„Nechtěl.“
TAK BYCH SI S TÍM NA TVÉM MÍSTĚ NELÁMAL HLAVU. Smrť vytáhl z bezedných záhybů svého pláště přesýpací hodiny a zblízka se na ně zahleděl.
TEĎ UŽ ALE VÁŽNĚ MUSÍM JÍT, prohlásil. Obrátil sena podpatku, přehodil si kosu přes rameno a vyšel zdí ze sálu.
„Hej, povídám! Počkej, ty tam!“ vykřikl Verence a rozběhl se za ním.
Smrť se ani neohlédl. Verence ho následoval zdí; bylo to jako projít mlhou.
„A to je všechno?“ naléhal. „Zajímalo by mě, jak dlouho budu tím duchem? A proč jsem se jím stal? Nemůžeš jen tak odejít a nechat mě tady!“ Zůstal stát a velitelsky pozvedl napůl průsvitný prst. „Stůj, já ti to přikazuju!“
Smrť zachmuřeně zavrtěl hlavou a prošel další stěnou. Král pospíchal za ním a snažil se poklusávat tak důstojně, jak mu to spěch dovoloval. Zastihl Smrtě, který právě upravoval postroj velkému bílému koni stojícímu na hradbách. Kůň měl u čenichu připnutý pytel se senem.
„Nemůžeš jen tak odejít a nechat mě tady!“ opakoval král tváří v tvář skutečnosti.
Smrť se k němu obrátil.
MŮŽU, prohlásil. JSI NEMRTVÝ, VÍŠ, DUCHOVÉ OBÝVAJÍ SVĚT MEZI SVĚTEM MRTVÝCH A ŽIVÝCH A ZA TEN JÁ NEZODPOVÍDÁM. Pak poklepal krále po rameni. NEMĚJ STARCH, NENÍ TO NAVĚKY.
„Výborně!“
JEN TI TO JAKO VĚČNOST MŮŽE PŘIPADAT.
„Jak dlouho to bude opravdu trvat?“
NEŽ SE NAPLNÍ TVÉ POSLÁNÍ, ŘEKL BYCH.
„A jak pozná, že se mé poslání naplnilo?“
TO NEVÍM, LITUJI.
„Jak to tedy zjistím?“
POKUD TOMU DOBŘE ROZUMÍM, TAK SE TYHLE VĚCI V PRAVÝ ČAS VYJASNÍ SAMY OD SEBE, řekl Smrť a vyhoupl se do sedla.
„A do té doby tady musím strašit.“ Král Verence se rozhlédl po pochmurném cimbuří. „A sám, předpokládám. A to mě nikdo neuvidí?“
JEN TI, KTEŘÍ K TOMU MAJÍ PSYCHICKÉ PŘEDPOKLADY. BLÍZCÍ PŘÍBUZNÍ. A SAMOZŘEJMĚ TAKÉ KOČKY.
„Nenávidím kočky.“
Smrťova tvář ještě o něco víc ztuhla, pokud to bylo vůbec možné. Modré jiskřičky v prázdných důlcích na okamžik zaplály rudě.
AHA. Hlas naznačoval, že Smrť se považuje pro lidi, kteří nenávidí kočky, za příliš dobrého. MÁŠ RÁD VELKÉ SILNÉ PSY, ŽE?
„Abych řekl pravdu, tak ano.“ Král se zachmuřeně rozhlížel po východním obzoru, který začínal blednout. Jeho psi. Jeho psi mu budou opravdu chybět. A jak se zdá, byl by dnešek skvělý dne na lov.
Napadlo ho, jestli duchové také pořádají hony. Byl si skoro jistý, že ne. Ale oni asi také ani nepijí, ani nejedí a tohle pomyšlení bylo velmi smutné. Miloval hlučné a veselé bankety, vylemtal[2] mnoho pint skvělého piva. A když na to přijde ještě víc toho špatného. Obvykle poznal ten rozdíl až ráno.
Kopl otráveně do kamene a zachmuřeně si všiml, že mu jím projela noha. Takže žádné pití, žádný lov, žádné hýření, žádné oslavy, žádné sokolničení… Rychle mu začínalo docházet, že potěšení těla bez těla lze provozovat velmi těžko. Najedou se mu zdálo, že život nestojí za to, aby ho žil. A to, že vlastně už nežije, ho v té chvíli nijak neobveselilo.
NĚKTEŘÍ LIDÉ JSOU RÁDI DUCHY, prohlásil Smrť.
„Hmm?“ zabručel Verence zachmuřeně.
MYSLÍM, ŽE TO ZASE NENÍ TAK STRAŠNĚ BOLESTIVÉ. TAK NAPŘÍKLAD MOHOU POZOROVAT, JAK SI VEDOU JEJICH POTOMCI. PARDON? DĚJE SE NĚCO?
Ale Verence mezitím zmizel ve zdi.
