oficiálně schválených akcí.“
Pak ale zasáhl obyčejný, logický rozum. Ani v těch nejoptimističtějších představách by Magráta sama sebe nenazvala gazelou, vyplašenou ani jinou. Na tom srovnání především pokulhávalo to, že kdyby se byla vyděšená Magráta dala opravdu na útěk, neměla by proti ní nějaká gazela šanci.
„Ehm,“ prohlásilo zjevení.
Nelogický smysl, kterého měla Magráta víc než dost navzdory Bábinu tvrzení, že jí chybí pár suchých větví do otýpky, ji upozornil na to, že démon zvoní a vypadá, jako by nemohl popadnout dech.
„Ahoj,“ řekla.
Šaškovy myšlenky se hnaly rychlostí expresního vlaku. Začínal propadat panice. Magráta sice nenosila špičatý klobouk jako starší čarodějky, ale přece jen se držela toho základních pravidla všech čarodějek. Není celkem k ničemu být čarodějkou, když jako čarodějka nevypadáte. V jejím případě to znamenalo velké množství stříbrných šperků, hlavně v podobě osmiúhelníků, netopýrů, pavouků, draků a dalších symbolů každodenního mysticismu. Magráta by si byla hrozně ráda lakovala nehty na černo, měla jen strach, že by nebyla s to vydržet Bábin pohrdavý výraz.
Teprve teď začalo šaškovi docházet, že narazil na čarodějku.
„No nazdar!“ vyletělo z něj a už už se obracel k útěku.
„Nejste —“ začala Magráta, ale to už šašek dusal po lesní pěšině směrem k hradu.
Magráta se podívala na kytici, která jí začínala vadnout v rukou. Prohrábla si prsty vlasy a na zem se snesl déšť povadlých okvětních plátků.
Cítila, že nějak dovolila, aby jí velmi důležitý životní okamžik proklouzl pod rukama jako namaštěný čuník v úzké uličce.
Cítila strašlivou touhu klít. Znala mnoho kleteb. V tom směru byla Dobrácká Sejkonopná velmi vynalézavá. Dokonce i stálí obyvatelé lesa si zvykli raději kolem jejího domku proběhnout co nejrychleji.
Jenže Magráta teď nebyla schopna najít jedinou kletbu, která by beze zbytku vyjadřovala její pocity. Nakonec se rozhodla spokojit s klasikou.
Vykřikla: „Do hajzlu!“
Té noci byl zase úplněk a oproti všem zvyklostem všechny tři čarodějky dorazily k hraničnímu kameni velmi brzo. Kámen tím byl natolik vyveden z míry, že šel a ukryl se v jakémsi trnitém houští.
„Silver už nebyl dva dny doma,“ oznamovala Stařenka, jen co došla na doslech. „To se mu ale ani trochu nepodobá. Nemůžu ho nikde najít.“
„Kočky se o sebe dovedou postarat,“ uklidňovala ji Bábi Zlopočasná. „Země ne. Mám zprávu, kterou bych tady ráda přednesla. Zapal oheň, Magráto.“
„Hmm?“
„Povídám, abys zapálila oheň.“
„Hmm? Aha. Jo.“
Obě starší ženy pozorovaly, jak se bezmyšlenkovitě potuluje po okolí a sbírá vyschlé dřevo a hrsti suchého proutí. Zdálo se, že je myslí někde docela jinde.
„Dneska nějak není ve své kůži,“ řekla Stařenka Oggová, přičemž upřeně studovala Magrátina záda.
„Taky se mi zdá. Třeba to bude na prospěch věci,“ zněl Bábin suchý komentář. „Oheň měl hořet dřív, než jsme sem přišly. Je to její práce.“
„Ona se snaží,“ zastala se Stařenka Magráty s očima stále ještě upřenýma na její záda.
„Já se taky snažila, když jsem byla mladá holka, a myslíš, že to zastavilo ostrý jazyk Kmotry Všecedilové? Mladá čarodějka si musí odsloužit svoje. My jsme to měly mnohem těžší. Podívej se na ni, Vždyť ona už ani nenosí špičatý klobouk. Jak to na ní kdo pozná?“
„Poslyš, tobě něco leží v hlavě, Esme,“ podívala se na ni Stařenka.
