Byl to Jeník, Stařenčin nejmladší, a to podivné chřestění vydávala jeho kroužková zbroj, která byla původně určena pro člověka alespoň dvakrát většího. Lancre je chudé království a zbroj hradní stráže se předávala celá staletí z generace na generaci, a to často na konci dlouhé tyče. Ta Jeníkova kroužková zbroj mu byla tak velká, že v ní vypadal jako bernardýn po odtučňovací kúře.
Vystoupila před něj na stezku.
„To jste vy, slečno Magráto?“ zajásal Jeník, když zvedl ten kus přebytečné kroužkové košile, který mu zakrýval oči. „Jde o naši mami!“
„Co se stalo?“
„On ji dal uvěznit! Tvrdí, že ho přišla otrávit! A já se nemůžu dostat dolů do hladomorny a promluvit s ní, protože všude postavil své nové stráže! Říkají, že ji uvrhl do okovů —“ Jeník se zamračil, „— a to znamená, že se stane něco strašného. Víte, jaká je, když se rozčilí! Ona potom neví, kdy má skončit!“
„A kam vlastně běžíš?“
„No, sehnat našeho Jasona, našeho Waneho, našeho Darrona a našeho —“
„Počkej chvilku.“
„Oh, slečno Magráto, myslíte, že se ji pokusí mučit? Víte, jaká slova používá, když se jí něco nelíbí —“
„Přemýšlím,“ odpověděla mu Magráta.
„Postavil po celém hradě svou vlastní gardu, k bránám a všude —“
„Podívej, nemohl bys chvíli mlčet, Jeníku?“
„Až se to dozví náš Jason, tak to vám povídám, slečinko, ten si na vévodu pěkně došlápne. Stejně pořád říká, že už je čas, aby s tím někdo něco udělal.“
Jason Stařenky Oggové byl mladý muž, který, jak si v duchu Magráta vždycky říkala, měl sílu a mozek stáda býků. Magráta pochybovala, že by přes svou hroší kůži odolal salvě šípů.
„Zatím mu nic neříkej,“ prohlásila zamyšleně, „Možná, že bychom to mohli udělat jinak…“
„Tak já doběhnu k Bábi Zlopočasné, co říkáte, slečinko?“ prohlásil Jeník, který přešlapoval z nohy na nohu. „Ta bude určitě vědět,, co máme dělat, je přece čarodějka!“
Magráta ztuhla. Než potkala Jeníka, myslela si, že zuří, ale teď se rozzuřila k nepříčetnosti. Byla mokrá, prochladlá, a ke všemu jí ještě tahle osoba… Není to tak dlouho, pomyslela si Magráta s jistou dávkou pýchy, kdy by se byla v podobné situaci beznadějně rozplakala.
„Ajaj!“ zarazil se Jeník. „Ehm. Já to tak nemyslel. Ajaj! Hmm…“ začal pomalu ustupovat.
„Kdybys náhodou potkal Bábi Zlopočasnou,“ prohlásila Magráta pomalu a tónem, kterým by se dalo řezat sklo, „tak jí řekni, že už si s tím nějak poradím. Tak a teď zmiz, než tě proměním v žábu. Stejně už tak vypadáš!“
Pak se otočila, vykasala si sukně a co jí nohy stačily, rozběhla se ke svému domku.
Lord Felmet patřil k lidem, kteří byli škodolibí od přírody.
„Máme tady docela pohodlíčko, co říkáš?“ ušklíbl se.
Stařenka Oggová o tom chvilku uvažovala. „A to je to tak skvělé na celém hradě, nejen tady v katakombách?“
„Tvé zlomyslné lichotky ti nepomohou! Vysmívám se tvým čarodějným svodům! Půjdeš na mučidla! Já ti ukážu!“
Nezdálo se, že by jeho slova docílila žádaného účinku. Stařenka se rozhlížela podzemní mučírnou s nevalným zájmem platícího turisty.
„A pak tě dáme upálit!“ dodávala vévodkyně.
„Tak jo,“ přikývla Stařenka.
„Co jo?!“
„No, trochu tepla by neuškodilo, vždyť je tady zima jako v psinci. K čemu je támhleta velká almara plná hřebů?“
Vévoda se třásl. „Aha,“ protáhl. „Už ti to začíná docházet, co? To, drahá dámo, je železná panna. Poslední novinka. Takže, můžeš nám —“
„Mohla bych si do ní vlézt?“ zeptala se Stařenka.