NO, MĚ SI NEVŠÍMEJ, prohlásil Smrť rozmrzele. Rozhlédl se kolem sebe tím pohledem, kterým dokázal nahlédnout do času, prostoru i lidských duší, a všiml si obrovského sesuvu půdy ve vzdáleném Klači, hurikánu v Jakazačistanu a chorobné nákazy v Hergenu.
PRÁCE, SAMÁ PRÁCE, zabručel a pobídl koně vzhůru k nebi.
Verence pádil stěnami vlastního paláce. Nohama se sotva dotýkal země — abychom řekli pravdu, dláždění už bylo tak vyšlapané, že se místy nedotýkal země vůbec.
Jako král byl zvyklý chovat se ke sloužícím, jako by neexistovali, a probíhat jejich těly v podobě ducha bylo skoro totéž. Jediný rozdíl byl v tom, že mu neustupovali stranou.
Verence doběhl k dětskému pokoji, uviděl vylomené dveře, rozházená prostěradla…
Zaslechl dunění kopyt. Když dorazil k oknu, zahlédl vlastní koně, kteří plným tryskem vybíhali z nádvoří a za sebou táhli malý kočár pro dva. Několik minut po něm vyrazili z brány tři jezdci. Zvuk podkov se chvíli chvěl nad dlážděním z kočičích hlav a pak utichl.
Král udeřil do okenního parapetu a pěst mu zajela několik centimetrů do kamene.
Pak prošel stěnou ven, a aniž si všímal pádu z výše skoro deseti metrů, a půl letem, napůl během se pustil přes nádvoří ke stájím.
Trvalo mu celých dvacet vteřin, než se přesvědčil, že k tomu velkému počtu věcí, které duchové nedokáží, patří i to, že nejsou schopni jízdy na koni. Podařilo se mu dostat se do sedla, nebo přesněji řečeno obkročit sedlo ve vzduchu těsně nad ním, ale když kůň nakonec vyrazil, k smrti vyděšený tajemnými věcmi, které se mu odehrávaly těsně za ušima, zůstal Verence sedět obkročmo na necelých dvou metrech čerstvého povětří.
Pokusil se běžet, ale dostal se jen k bráně a pak vzduch kolem něj zhoustl do konzistence roztopeného dehtu.
„To nejde,“ ozval se najednou vedle něj starý a smutný hlas. „Musíš zůstat tam, kde jsi byl zabit. Tak už to ve strašení chodí. Dej na mě. Já to vím líp než kdo jiný.“
Bábi Zlopočasné se ruka, kterou nesla k ústům druhý koláček, zastavila na půli cesty.
„Něco se blíží,“ prohlásila.
„Poznáte to podle toho, že vás svrbí palce?“ zeptala se dychtivě Magráta. Magráta znala větší část magie z knih.
„Ne, podle toho, že mi hučí v uších,“ odpověděla Bábi. Podívala se na Stařenku Oggovou a pozvedla významně obočí. Stará Dobračka Sejkonopná byla svým způsobem skvělá čarodějka, ale zbytečně moc romantická. Příliš mnoho květin, fantastických nápadů, tajemných efektů a tak dál.
Blesky, které tu a tam vzplály, osvětlovaly močály táhnoucí sek okraji pralesa, ale velmi nezřetelně. Déšť, dopadající na zem vyhřátou přes den letním sluncem, se změnil v mlhu, jejíž cáry pomalu plnily les.
„Jsou to kopyta?“ podivila se Stařenka Oggová. „V téhle noční době by se sem nikdo neodvážil.“
Magráta se ustrašeně rozhlížela kolem. Na blatech se tu a tam črtaly obrovské menhiry, jejichž původ už dávno nenávratně zmizel v propadlišti času. Říkalo se o nich, že vedou velmi pestrý a tajemný soukromý život. Při tom pomyšlení se Magráta otřásla.
„Je tady snad něco, čeho by se měl člověk bát?“ vypravila ze sebe nakonec stísněným hlasem.
„My,“ odtušila jí klidně Bábi Zlopočasná a zatvářila se lišácky.
Zvuk podkov se přiblížil a zpomalil. Pak se v nízkém borovém porostu objevil menší kočár, jehož koně se tak tak drželi na nohou. Kočí seskočil z kozlíku, rozeběhl se k přihlížející trojici.
Byl asi v půli mokré mýtiny, když se zastavil a upřel na Bábi Zlopočasnou pohled plný hrůzy.
„To je v pořádku,“ zašeptala a šepot zazněl hlukem bouře stejně čistě jako zvuk zvonu.
Postoupila několik kroků kupředu a další blesk jí umožnil pohlédnout muži přímo do očí. Byly zaostřeny tím zvláštním způsobem, ze kterého poznal každý, kdo Ví, že ten člověk už se dívá do jiného světa.
Posledním nejistým pohybem vložil uzlíček do bábiných rukou a pomalu přepadl kupředu. Ležel na zemi a ze zad mu trčela střela z kuše.