Bábi zachmuřeně přikývla.
„Včera jsem měla návštěvu,“ řekla.
„Já taky.“
Navzdory všem starostem se něco takového Bábi poněkud dotklo. „A kdo to byl?“ zeptala se zvědavě.
„Starosta Lancre a pár radních. Mají nějaké potíže s králem. Chtěli by krále, kterému by mohli důvěřovat.“
„Tedy já bych nikdy nevěřila králi, kterému by důvěřovala radnice,“ odfrkla si Bábi.
„To máš sice pravdu, ale všechno to vybírání daní a zabíjení lidí fakt nikomu neprospěje. A ten nově jmenovaný seržant umí jedinou věc — zapalovat domy. On to tedy dělával i starý Verence… to jo,…, ale…, jak bych ti to řekla…“
„Já vím, nemusíš to rozvádět, bylo to všechno takové domáčtější,“ přikývla Bábi. „Člověk věděl, že to starý Verence myslí po čertech vážně. Nikdo by nevěřil, co to s lidmi udělá, když cítí, že je někdo bere opravdu vážně!“
„Jenže tenhle Felmet, ten to království nenávidí,“ pokračovala Stařenka. „Na tom se všichni shodli. Říkali mi, že když za ním zašli, tak prý na ně akorát přihlouple civěl, hihňal se, škrabal se na rukou a kýval se sem a tam.“
Bábi se podrbala na bradě. „Starý král, ten na ně vždycky křičel a často je vykopal z hradu osobně, vzpomínáš? Vždycky říkal, že nemá čas na žádné kupčíky a podobnou chamraď,“ dodávala a z tónu jejího hlasu bylo cítit, že s tím souhlasí.
„Ale choval se při tom vždycky velmi vybraně,“ vzpomínala Stařenka Oggová. „A taky —“
„Království si dělá starosti,“ pokývala Bábi hlavou.
„Jo, vždyť to povídám.“
„Já nemyslím lidi, já myslím království.“
Bábi celou záležitost rychle vysvětlila a Stařenka ji jen tu a tam přerušila krátkou otázkou. Ani ve snu ji nenapadlo pochybovat o tom, co slyšela. Bábi Zlopočasná si nikdy nevymýšlela.
Na konci Bábina vyprávění si povzdechla: „A jéje.“
„Přesně to si myslím, Gyto.“
„To jsou věci.“
„Tak, tak.“
„A co pak udělala všechna ta zvířata?“
„Odešla. To je tam svolalo, to je zase rozpustilo.“
„Nikdo nikoho nesežral?“
„Alespoň co jsem viděla, tak ne.“
„To je psina.“
„To jo.“
Stařenka Oggová zvedla oči k zapadajícímu slunci.
„Tak si myslím, že na něco takového se zmůže málokteré království,“ zabručela nakonec. „Viděla jsi to v tom divadle. Králové a jim podobní se mezi sebou mordujou v jednom kuse. Jejich království se s tím prostě smíří a ještě se na tom snaží vydělat. Jak je možné, že zrovna to naše si to najednou vzalo jako osobní urážku?“
„Jenže to naše už je tady strašně dlouho,“ řekla zamyšleně Bábi.
„Jenže to každé,“ zavrtěla hlavou Stařenka a dodala s výrazem celoživotní zkušenosti: „Všechno je tam, kde to je, od doby, kdy se to tam poprvé objevilo. Tomu se říká zeměpis.“
„Jenže ten mluví jenom o zemi,“ pozvedla Bábi prst. To není totéž co království. Víš, království, to je mnohem víc věcí dohromady. Nápady. Oddanost. Vzpomínky. A další. A jedno s druhým je to velmi složitě propojeno. Po nějaké době tyhle věci stvoří určitou formu života. Ne fyzického života, spíš něco jako živou myšlenku nebo ducha. Tvořenou vším, co žije a myslí. A taky tím, co si tady mysleli lidé. A myslí.“
Magráta se vrátila a začala připravovat oheň s výrazem člověka, který je v dokonalém transu.
„Jak vidím, tak jsi o tom musela hodně přemýšlet,“ naklonila se Stařenka a mluvila přitom velice pomalu a opatrně. „A tohle království by potřebovalo lepšího krále, že je to tak?“