„Ne! Vlastně ano. Podívej —“ svěřovala se Bábi, „— ono království nemá stejné náklonnosti a nesympatie jako lidé, víš?“
Stařenka Oggová se narovnala. „No to asi ne, máš pravdu.“
„Není pro ně důležité, jestli jsou lidé dobří, nebo špatní. Já si dokonce myslím, že by nebylo ani schopno je od sebe rozeznat, stejně jako my nepoznáme, jestli je hodný nějaký mravenec. Ale čeká, že se o ně bude král starat.“
„No ano, ale —“ začala Stařenka bezradně. Ta zář v Bábiných očích ji začínala děsit. „— ale vždyť kvůli trůnu v Lancre se povraždilo tolik lidí! A jakými podivnými způsoby se sprovodili ze světa!“
„Na tom nezáleží, na tom nezáleží!“ zesílila Bábi hlas a začala rozkládat rukama. Pak začala vypočítávat na prstech. „Tak za prvé — většina králů se navzájem zabíjí, protože je to součást osudu království a to se jako vražda nepočítá, a za druhé ve většině případů se zabíjejí kvůli království. To je na tom to důležité. Ale tenhle nový chlápek chce jenom moc. On království nenávidí.“
„Tak to je opravdu tak trochu jako pes,“ řekla najednou Magráta. Bábi se na ni podívala s pootevřenými, ústy, aby ji odkázala na patřičnou míru, ale pak jí tvář změkla.
„Hodně jako pes,“ přikývla. „Pes se taky nestará, jestli je jeho pán hodný, nebo zlý, pro psa je důležité, aby se o něj pán staral a měl ho rád.“
„Takže,“ shrnovala Stařenka jejich rozhovor. „Nikdo a nic nemá rád Felmeta. Co s tím uděláme?“
„Nic. Víš dobře, že se nesmíme vměšovat.“
„Zachránila jsi to dítě,“ upozornila ji Stařenka.
„To není vměšování!“
„No, když myslíš,“ zavrtěla Stařenka nesouhlasně hlavou, „ale on se třeba jednoho dne vrátí. Osud, víš? A taky jsi řekla, abychom ukryly tu korunu. To všechno se nám jednoho dne vrátí, pamatuj, že na moje slova dojde. Pospěš si s tím čajem, Magráto!“
„Co uděláš s vašimi měšťany?“ zeptala se Bábi.
„Řekla jsem jim, že si s tím musí nějak poradit sami. Jak jednou začneme používat magii, nebude to mít konce, vždyť víš.“
„Máš pravdu,“ přikývla Bábi, ale v jejím hlase se zachvěl náznak touhy.
„Stejně ti ale řeknu jedno,“ pokračovala Stařenka. „Moc se jim to nelíbilo. Když od nás odcházeli, dost reptali.“
Najednou Magráta vyhrkla: „Znáte toho šaška, co žije na hradě?“
„Takový ten malý človíček s roztěkanýma očima?“ zeptala se Stařenka, která byla ráda, že se řeč vrací do normálních kolejí.
„On zase není tak malý,“ řekla Magráta. „Nevíte náhodou, jak se jmenuje?“
„Všichni mu prostě říkají šašku,“ informovala ji Bábi. „To není žádné zaměstnání pro mužského, pobíhat kolem a zvonit rolničkami.“
„Jeho matka se jmenovala Krasová a byla odněkud od Černosklovic,“ zamyslela se Stařenka Oggová, jejíž znalost genealogie Lancre byla příslovečná. „To byla nějaká krasavice, když byla mladá. Polámala tady hodně srdcí. A potom došlo k nějakému skandálu, jak jsem slyšela. Ale Bábi má pravdu. Když se to tak vezme, šašek je jenom šašek.“
„Proč se ptáš, Magráto?“ obrátila se k mladé čarodějce Bábi Zlopočasná.
„No… ptalo se mě jedno děvče od nás z vesnice,“ řekla Magráta rudá až po uši.
Stařenka si odkašlala a ušklíbla se na Bábi, která si blazeovaně povzdechla.
„Je to stálé místo,“ nadhodila Stařenka. „Za to ti ručím.“
„Pch,“ ušklíbla se Bábi. „Mužský, který celý den zvoní. Neřekla bych, že to by byl právě vhodný manžel pro kohokoliv.“
„Ale zato bys věděla… ona by pořád věděla, kde je,“ pokračovala Stařenka, které se to moc líbilo. „Stačilo by jen pořádně poslouchat.“
„Nikdy bych nevěřila chlapovi, který nosí na klobouku rohy,“ zavrtěla Bábi hlavou.
