Najednou ji přerušilo tiché „Pop!“
Pak další a vzápětí se ozvala celá řada podobných zvuků připomínajících pukající popkorn.
Dveře za jejich zády se obsypaly pupenci a teď na nich velmi pomalu rašily listy.
Bábi zírala chvilku na dveře, pak obrátila od k užaslé Magrátě.
„Utíkej!“ vykřikla.
Chytily každá z jedné strany šaška a rozběhly se s ním do relativního bezpečí obrovského opěrného pilíře.
Dveře varovně zaskřípaly. Několik fošen se bolestně zkroutilo a ze stěn začaly padat kamenné odštěpky, protože dřevo vypudilo všechny hřeby, jako tělo vyhání z rány trn, a ty narážely na okolní stěny s neuvěřitelnou silou. Šašek se rychle sehnul, když jim nad hlavami proletěl kus zámku a se zazvoněním narazil do protilehlé stěny.
Spodní část dveří vyslala pátravé bělavé kořeny, které pomalu dotápaly k nejbližšímu vlhkému kameni a začaly jím prorůstat. Klíčová dírka zduřela, vybuchla a vyrazily z ní větévky, které narazily na kamennou zárubeň a pomalu ji odsunovaly stranou. Celou tu dobu bylo slyšet zvláštní sténavý zvuk, zvuk buněk ve dřevě, které se pokoušely zvládnout příliv syrového života, který je zaplavoval.
„Kdybych to byla já,“ řekla Bábi, když se o kus dál v chodbě zřítila část klenutého stropu, „udělala bych to jinak. Ne, že bych tě kritizovala, to ne!“ pospíšila si, když viděla, že Magráta otvírá ústa. „Bylo to dobře provedeno. Jen si myslím, že jsi to trošičku přehnala, ale to je všechno.“
„Promiňte,“ pokusil se šašek.
„Když já to s kameny ještě neumím,“ přiznávala Magráta.
„No, víš, ono je to dost těžké, kamenům musí člověk přijít na chuť.“
„Promiňte.“
Obě čarodějky se na něj podívaly, a šašek o krok ustoupil.
„Neměly jste náhodou v úmyslu někoho zachraňovat?“
„Jej,“ řekla Bábi. „Ano. Pojď, Magráto. Měly bychom se podívat, jak to s ní vypadá.“
„Byly odtamtud slyšet výkřiky,“ oznámil jim šašek, který se nemohl ubránit dojmu, že čarodějky nějak pořád neberou celou tu záležitost příliš vážně.
„To si myslím,“ přikývla Bábi, odstrčila ho stranou a překročila jeden ze sílících kořenů. „Jářku, kdyby někdo zavřel do hladomorny mě, tak by se z ní taky ozývaly výkřiky.“
V hladomorně byla spousta prachu a ve slabém světle jediné pochodně Magráta nezřetelně rozeznávala dvě postavy, které se krčily v nejvzdálenějším koutě. Většina nábytku byla zpřevracena, rozlámána a rozházena kolem stěn. Velká škoda to zase koneckonců nebyla, protože stejně ani jeden z těch kusů nevypadal, že by byl poslední novinkou v pohodlném bydlení. Stařenka Oggová klidně seděla na zemi a na sobě měla něco, co vypadalo jako přenosný pranýř.
„Že vám to ale trvalo!“ zabručela beze zlosti. „Heleďte, vyndejte mě tady z toho, jo? Už mě pomalu chytají křeče.“
A pak tam byla ta dýka.
Pomalu se pohybovala uprostřed místnosti a občas, když zachytila světlo pochodně, zaleskla se.
„Mou vlastní dýkou!“ řekl duch krále hlasem, který slyšely jenom čarodějky. „A já to celou tu dobu nevěděl. Má vlastní čepel. Oni mě, k sakru, odpravili mou vlastní dýkou!“
Udělal další krok směrem ke královskému páru a zamával dýkou. Vévodovi unikl ze rtů tichý vzdech a očividně byl rád, že už je to venku.
„Zatím mu to jde, co?“ řekla Stařenka Oggová, když jí Magráta pomáhala z rozměrného zařízení.
„Není to starý král? Myslíš, že ho vidí i oni?“
„Myslím, že ne.“
Král Verence se pod tou vahou mírně zapotácel. Byl příliš starý, než aby se ještě hodil pro kariéru poltergeista,[14] tu je třeba začít v pubertě.
