„To je mi fuk,“ odpověděla mu se šťastným výrazem Stařenka.
„Už se brzo vrátí,“ upozornil ji král. „Jsi si jistá, že se ti nic nestane?“
„A i kdybych nebyla, co bys pro mě mohl udělat, hm?“ odpověděla mu Stařenka.
Zvenčí zaskřípaly na dveřích odsunované závory.
Ve chvíli, kdy se Bábino koště začalo nejistě snášet k zemi, viděla, že před branou hradu se shromáždil dav. Když vykročila kupředu, všichni ztichli a rozestoupili se, aby ji nechali projít. Na jedné ruce měla navlečený košík plný nádherných rudých jablek.
„V hladomorně uvěznili čarodějku,“ zašeptal někdo Bábi, „a prý ji mučí!“
„Nesmysl,“ odpověděla Bábi. „To je nemožné. Předpokládám, že Stařenka Oggová šla ke králi s nějakou radou, nebo tak podobně.“
„Říká se, že Jeník Ogg shromažďuje své bratry,“ řekl jeden ze stánkařů s očividnými obavami.
„Radím vám všem, abyste se v klidu vrátili domů,“ prohlásila Bábi Zlopočasná. „Určitě se jedná jen o nějaké nedorozumění. Každý ví, že čarodějku nikdo proti její vůli neuvězní.“
„Tentokrát už to zašlo příliš daleko,“ ozval se jeden z venkovanů. „Všechno to pálení a daně, a teď ještě tohle. Za to můžete vy, čarodějnice. To musí přestat. Já znám svoje práva!“
„A mohl bys tedy laskavě vyjmenovat, na co máš právo?“
„Na pletení rohoží, na kopřivy, nemoci ve stáří, zbytky, revma, šalvěj a knoflíky u košile,“ odpověděl bez zaváhání venkovan. „A taky každý druhý rok žaludné a právo pást dvě třetiny své kozy na obecním. Dokud mi ji neupálil. A byla to fakt skvělá koza.“
„Muž, který zná svá práva jako ty, by to mohl dotáhnout daleko,“ pokývala hlavou Bábi. „Ale v téhle chvíli by měl táhnout domů.“
Otočila se a přeletěla pohledem hradní bránu. Hlídali ji dva výjimečně inteligentní vojáci. Bábi k nim došla a na jednoho z nich upřela pronikavý pohled.
„Jsem jen obyčejná neškodná stařena a prodávám jablka,“ oznámila mu hlasem, který by byl spíš na místě při vyhlášení otevřeného pohraničního konfliktu. „Prosím tě, nech mě projít, panáčku!“ Posledním slovem byste si mohli ořezat tužku.
„Do hradu nikdo nesmí,“ prohlásil jeden ze strážných. „To jsou vévodovy rozkazy.“
Bábi pokrčila rameny. Pokud si pamatovala, tak tenhle jablečný obchvat zabral v celé historii čarodějnictví jen jednou, ale pokusit se o něj patřilo tak nějak k tradicím.
„Poslyš, Poldo Hryzomile, tebe já dobře znám. Pomáhala jsem Kmotře, když se narodil tvůj dědeček, a u tvé mámy jsem byla sama, když jsi přišel na svět.“ Ohlédla se k zástupu, který se shromáždil kousek za ní, a pak se podívala znovu na strážného, kterému se ve tváři zračila rostoucí hrůza. Naklonila se k němu ještě kousek blíž a řekla tichým hlasem: „Byla jsem to já, kdo tě na tomhle světě poprvé s láskou pochoval, a u všech bohů, jestli se mi budeš vzpírat, tak tě teď pochovám navěky, i když radosti mi to moc neudělá!“
V tom okamžiku vypadla píka mladému muži z roztřesených prstů a s tichým zazvoněním dopadla na dláždění. Bábi se natáhla a přátelsky ho poplácala po rameni.
„Ale s tím si nelam hlavu,“ usmála se na něj. „Raději si vezmi jablko.“
Vykročila kupředu, ale do cesty se jí postavila násada druhé halapartny. Se zájmem zvedla hlavu.
Druhý voják nebyl domorodec z okolních hor, ale městský námezdný žoldnéř, který sem byl povolán, aby doplnil posádku, která v posledních letech hodně prořídla. Jeho tvář byla pokryta spletí jizev, z nichž se teď část přeskupila do obrazce, který měl znázorňovat úšklebek.
