„Jestliže se přiznáš,“ dodala vévodkyně, „budeme milostiví a dáme tě jen upálit. A vyprošuji si jízlivé poznámky.“
„Jaké pomluvy a falešné zprávy?“
Vévoda zavřel oči, ale ty nešťastné obrazy se mu tam míhaly dál.
„Výmysly, které se týkají nešťastné smrti bývalého krále Verence,“ zašeptal chraptivě. Vzduch nedaleko něj se zase zavlnil.
Stařenka seděla s hlavou nakloněnou k jedné straně, jako by naslouchala hlasu, který slyšela jen ona. Jenže vévoda měl dojem, že i on něco slyší, ne přímo hlas, spíš něco, co se podobalo vzdálenému kvílení větru.
„Já na tom nevidím nic nepravdivého,“ řekla. „Já vím, že ty jsi ho probodl dýkou. Bylo to na vrcholku schodiště,“ odmlčela se, znovu naklonila hlavu, přikývla a dodala: „Hned vedle té zbroje s píkou a ty jsi řekl ‚když už se to má stát, bude lépe, když stane se to rychle‘, nebo tak něco, pak jsi vytrhl králi z pasu jeho vlastní dýku, právě tu, co leží támhle na podlaze, a —“
„Lžeš! Nebyl u toho jediný svědek! My jsme se… Nebyl tam vůbec nikdo! Slyšel jsem sice něco ve tmě, ale nikdo tam nebyl! Nikdo nemohl vidět ani to nejmenší!“ ječel vévoda. Jeho žena se na něj mračila.
„Mlč, Leonale,“ zakřikla ho nakonec. „Myslím, že si mezi těmihle čtyřmi stěnami poradíme i s tímhle.“
„Kdo jí to řekl? Ty?“
„A uklidni se, laskavě. Nikdo jí to neřekl. Je to přece čarodějka, proboha, a ty mají své způsoby, jak se dozvědět to a ono. Druhý pohled, nebo tak nějak.“
„Vnitřní zrak,“ opravila ji Stařenka.
„No, ten už dlouho vlastnit nebudeš, ženská, pokud nám neřekneš, kdo všechno o tom ještě ví, a samozřejmě pokud nám nepomůžeš s určitými maličkostmi,“ prohlásila vévodkyně zachmuřeně. „Ale ty to uděláš, věř mi. Já se v těchhle věcech vyznám.“
Stařenka se rozhlédla hladomornou. Začínalo tady být přeplněno. Král Verence byl tak plný zuřivosti, že se jeho tělo téměř zviditelnilo, a ještě zuřivěji se pokoušel sebrat ze země dýku. Jenže mezitím se tady objevili další — rozechvělé, zmrzačené stíny, ne přímo duchové, ale vzpomínky, které se díky bolesti, hrůze a bezmocnému zoufalství vtiskly přímo do podstaty kamenných stěn.
„Moje vlastní dýka! Ten bastard! On se odvážil mě zabít mou vlastní dýkou,“ prohlásil duch krále Verence tiše a pozvedl paže v gestu, které mělo vzít celé podsvětí jako svědka té strašlivé potupy. „Dejte mi sílu…“
„Ano,“ přikývla Stařenka. „To by stálo za pokus.“
„Takže začneme,“ řekla vévodkyně.
„Cože?“
„Povídám,“ zesílila Magráta hlas, „přišla jsem do hradu prodávat svá překrásná jablíčka. Copak jsi hluchý?“
„Není náhodou ve městě trh?“ strážný byl od chvíle, kdy jeho kolegu odvedli na marodku, velmi nervózní. Když vstupoval do služby, nikdo mu neřekl, s jakými věcmi bude muset zápolit.
Začalo mu to docházet.
„Nejste náhodou čarodějka, že?“ zeptal se a neohrabaně si přehazoval píku z ruky do ruky.
„Samozřejmě, že ne. Nebo tak snad vypadám?“
Strážný přeletěl pohledem její okultní přívěsky, hedvábím lemovaný plášť, třesoucí se ruce a obličej. Zvlášť její tvář mu naháněla strach. Magráta užila spoustu pudru, aby byla její tvář bledá a tajemná. V kombinaci s nešikovně naneseným líčidlem a očními stíny teď její obličej vypadal tak, že strážný měl dojem, že se dívá na dvě mouchy, které havarovaly v cukřence. Cítil, jak se mu prsty třesou v touze udělat znamení, které by ho uchránilo před uhrančivým očním stínem.
