„Myslíš, že já ne?“ odsekla jí Stařenka.
„Tak dobrou noc.“
„Tobě taky.“
Obrátily se k sobě zády a vykročily do hustého deště.
Půlnoční déšť bubnoval do oken zatažených záclonkami. Magráta seděla u stolu a soustředěně se probírala knihami Dobračky Sejkonopné, které pojednávaly o věcech, jež z nedostatku přesnějšího pojmenování nazveme přírodní magií.
Ta stará dáma byla velkou sběratelkou podobných věcí a co bylo velmi neobvyklé, mnohé z nich sama napsala. Čarodějky se totiž málokdy vydávaly za kariérou literáta. Kniha za knihou byla vyplněna drobným, pečlivým rukopisem, který popisoval do všech podrobností výsledky dlouhých a trpělivých pokusů v oblasti aplikované magie. Dobrácká Sejkonopná totiž byla, abychom se vyjádřili přesně, výzkumná čarodějka.[11]
Magráta hledala milostná zaklínadla. Pokaždé, když zavřela oči, viděla vnitřním zrakem tu červenožlutou postavu. Něco s tím musela udělat.
S klapnutím zavřela knihu a podívala se na své poznámky. Ze všeho nejdříve musí zjistit jeho jméno. To spraví starý trik se slupkou z jablka. Opatrně okrojíte slupku z jablka tak, aby vám zůstala celá v jednom dlouhém pásu, a pak ji hodíte za sebe. Slupka se na zemi složí do tvaru jeho jména. Zkoušely to už miliony dívek a byly zklamány, pokud se jejich milovaný nejmenoval nějak jako Scscs. To bylo ale tím, že nepoužily soumračnici úžasnou, nasbíranou tři minuty před polednem prvního mrazivého podzimního dne, oloupanou stříbrným nožem s čepelí užší než jeden centimetr a levou rukou. Magráta jich měla vždycky několik uschovaných pro strýčka Příhodu a tohle takový strýček jistě byl.
Zhluboka se nadechla a hodila slupku přes rameno.
Potom se pomalu otočila.
Jsem čarodějka, opakovala si. Je to jenom další obyčejné kouzlo, není čeho se bát. Seber se, holka. Ženská.
Potom obrátila pohled k zemi a nervózně se zakousla do kloubu ukazováku.
„No, kdo by si to byl pomyslel?“ řekla nahlas.
Fungovalo to.
Vrátila se ke svým poznámkám a srdce jí divoce bilo. Co dál? Aha, ano — nasbírat za úsvitu do hedvábného kapesníku kapraďové semínko. Rukopis Dobračky Sejkonopné pokračoval dvěma stranami podrobných botanických popisů a pracovních instrukcí, jejichž výsledkem, pokud je uživatel přesně sledoval, byl nápoj lásky, který bylo třeba uchovávat v pečlivě zapečetěné nádobce na dně kbelíku s ledovou vodou.
Magráta otevřela zadní dveře. Hrom už utichl, ale první nasedlo paprsky nového dne téměř mizely v hustém dešti. Ale svítání je svítání a Magráta byla pevně rozhodnuta.
Nedbala, že sejí šaty zachycují na bodlácích a mokré vlasy lepí k hlavě, a vyrazila do naskrz promočeného pralesa.
Stromy se třásly, přestože bylo naprosté bezvětří.
Nezvykle časně byla venku i Stařenka Oggová. Jednak stejně nemohla usnout a potom měla strach o Silvera. Silver patřil k jejím slabinám.
Zatímco vzato logicky by připustila, že je to tlustý, zlomyslný a páchnoucí mnohonásobný násilný smilník, v duchu by ho stejně viděla jako to malé roztomilé koťátko, kterým byl, když si ho přinesla před lety. To, že před dvěma lety pronásledoval hladového vlka až do koruny stromu a vloni k smrti vyděsil medvědici, která si na kraji lesa bezstarostně vyhrabávala kořínky, neznamenalo, že se Stařenka přestala bát, aby se mu, chudáčkovi, něco nestalo. Všichni ostatní v celém širém okolí byli přesvědčeni, že jediné, co by mohlo Silverovi ublížit, by byl přímý zásah většího meteoritu.
Teď používala trochu základní magie, s jejíž pomocí sledovala jeho stopu, i když každý, kdo nepřišel o poslední zbytky čichu, by to jistě dokázal také. Stopa ji vedla vlhkými ulicemi a k otevřené bráně hradu. Když vcházela dovnitř, kývla přátelsky na stráže. Ani jednoho z vojáků nenapadlo ji zastavit, protože čarodějky, včelaři a obrovské gorily si vždycky chodili, kam se jim jen zachtělo. A navíc malá postarší dáma, která cestou buší lžící do dna obráceného kotlíku, jistě nebude předvojem nepřátelské armády.
