Jeho šmátrající ruka se najednou zastavila. „A co je tohle?“ podíval se Magrátě přímo do bledé tváře. „Nůž? Nůž! Tak to je velmi vážné, co, Hrone?“
„To jí budeme muset svázat ruce a dát roubík,“ souhlasil Hron spěšně. „Ony taky nemůžou čarovat, když nemůžou mluvit a hýbat rukama.“
„Okamžitě ji nechtě být!“
Oči celé trojice se obrátily k chodbě, kterou přibíhal šašek. Doslova zvonil vztekem.
„Ale okamžitě!“ křičel. „Nebo vás ohlásím!“
„Jo ták? Tak ty nás ohlásíš?“ zamračil se Hron. „A myslíš, že tě bude někdo poslouchat, ty kostkovaný blbečku?“
„My jsme totiž chytli čarodějnici, rozumíš?“ oznamoval šaškovi druhý strážný. „Takže si klidně táhni zvonit někam jinam.“ Pak se obrátil nazpět k Magrátě. „Mám rád ženy, které mají odvahu,“ prohlásil, ale křičel hop a neměl přeskočeno, jak se ukázalo.
Šašek ovšem pomalu postupoval kupředu s výrazem člověka, který vzteky neví, co dělá.
„Řekl jsem vám, abyste ji pustili!“ opakoval.
Hron vytáhl meč a mrkl na svého společníka.
Magráta udeřila. Byl to neplánovaný, instinktivní úder, ale jeho zastavující síla byla podstatně znásobena vahou prstenů, náramků a přívěsků. Ruka jí proletěla obloukem, který skončil na bradě jejího věznitele. Ten se dvakrát otočil a sesul se s krátkým tichým heknutím k zemi. Na tváři mu začalo rychle červenat několik významných okultních symbolů, které se mu tam obtiskly.
Hron na něj vytřeštil užaslé oči a pak se obrátil k Magrátě. Pozvedl meč, ale v témže okamžiku do něj narazil šašek a oba zápasící muži padli na dlažbu. Jako většina menších mužů, spoléhal šašek na svůj první útok, kterým chtěl získat určitou převahu, ale další plány neměl. Bylo by to s ním pravděpodobně velmi špatně dopadlo, kdyby si byl Hron najednou neuvědomil, že se mu na krk přitisklo ostří nože.
„Pusť ho,“ zasyčela Magráta a odhrnovala si vlasy z očí.
Ztuhl.
„Teď přemýšlíš, jestli bych tě byla opravdu schopná podříznout,“ řekla zadýchaně Magráta. „Já to taky nevím. Představ si, jak si spolu užijeme, až to budeme zjišťovat.“
Druhou rukou se natáhla, chytila šaška za límec a zvedla ho na nohy.
„Odkud byl ten výkřik?“ zeptala se, aniž ze strážného spustila oči.
„Támhle odzdola. Oni ji mají v mučíme a mně se to vůbec nelíbí, zašlo to všechno hrozně daleko a já jsem se nemohl dostat dovnitř, tak jsem běžel hledat někoho, kdo —“
„Dobrá, našel jsi mě,“ přikývla Magráta.
„Ty,“ zasyčela znovu Hronovi do ucha, „zůstaň tady, nebo uteč, to je mi jedno. Ale nebudeš nás sledovat, rozumíš?“
Přikývl a nejistě se díval, když mizeli v chodbě. „Dveře jsou zamčené,“ upozorňoval ji šašek. „Ozývá se tam hodně různých zvuků, ale ty dveře jsou zavřené.“
„No, vždyť je to hladomorna, ne?“
„Jo, jenže kdo kdy slyšel, aby byla hladomorna zamčená zevnitř!?“
Dveře se samozřejmě ani nehnuly. Na druhé straně panovalo ticho — hutné zaměstnané ticho, které se plížilo prasklinami ve dřevě a vylévalo se do chodby, takové to ticho, které je mnohem děsivější než ty nejstrašnější výkřiky.
Šašek přede dveřmi poskakoval z nohy na nohu, zatímco Magráta pečlivě studovala hrubý povrch dřeva.
„A jste skutečně čarodějka?“ zeptal se. „Oni říkali, že jste čarodějka, a vážně jste? Nevypadáte jako čarodějka, vypadáte moc… no víte, moc…“ Zčervenal. „Vůbec ne jako shrbená ošklivá stařena, víte, ale prostě nádherně…“ hlas se mu pomalu vytratil.
Mám celou situaci dokonale pod kontrolou, pomyslela si Magráta. Nikdy mě nenapadlo, že se mi to podaří, ale myslí mi to naprosto jasně a logicky.