„Docela jo,“ odpověděl jí nejistě. V duchu horečnatě přemílal celý problém. Byla to čarodějka. V poslední době se hodně mluvilo o tom, že s čarodějkami si člověk nemá nic začínat, aby špatně nedopadl. Dostal rozkaz, aby do hradu žádnou čarodějku nepouštěl, ale o prodavačkách jablek nebyla řeč. Prodavačky jablek byly v pohodě. Čarodějky, ty byly nebezpečné! Ale tahle tvrdí, že je prodavačka jablek, a on by si přece nikdy nedovolil pochybovat o tom, co říká čarodějnice!
S pocitem štěstí nad tím, s jak dokonalou logikou vyřešil ten zapeklitý problém, ustoupil ke straně, rozmáchlým gestem ukázal k bráně a zvolaclass="underline" „Projdi, prodavačko jablek.“
„Díky,“ pokývla mu Magráta se sladkým úsměvem. „Nechceš jablíčko?“
„Ne, díky, ještě jsem nesnědl to, co mi dala ta čarodějka před tebou.“ Oči se mu obrátily v sloup. „Ale ne, ne čarodějka, prodavačka jablek to byla. Prodavačka jablek. Přece by mi nelhala.“
„Jak je to dlouho, co se to stalo?“
„Sotva pár minut…“
Bábi Zlopočasná se neztratila. Patřila k tomu druhu osob, které se nikdy neztratily. Bylo to prostě tak, že v tom okamžiku, zatímco naprosto přesně věděla, kde je ona, nebyla si jaksi jista tím, kde je všechno ostatní. Průběžně se několikrát znovu objevila v kuchyni a předpověděla kuchaři, který se pokoušel péci pár celerů, že se nervově zhroutí. Skutečnost, že se od ní několik lidí pokusilo koupit jablka, jí na náladě taky nepřidala.
Magráta došla až do velké síně, která byla v tuto denní dobu opuštěná a prázdná, s výjimkou dvou strážných, kteří hráli kostky. Byli v barvách Felmetovy osobní gardy a ve chvíli, kdy spatřili Magrátu, přestali hrát.
„Ale, ale,“ řekl jeden z nich z významným úsměvem. „Co takhle dělat nám chvíli společnost, krasavice?“[13]
„Hledám hladomornu a mučírnu,“ snažila se jim vysvětlit Magráta, pro kterou slova „sexuální harašení“ byla pouhým nesrozumitelným shlukem slabik.
„No to je skvělé,“ prohlásil jeden ze strážných a mrkl na druhého. „Tak to bychom ti mohli pomoct.“ Oba vstali a každý se jí postavil po jednom boku. Viděla dvě brady, o které by se dala rozškrtnout zápalka, a cítila silný pach zvětralého piva. Zoufalé signály z okrajových částí mozku začaly pomalu naleptávat její železné přesvědčení, že špatné věci se stávají jen špatným lidem.
Zavedli ji po několika schodištích do bludiště vlhkých nízkých a klenutých chodeb a ona v duchu horečnatě hledala důvod, proč se s nimi co nejrychleji rozloučit.
„Měla bych vás varovat,“ řekla nakonec. „Nejsem, jak by se mohlo na první pohled zdát, obyčejná prodavačka jablek.“
„To je prima.“
„Já jsem totiž, ve skutečnosti, čarodějka.“
Bohužel, neudělalo to na ně takový dojem, jaký čekala. Strážní si vyměnili pohledy.
„To je skvělé,“ ušklíbl se ten první. „Vždycky jsem si říkal, jaké to asi je, políbit čarodějku. Tady v okolí se říká, že se potom člověk změní v žábu.“
Druhý do něj šťouchl loktem. „V tom případě,“ prohlásil pomalu, šťavnatým tónem někoho, kdo si myslí, že to, co teď řekne, bude nesmírně legrační, „ty už jsi musel nějakou políbit přinejmenším před rokem.“
Krátký řehot ale rychle skončil a Magráta byla najednou přitisknuta ke stěně a byl jí nabídnut skvělý detailní pohled na vojákovy nozdry.
„Tak, a teď mě poslouchej, kočičko,“ prohlásil. „Ty nejsi první čarodějka, kterou jsme tady lapli, pokud jsi opravdu čarodějka, ale ty bys mohla mít štěstí a zase odsud odejít. Pokud na nás budeš hodná, jasné?“
Někde nedaleko zazněl ostrý krátký výkřik.
„Slyšelas?“ naklonil se k ní. „Tak to byla ta čarodějka, která hodná nebyla. Všichni na tom vyděláme, co? Máš štěstí, že jsi potkala právě nás.“
13
Pozn. autora: Nikdo neví, proč vlastně muži takové věci říkají. Teď už můžeme jen čekat, že každou chvíli prohlásí: „Mám rád ženy, které mají odvahu!“