Život strážného na lancreském hradě byl velmi nudný. První ze strážných, ten, který se opíral o svoji halapartnu, pozoroval otráveným pohledem Stařenku procházející kolem a v duchu si přál, aby ve svém zaměstnání aspoň občas zažil trochu vzrušení. Už brzo měl zjistit, jak bylo jeho přání zcestné. Druhý strážný se narovnal a zasalutoval.
„Dobrý ráno, mami.“
„Á, to je náš Jeník. Taky tak, chlapče!“ popřála mu Stařenka na oplátku a namířila si to přes nádvoří.
Jako všechny čarodějky měla i Stařenka nechuť k hlavním dveřím. Obešla budovu a vstoupila dovnitř přes kuchyň. Pár děveček, které potkala, jí vyseklo malou poklonu. Stejně tak hlavní správcová, kterou si Stařenka pamatovala jako jednu ze svých snach, i když si právě nemohla vybavit její jméno.
A tak se stalo, že když lord Felmet vyšel z ložnice, spatřil, jak proti němu chodbou přichází čarodějka. Nemohl se mýlit. Od špičky klobouku až ke špičkám bot to byla čarodějka. A mířila přímo k němu.
Magráta bezmocně sklouzla po mokré stráňce. Byla promočená na kůži a zablácená od hlavy k patě. Jak je to možné, pomyslela si, že když člověk čte návody na přípravu těch věcí, vždycky si podvědomě představuje, že ingredience sbírá krásného slunečního rána někdy pozdě na jaře? A taky se zapomněla sakra podívat, o jaký podělaný druh toho kapradí do prkýnka vlastně jde.
Na hlavu se jí snesla prská vody z nejbližšího stromu. Magráta si odhrnula prameny mokrých vlasů z obličeje a těžce dosedla na mohutný padlý kmen, z něhož vyrůstaly celé trsy bledých a utrápených hub.
A vypadalo to jako skvělý nápad. Od těch sabatů si slibovala velké věci. Byla si jistá, že nebylo správné, aby čarodějka žila sama a jen tak pro sebe, protože to by ji mohly napadat různé myšlenky. Snila o moudrých debatách o moci přírodních sil, zatímco na nebi visí obrovský měsíc, o tom, jak by pak třeba mohly zkusit některý z těch starých tanců popsaných v omšelých knihách Dobračky Sejkonopné. Ne nahé neboli v rouše Evině, jak se tam delikátně říkalo, protože Magráta neměla o vzhledu svého těla žádné přehnané představy a obě starší čarodějky by o něco takového stejně asi nestály. Kromě toho to nebylo ani potřeba. Knihy jasně říkaly, že čarodějky se v minulosti často v tanci střídaly a tančily v různých kombinacích. Magráta se zasnila a představovala si, jaké to je, vznášet se na trávě lesního palouku jen v kombiné. A třeba by se nemusely střídat, určitě by se tam vešly všechny tři.
Jenže nečekala, že jejími společnicemi budou dvě hašteřivé staré dámy, které budou tak tak snesitelné i ve svých nejsvětlejších chvilkách a vůbec nebudou schopné pochopit podstatu věci. No ano, byly laskavé k dítěti, samozřejmě po svém, ale Magráta se nemohla zbavit pocitu, že když se čarodějka chová k někomu laskavě, ukrývá pod tím hluboce sobecké pohnutky.
A když provozovaly magii, dělaly to tak, že to vypadalo jako domácí práce. A nenosily žádné okultní šperky. Magráta byla velkou zastánkyní okultních šperků.
Všechno to jde nějak nazadrmo. A ona jde domů.
Magráta vstala, přitáhla si promočené šaty, vykročila lesem plným mlhy…
… a zaslechla zvuk pádících nohou. Někdo se rychle blížil, nestaral se o to, jaký dělá hluk a kdo ho slyší. Na všechny strany se rozléhal praskot lámaných větví, šustot rozhrnovaného křoví a podivné kovové chřestění. Magráta se rychle ukryla do cesmínového houští a opatrně vyhlížela mezi listy.
11
Pozn. autora: Někdo to prostě dělat musí. Je to hezké, když si v přípravě magického nápoje přečtete „přidej mločí oko“, ale je tím míněno oko obyčejného mloka? Skvrnitého salamandra? Nebo snad toho vzácného, s malým ozubeným hřebínkem na hřbetě? A které oko? Levé, nebo pravé? Nenahradila by ho špetka sága? Když ho zaměníme vaječným bílkem bude zaklínadlo a) fungovat, b) zklame nebo c) propálí dno kotle? Zvědavost Dobračky Sejkonopné v tomto směru byla nekonečná a nenasytná.[26]