Magráta najednou vstala, narovnala se a celý její výraz hlásal, že některé žertíky zašly na její vkus příliš daleko.
„Jste jenom dvě staré hloupé ženské,“ řekla tiše. „A já jdu domů.“
Bez dalšího slova se vydala po pěšině, která vedla k její vesnici.
Obě starší čarodějky se podívaly jedna na druhou.
„No tohle!“ řekla Stařenka.
„To je z těch knížek, co dneska všichni čtou,“ zamračila se Bábi. „Přehřívá to mozek. Doufám, že jsi ji nějak nenaváděla, co?“
„Co tím myslíš?“
„Ale, ty dobře víš, co myslím.“
Stařenka vstala. „Já tedy v žádném případě nevidím, proč by ta holka měla zůstat celý život sama jenom proto, že ty si myslíš, že to tak má být,“ prohlásila škrobeně. „A vůbec, kde bychom byly, kdyby lidé neměli děti?“
„Ani jedno z tvých děvčat není čarodějkou,“ nedala se Bábi a také se postavila.
„Ale mohly být,“ bránila se Stařenka.
„Jasně, kdybys je byla nechala, aby se rozhodly samy, a nenaváděla je, aby se točily za mužskými.“
„Jsou to hezké holky. Lidské přirozenosti bránit nemůžeš. Věděla bys to sama, kdybys byla vůbec někdy —“
„Kdybych byla vůbec někdy co?“ zeptala se Bábi velmi tichým hlasem.
Stály proti sobě a zíraly na sebe v užaslém tichu. Obě to cítily, to napětí, které jim pronikalo do těl ze samotné země, ten horký, téměř bolestný pocit, že to, co začaly, musí dokončit, i kdyby je to mělo stát bůhvíco.
„Znala jsem tě, když jsi byla ještě děvče,“ pokračovala Stařenka podrážděně. „Byla jsi pěkná fajnovka, to ti řeknu.“
„No, možná, ale zato jsem trávila většinu času ve svislé poloze a ne na zádech,“ odsekla Bábi. „Bylo to až nechutné, každý si to myslel.“
„Jak to můžeš zrovna ty vědět?“ štěkla Stařenka.
„Vždyť o tom mluvila celá vesnice,“ ušklíbla se Bábi.
„A co ty? O tobě taky! Říkalo se ti ledová panna. To jsi nevěděla, co?“ utrhla na ni se Stařenka.
„No, jo si raději nebudu špinit hubu tím, abych z ní vypustila, jak se říkalo tobě,“ vykřikla Bábi.
„Táák?“ zaječela Stařenka. „Tak to tedy dovol, má drahá—“
„Neodvažuj se se mnou mluvit tímhle tónem! A kromě toho já nejsem pro nikoho ‚má drahá‘!“
„To máš tedy pravdu!“
Zavládla chvíle ticha, kdy na sebe obě čarodějky zíraly s nosy sotva nějaký centimetr od sebe, ale tohle ticho bylo mnohem výmluvnější než jejich předchozí slova. Žhnulo tak, že byste na něm klidně upekli krocana. Přestaly křičet. Věci zašly tak daleko, že křik byl už zbytečný. Jejich hlasy teď byly tiché a výhružné.
„No, měla jsem mít víc rozumu a neposlouchat Magrátu,“ zavrčela Bábi. „Ten nápad se sabaty byl pěkně uhozený. Přitahují ty nejnevhodnější lidi.“
„Jsem moc ráda,“ zasyčela Stařenka Oggová, „že jsme si toho tak hezky řekly. Aspoň se konečně vyčistil vzduch.“
Sklopila oči k zemi.
„Kromě toho jste na mém území, madam!“
„Madam!“
Někde v dálce zaduněl hrom. Stálá bouřka, domovským přístavem v Lancre, se po delším výletu do pahorkatiny rozhodla vrátit na jednu noc do hor. Temnými mraky se draly poslední paprsky slunce a na špičaté klobouky obou čarodějek začaly s pleskáním dopadat první velké krůpěje deště.
„Já na takové pitomosti opravdu nemám čas,“ vyštěkla Bábi, která se celá třásla. „Mám na práci spoustu důležitějších věcí!“