„Tvé prosby u mě nenajdou sluchu…“ Vévoda zmateně utichl. Tik se mu vrátil.
Vévodkyně se naklonila tak, že její nos byl sotva několik centimetrů od nosu Stařenčina.
„Jen se klidně bav předstíráním bezstarostnosti!“ zasyčela. „Ale už brzo se budeš smát jinak!“
„Když já to jinak neumím,“ odpověděla Stařenka.
Vévodkyně se zamilovaným výrazem přejela rukou po velkém podnose plném menších mučících nástrojů. „Uvidíme,“ prohlásila a zvedla velké kleště.
„A zbytečně by sis myslela, že ti přijde někdo z lidí na pomoc,“ upozorňoval vévoda, který se navzdory okolnímu chladu potil. „My jediní máme klíče od podzemí. Ha, ha! Uděláme z tebe odstrašující příklad pro všechny, kdo o mně šíří ty zlomyslné pomluvy! A marně bys nám tvrdila, že jsi nevinná! Pořád ty hlasy slyším… Lžou a lžou…!“
Vévodkyně mu sevřela paži. „Dost,“ zasípala. „Pojď, Leonale, necháme ji tady chvíli o samotě, aby mohla přemýšlet o tom, co ji čeká.“
„…ty tváře… odporné lži… já tam nebyl a on se zřítil… má kaše, docela přesolená…“ mumlal vévoda a cestou se mírně potácel.
Dveře za nimi zapadly. Pak se ozvalo cvakání zámků a skřípot zasunovaných závor.
Stařenka zůstala sama v ponurém šeru. Blikající pochodeň, zastrčená v držáku vysoko na zdi, jen zdůrazňovala okolní temnotu. Podivné kovové nástroje a konstrukce, vymyšlené jen pro to, aby otestovaly odolnost lidské schránky, vrhaly na zdi pokřivené stíny. Stařenka Oggová zachřestila svými okovy.
„Fajn,“ řekla. „Vidím tě. Kdo jsi?“
Král Verence postoupil kupředu.
„Dobře jsem viděla, jak jsi mu za zády dělal obličeje,“ pokračovala Stařenka. „Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.“
„Já jsem nedělal obličeje, ženská. Já jsem se na něj strašlivě šklebil!“
Stařenka se najednou rozzářila. „Poslyš, já tě znám! Ty jsi ale umřel!“
„Dávám přednost výrazu ‚odešel‘,“ řekl král.
„Podala bych ti ruku,“[12] řekla Stařenka, „ale jsou tady všechna ta pouta a řetězy. Neviděl jsi tady někde náhodou kocoura?“
„Viděl. Je zavřený v komoře o patro výš a spí.“
Bylo vidět, že se Stařenka očividně uklidnila. „Tak to bychom měli. Už jsem si začínala vážně dělat starosti.“ Pak se znovu rozhlédla po hladomorně. „Co je to támhle za velikou postel?“
„To je žebřík,“ odpověděl král a vysvětlil jí jeho použití. Stařenka Oggová přikývla.
„Mozeček má malý, ale dokáže ho nějak zaměstnat,“ zavrtěla hlavou.
„Obávám se, madam, že jsem zodpovědný za situaci, ve které jste se ocitla,“ přiznal Verence a sedl si na nebo přesněji řečeno těsně nad příruční kovadlinu. „Potřeboval jsem sem přivolat čarodějku.“
„Ty se asi moc nevyznáš v otvírání zámků, co?“
„Obávám se, že jak to vypadá, jsou zámky tak trochu mimo dosah mých schopností…, ale na druhé straně,“ král-duch máchl ledabylým gestem, které zahrnulo hladomornu, Stařenku a řetězy i s okovy, „pro čarodějku přece tohle všechno není víc než —“
„— pevné železo,“ doplnila ho Stařenka. „Ty něčím takovým klidně projdeš, ale já to nedokážu.“
„To jsem si neuvědomil,“ zamyslel se Verence. „Já myslel, že čarodějky dokážou čarovat.“
„Mladý muži,“ vrhla po něm Stařenka káravý pohled, „byla bych ti vděčná, kdybys na chvíli přestal žvanit.“
„Madam! Já jsem král!“
„Ty jsi už nějaký ten rok mrtvý, takže na tvém místě bych si nechala své názory pro sebe. Tak a teď mlč a buď hodný chlapec.“