Proti všemu, co se v něm bouřilo, došel král k názoru, že bude lepší, když poslechne. Ten tón byl opravdu vážný. Mluvil k němu přes propasti času z doby, kdy byl ještě dítětem, a jeho ozvěna mu sdělovala, že když pěkně nespapá všechno, co má na talíři, bude muset jít okamžitě do postele.
Stařenka Oggová se ve svých řetězech zavrtěla. Doufala, že se brzo objeví.
„Hm,“ ozval se opatrně král, „myslím, že vám dlužím vysvětlení…“
„Děkuji ti,“ řekla Bábi Zlopočasná, a protože, jak se zdálo, Jeník na něco takového čekal, dodala: „Jsi hodný chlapec.“
„Děkuji, madam,“ rozzářil se Jeník. „A paní?“
„Copak? Ještě něco?“
Jeník si v rozpacích začal pohrávat s okrajem své kroužkové košile. „Že není pravda to, co všichni v poslední době říkají o naší mami, že ne, madam? Ona přece nechodí sem a tam a neproklíná lidi! Kromě řezníka Davise a staré Chlebochnikové, ale to bylo potom, co zkopala svou kočku. Ale to ani nebyly opravdické kletby, že ne, madam?“
„Nemohl bys mi přestat říkat madam?“
„Ano, madam.“
„A mezi lidmi se teď vykládají takové věci?“
„Ano, madam.“
„No, vaše máti občas dokáže některé lidi dost namíchnout.“
Jeník přešlápl z nohy na nohu.
„To jo, madam, ale oni říkají stejně hrozné věci i o vás, když u toho nejste, madam.“
Bábi ztuhla.
„Co říkají?“
„No, já bych to nerad opakoval, madam.“
„Jaké věci?“
Jeník chvíli zvažoval co a jak. Ale bylo mu jasné, že nemá moc na výběr.
„Spoustu věcí, co nejsou pravda, madam,“ začal a snažil se vyjádřit svůj postoj co nejpřesvědčivěji. „Všechny možné věci, madam. Jako třeba že starý Verence byl špatný král a vy že jste mu pomohla na trůn a že to vy jste přivolala tu hroznou zimu vloni a Alenicovic kráva přestala dojit, jen co jste se na ni podívala. Samé lži, madam,“ dodal oddaně.
„To máš pravdu,“ přikývla Bábi.
Pak mu zavřela dveře přímo do udýchaného obličeje, chvilku zůstala zamyšleně stát a nakonec se vrátila do svého houpacího křesla…
Chvíli se houpala a pak opakovala: „To máš pravdu.“
O něco později prohlásila k prázdné místnosti: „Je to jenom přihlouplá stará čarodějnice, ale kam bychom došli, kdyby si lidi začali dovolovat na čarodějky? Jak jednou ztratí úctu, jste v troubě. Vůbec si nepamatuji!, že bych viděla krávu staré Alenicové. A vůbec, kdo je ta stará Alenicka?“
Bábi vstala, stáhla z háku ve zdi svůj špičatý klobouk, postavila se před zrcadlo a připevnila si klobouk na hlavu s pomocí hrsti jehlic a spon. Jedna po druhé pronikaly kloboukem i účesem stejně nezadržitelně jako hněv boží.
Pak na několik okamžiků zašla do chlívku a vrátila se se svým pláštěm, který sloužil jako pokrývka pro nemocné kozy, pokud ho nebylo zapotřebí jinde.
Kdysi dávno býval z černého sametu, teď už byl jen černý. Bábi si plášť pomalu sepnula pod krkem začernalou stříbrnou broží.
Žádný samuraj, žádný král se v životě neoblékal obřadněji.
Nakonec se Bábi narovnala, prozkoumala svůj obraz v zrcadle a po tváři jí přeběhl slabý spokojený úsměv. Pak se otočila a vyšla zadními dveřmi z domu.
Tísnivá výhružná atmosféra, která zahalila celé okolí, byla jen částečně rušena dusotem nohou, když Bábi běhala nahoru a dolů po stezce za domem a pokoušela se nastartovat koště.
Zhruba v té době se v zrcadle prohlížela i Magráta.