A v tom okamžiku si uvědomila, naprosto jasně a logicky, že jí obě vycpávky sklouzly až někam k pasu, její vlasy že vypadají, jako kdyby v nich delší dobu hnízdila větší, velmi nehygienická ptačí rodina, a oční stíny že jí netečou, ale valí se peřejemi. Šaty měla na několika místech potrhané, nohy poškrábané, ruce samý šrám a z jakéhosi neznámého důvodu byla přesvědčena, že jí najednou patří celý svět.
„Myslím, že bude lepší, když o něco ustoupíš, Verenci,“ řekla. „Nejsem si tak docela jistá, jak bude tohle zaklínadlo fungovat.“
Uslyšela, jak se užasle nadechl.
„Jak to, že znáte mé jméno?“
Magráta si pohledem přeměřila dveře. Dub byl starý, starý celá staletí, ale stále ještě dokázala zachytit pod jeho povrchem, ztvrdlým za staletí jako kámen, zbytky mízy. To, co měla v úmyslu, by za normálních podmínek vyžadovalo celodenní plánování a celý pytel cizokrajných látek a příměsí. Alespoň ona si to původně myslela. Teď byla rozhodnuta o tom pochybovat.
Když někdo dokáže vyvolat démona z necek, je možné všechno.
Uvědomila si, že na ni šašek mluví.
„No, mám dojem, že jsem ho někde zaslechla.“
„Nemyslím, já ho nikdy neužíval,“ trval na svém šašek. „Víte, ono se to jméno u vévody netěší přílišné popularitě. To má na svědomí moje maminka. Byla to taková móda, pojmenovávat děti po králích. Můj dědeček říkal, že jsem nikdy tohle jméno neměl dostat, a tvrdil, že bych se jím nikde neměl —“
Magráta přikývla. Rozhlížela se temnou klenutou chodbou okem odbornice.
Nevypadalo to nijak slibně. Ty staré dubové fošny byly tady v temnotě celá desetiletí a nepodléhaly přírodním hodinám ročních období…
Na druhé straně… Bábi přece říkala, že jakýmsi zvláštním způsobem jsou všechny stromy vlastně jeden strom, nebo tak nějak. Magráta si myslela, že tomu rozumí, i když si nebyla tak docela jistá, co to znamená. A tam nahoře bylo jaro. Ten zbyteček života, který ve dřevě ještě zbýval, to musel cítit. Nebo, pokud to už zapomněl, bude třeba mu to připomenout.
Položila dlaně naplocho na dveře, zavřela oči a pokusila se proniknout kamennými stěnami ven, ven z hradu, na vzduch a na sluneční světlo…
Šašek viděl, že Magráta stojí velmi tiše a naprosto nehybně. Pak se jí vlasy na hlavě naježily, zvedly a kolem se rozšířila vůně tlejícího listí.
Pak bez jediného varování udeřilo jejím prostřednictvím to kladivo, které dokáže prohnat měkkou muchomůrku čtyřmi centimetry kamenné dlažby nebo hnát úhoře tisíci kilometry nepřátelského oceánu proti proudu řek a potoků až do toho jednoho jediného rybníčku, kde vyvede potomstvo. Ta sílají proletěla jako blesk a zasáhla dveře.
Opatrně ustoupila, vědomí poněkud zamlžené, a ze všech sil bojovala s touhou zahrabat nohy do dláždění a nasadit na listy. Šašek ji zachytil a málem ho to porazilo.
Magráta se vděčně opřela o cinkající tělo a pocítila nesmírný triumf. Dokázala to! A bez jakékoliv umělé pomoci. Kdyby to tak viděly ty dvě…
„Nepřibližuj se k tomu,“ zamumlala. „Myslím, že jsem do toho vložila opravdu hodně…“ Šašek svíral v náručí její tělo, jehož žebra připomínala opékač topinek, a byl natolik omámen, že ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo. Přesto Magráta dostala odpověď.
„Já mám taky takový dojem, děvče,“ souhlasila Bábi Zlopočasná a vystoupila ze stínu. „Možná, že ani mě samotnou by něco takového nenapadlo.“
Magráta se na ni trochu zmateně podívala.
„Byla jste tady celou tu dobu?“
„Jen pár minut.“ Bábi se podívala na dveře. „Výborná technika,“ přikývla pochvalně, „ale je to staré dřevo. Taky už prošlo ohněm. Aspoň to tak vypadá. Spousta železných hřebů, kování a tak. Nevěřila bych, že to může zabrat. Zkusila bych ty kameny okolo.“