„Jen mi dovolte chytit pořádně tuhle věc,“ řekl toužebným hlasem. „Ale ne, k sakru!“
Zbraň duchovi vypadla z nejistého sevření a zazvonila na dláždění. Bábi Zlopočasná rychle postoupila kupředu a dýku přišlápla.
„Mrtví by neměli zabíjet živé,“ řekla. „Mohl by z toho být nebezpečný, jak se to to… precedent. Když už pro nic jiného, tak proto, že bychom byli v menšině.“
Vévodkyně se vzpamatovala z té největší hrůzy. Viděla dýky poletující vzduchem, vybuchující dveře, a teď ji dokonce ty tři ženské tupily v její vlastní hladomorně! Nebyla si jista tím, co se od královny očekává v takových nadpřirozených situacích, ale měla naprosto přesné představy o tom, jak bude řešit tuhle poslední.
Její ústa se otevřela jako brána do rudého pekla. „Stráže!“ zaječela a pak si všimla šaška, který se nenápadně pohyboval co nejblíže dveří. „Šašku! Okamžitě přiveď stráže.“
„Ty mají plné ruce práce. Ostatně, my právě odcházíme,“ oznámila jí Stařenka. „Který z vás je vévoda?“ Přikrčený Felmet na ni zíral krví podlitýma očima ze svého kouta a tiše se pohihňával. Z koutku úst mu na bradu vytékal tenký pramínek slin.
Bábi se na něj zadívala pozorněji. Z hloubi těch podlitých očí se na ni dívalo něco jiného.
„Tady už neplatí žádné omluvy,“ řekla tiše. „Bude pro vás nejlepší, když opustíte zem. Abdikujte, nebo to udělejte nějak jinak, ale udělejte to.“
„V čí prospěch?“ odpověděla vévodkyně ledovým tónem. „Ve prospěch nějaké čarodějnice?“
„To neudělám,“ odmítl vévoda přímo.
„Co jste to řekl?“
Vévoda se vztyčil, oprášil si šaty a upřel pohled Bábi přímo do tváře. Chladná jezírka v jeho očích se zvětšila.
„Řekl jsem, že to neudělám,“ odpověděl. „Nebo si snad myslíš, že mě vyděsí trocha jednoduchých kouzel? Jsem král právem dobyvatele, a to nemůžeš změnit. Máloco je tak jednoduché, čarodějko.“
Pokročil blíž.
Bábi ho pozorovala. Nikdy předtím se s něčím takovým nesetkala. Ten muž byl očividně šílený, ale v jádru jeho šílenství se ukrývala jakási chladná příčetnost jako hrudka čirého meziplanetárního ledu uprostřed pekelné výhně. Původně si myslela, že pod slabým nátěrem tvrdosti je slabý a měkký, ale teď viděla, že je to jinak. Někde hluboko v mozku, za obzorem jeho logického myšlení, přetvořil strašlivý tlak nepříčetnosti jeho šílenství v něco, co bylo tvrdší než diamant.
„Jestli mě porazíš magií, zavládne v království magie,“ zasyčel vévoda. „A to udělat nemůžeš. Každý král dosazený s tvou pomocí bude pod tvým vlivem. Bude ho ovládat čarodějnice. A kdo s pomocí magie vládne, toho nakonec magie zničí. A tebe taky. Víš to sama dobře. Ha. Ha.“
Postoupil ještě o kousek a Bábi zbělely klouby na zaťatých rukou.
„Můžeš mě srazit z trůnu,“ řekl, „a pravděpodobně bys našla i někoho, kdo by mě nahradil. Ale to by to musel být skutečně blázen, jako je támhle šašek, protože by věděl, že je neustále pod dohledem tvého uhrančivého oka a ve chvíli, kdy se ti znelíbí, přijde o život. Můžeš si říkat, co chceš, ale ten člověk by věděl, že vládne jen s tvým souhlasem. A to by z něj udělalo hodně špatného krále. Byl by to vůbec nějaký král? Nemám snad pravdu?“
Bábi odvrátila pohled. Ostatní dvě čarodějky se držely v pozadí připraveny okamžitě zmizet.
14
Pozn. překl.: Poltergeist je duch nebo strašidlo, které je sice neviditelné, ale projevuje se hlukem.