„Tak tohle je ta pověstná magie čarodějek?“ zasmál se. „Zdá se, že to je hodně laciné zboží. Možná, že to vyděsí ty venkovské burany, ženská, ale mě tedy ne.“
„To věřím. Na to, aby se vyděsil takový silný mládenec, jako jsi ty, by to chtělo něco silnějšího, co?“ řekla Bábi a pozvedla ruku ke klobouku.
„A nepokoušej se mě ani uhranout,“ strážný upíral pohled přímo před sebe a mírně se pohupoval na patách. „Taková stará ženská a straší lidi. To by se vám nemělo trpět, přesně, jak říkají.“
„No, jak myslíš,“ prohlásila Bábi a odstrčila píku stranou.
„Poslyš, já jsem ti už jednou řekl —“ začal strážný a pokusil se chytit Bábi za rameno. Její ruka se pohnula tak rychle, že to bylo téměř nepostřehnutelné, ale voják se najednou držel za paži a sténal bolestí.
Bábi rychle zastrčila jehlici nazpět do klobouku a vystartovala během.
„Začneme,“ prohlásila s ošklivým úšklebkem vévodkyně, „předvedením nástrojů.“
„Už jsem je viděla,“ odpověděla jí Stařenka. „Alespoň ty, které začínají na D, H, P, S, a Z.“
„Tak se tedy podíváme, jak dlouho ještě vydržíte vést tuhle lehkou konverzaci. Podpal koš s uhlím, Felmete,“ vyštěkla vévodkyně.
„Podpal koš s uhlím, šašku,“ zavrčel lord Felmet.
Šašek se pohyboval jako ve snu. S něčím takovým nepočítal. Mučení lidí nebylo na duševním seznamu jeho činností. Chladnokrevně ubližovat starým dámám, to mu bylo proti srsti a ubližovat čarodějkám, ať už při tom byla teplota krve jakákoliv, to mu připadalo jako holit lvovi hřívu při plném vědomí a nasucho.
„To se mi ani trochu nelíbí,“ zabručel tiše pro sebe.
„Výborně,“ pochválila ho Stařenka Oggová, jejíž sluch byl naprosto dokonalý. „Budu si pamatovat, že se ti to nelíbilo.“
„Co to má znamenat?“ zeptal se vévoda ostře.
„To nic,“ uklidňovala ho Stařenka. „Bude to trvat dlouho? Víte, já ještě nesnídala.“
Šašek škrtl sirkou. Těsně vedle něj se neslyšně zavlnil vzduch a plamínek zhasl. Šašek zaklel a škrtl podruhé. Tentokrát se mu podařilo plamínek donést roztřesenýma rukama téměř k otýpce dříví na dně koše, ale pak zhasl i ten.
„Tak si pospěš, chlape!“ vykřikla vévodkyně a odložila podnos s mučícími nástroji.
„Nějak to nechce chytit,“ bručel šašek, když se rozhořela další zápalka a než s ní stačil cokoliv udělat, zhasla.
Vévoda mu vytrhl krabičku z roztřesených prstů a udeřil ho přes tvář rukou plnou prstenů.
„Copak tady není jediný člověk, který by dokázal vyplnit můj rozkaz?“ zaječel. „Nerozhodní! Slabí! Dej sem ty sirky!“
Šašek ustoupil. Někdo, koho nebyl s to zachytit očima, mu šeptal slova, jejichž význam nebyl schopen zachytit ušima.
„Táhni ven,“ syčel vévoda, „a dohlédni alespoň na to, aby nás tady nikdo nevyrušoval!“
Šašek zakopl o spodní schod, obrátil se a s posledním prosebným pohledem na Stařenku vyklopýtal dveřmi. Trochu se při tom pitvořil, ale to bylo jen tak ze zvyku.
„Oheň tak nutně nepotřebujeme,“ řekla vévodkyně. „To je spíš jen takový efekt. Tak tedy, ženská, přiznáváš se?“
„K čemu?“ zeptala se Stařenka.
„Všichni to vědí! Zrada. Čarování s úmyslem uškodit lidem. Ukrývání nepřátel krále a trůnu. Krádež královské koruny —“
Jakési zazvonění je přinutilo otočit hlavy. Z jedné police vypadla dýka, jejíž čepel byla pokryta zaschlou krví, jako by se ji někdo pokusil zvednout a ona mu vyklouzla z ruky. Stařenka slyšela, jak si královský duch tiše kleje do vousů, nebo spíš do toho, co vousy bývalo.
„— rozšiřování pomluv a falešných zpráv,“ dokončila vévodkyně.
„A přesolování mého jídla,“ přidal si vévoda nervózně a upíral pohled na své obvázané ruce. Nemohl se zbavit dojmu, že v hladomorně je s nimi ještě čtvrtá osoba.