Odněkud vyhrabala ostře zelené šaty, které byly navrženy jako odvážně odhalující a přiléhavé a taky by byly, kdyby ovšem měla Magráta co odhalovat a šaty k čemu přiléhat. Proto si nakonec pod výstřih nacpala dvě srolované punčochy, aby vylepšila ty nejzjevnější nedostatky. Pokusila se také vylepšit si zaklínadlem vlasy, ale ty byly ve své podstatě magiovzdorné a vzápětí se začaly pomalu vracet ke své původní podobě.
Magráta se také pokusila udělat si make-up. Nebyl to velký úspěch. Je ovšem třeba říci, že v tom neměla téměř žádnou praxi. Ji samotnou napadlo, zda to s očními stíny trochu nepřehnala.
Na krku, na prstech a v meziprostorech na sobě měla tolik stříbra, že by to stačilo jako stolní náčiní pro čtyřčlennou rodinu, a přes to všechno si přehodila plášť z černého sametu lemovaný rudým hedvábím.
V určitém světle a z dobře vybraného úhlu nevypadala Magráta špatně. Zda jí některá ze všech úprav, které na sobě provedla, pomohla, to je diskutabilní, ale faktem je, že zahalily její rozechvělé srdce alespoň slabým závojem sebedůvěry.
Narovnala se a otočila na jednu a pak na druhou stranu. Chomáče amuletů, magických šperků a okultních symbolů na různých částech jejího těla se sborem rozcinkaly, a nepřítel nejen že by musel být slepý, aby si nevšiml, že se blíží čarodějka, musel by být i hluchý.
Přistoupila k pracovnímu stolu a pohledem přeletěla to, čemu tak trochu podvědomě, avšak nikdy v Bábině přítomnosti, říkala nástroje profese. Byly mezi nimi nůž s bílou rukojetí, používaný při přípravě jednotlivých součástí magických směsí, a nůž s černou rukojetí, který sloužil přímo při magických obřadech. Do jejich střenek vyryla Magráta tolik kouzelných run, že hrozilo nebezpečí, že se každou chvíli rozpadnou. Nože byly bezpochyby mocné, jenže…
Magráta smutně zavrtěla hlavou, přistoupila k zásuvce v kredenci a vytáhla z ní velký nůž na chleba. Něco jí říkalo, že v podobných časech může být nejlepším přítelem osamělého děvčete dobře nabroušený nůž na chleba.
„Marně tady hledám tu věcičku, co začíná písmenem P.“
Duch krále se unaveně rozhlédl hladomornou.
„Ploché kleště,“ navrhl.
„Ne.“
„Palečnice?“
„To je roztomilé jméno. Co je to?“
„Takové zařízení na drcení palců. Podívej.“
„To taky není ono.“
„Dřevěná hruška?“ Král začínal být zoufalý.
„To začíná na Dé a stejně nevím, co to je,“ zavrtěla hlavou Stařenka Oggová. Král jí nástroj s mírně zlomyslným potěšením ukázal na podnose a vysvětlil jí jeho účel.
„Tak to už vůbec není ono.“
„A co š-Panělská bota?“ nadhodil král.
„Nevyznáš se nějak podezřele dobře ve všem tom nářadí?“ podívala se na něj Stařenka ostře. „Určitě jsi ho nepoužíval, když jsi byl ještě naživu?“
„No dovolte, Stařenko!“
„Víš, že chlapci, kteří nemluví pravdu, přijdou do pekla?“
„Většinu z nich sem dala dovést sama lady Felmetová, přísahám,“ bránil se odhodlaně král, který cítil, že jeho postavení je už samo o sobě dost špatné, a nechtěl si ještě přidělávat starosti s peklem.
„Tak dobře, už jsem si vzpomněla,“ posmrkla poněkud uchlácholená Stařenka. „Byly to štípací kleště.“
„Ale štípací kleště a ploché kleště to je skoro… a navíc štípací kleště začínají —“ začal král, ale pak se včas zarazil. V dospělosti se nebál jediného člověka, zvířete nebo kombinace těch dvou, ale Stařenčin hlas v něm vyvolal dávné vzpomínky na učebnu a dětskou komnatu, na život pod přísným dohledem škrobených dam v dlouhých sukních a „zdravou“ stravu — většinou šedou a hnědou —, která se mu tenkrát zdála nepoživatelná, ale dnes mu ve vzpomínkách připomínala ambrózii.