Najednou si uvědomila, že se na ni vévoda dívá, jako by od ní něco čekal.
„Co je?“
„Řekl jsem, že teď požádám ctěnou a veleváženou Bábi Zlopočasnou, aby řekla několik slov, ha, ha.“
„To jsi řekl?“
„Ano!“
„Tak to už jsi zašel trochu daleko!“ zachmuřila se Bábi.
„Že by? No, to snad ne!“ zachichotal se spokojeně vévoda.
Bábi se obrátila k vyčkávajícímu davu, který okamžitě ztichl.
„Běžte domů,“ řekla.
„To je všechno?“ zeptal se vévoda.
„Jo.“
„A co sliby věčné věrnosti a oddanosti?“
„Co s nimi má být? Gyto, přestala bys už konečně mávat na ty lidi?“
„Promiň.“
„A my teď půjdeme taky,“ oznámila Bábi.
„A tak jsme spolu hezky vycházeli,“ protáhl vévoda.
„Pojď, Gyto,“ řekla Bábi ledovým hlasem. „A kde máme Magrátu?“
Magráta zvedla provinile hlavu. Byla zabrána do hlubokého hovoru se šaškem. Byl to takový ten druh hovoru, kdy obě strany tráví většinu času tím, že se dívají na špičky vlastních nohou nebo si prohlížejí nehty u rukou. Devadesát procent skutečné lásky je vlastně nepřekonatelný stud, rozpalující uši do ruda.
„Odcházíme,“ oznámila jí Bábi.
„Tak v pátek odpoledne,“ sykl šašek.
„No, když budu moci,“ přikývla Magráta.
Stařenka Oggová se spokojeně usmála.
A tak se Bábi Zlopočasná pustila po schodišti dolů a s oběma čarodějkami v patách prošla davem. Několik strážných, kteří se zlomyslně ušklíbali, zachytilo její pohled a ještě dlouho potom si přálo, aby se to nestalo. Ale přece jen se v zástupu tu a tam ozvalo tiché nebo špatně potlačované uchechtnutí. Bábi pospíchala hlavní branou ven, přes padací most a hlavní ulicí městečka. A Bábi kráčející spěšným krokem by dokázala předběhnout dost lidí běžících.
A za nimi se smál vévoda, který mezitím doplul na vrchol své optimistické fáze a začal se pomalu vracet k pobřežním skaliskům zoufalství.
„Ha, ha!“
Bábi se nezastavila, dokud se neocitly za městem a ve vytouženém pralese. Sešla z cesty, sesula se na padlý kmen a ukryla tvář do rukou.
Druhé dvě se k ní opatrně blížily. Magráta ji opatrně pohladila po rameni.
„Neberte si to tak,“ řekla. „My si myslíme, že jste tu hroznou situaci zvládla skvěle. Nezoufejte.“
„Já nezoufám, já přemýšlím,“ odpověděla Bábi. „Běžte pryč.“
Stařenka Oggová se podívala na Magrátu a varovně pozvedla obočí. Pak pomalu poodešly do bezpečné vzdálenosti, i když pro Bábi v téhle náladě nemusel být dost daleko ani vedlejší vesmír, a sedly si na velký kámen obrostlý mechem.
„Nestalo se vám nic?“ zeptala se Magráta. „Neudělali vám nic, že ne?“
„Nedotkli se mě ani prstem,“ uklidňovala ji Stařenka. „Starý král Gruneweld, ten by nemařil čas tím, aby mával věcmi sem a tam a vyhrožoval lidem. Tam by to šlo ráz na ráz, prásk ho — jehly pod nehty a jedem! Hned od začátku. Žádné takové ty hlouposti s ďábelským smíchem. To byl opravdový král. Velmi vznešený.“
„Vyhrožoval, že vás dá upálit.“
„Oh, to bych byla samozřejmě nepřipustila. Ale všimla jsem si, že máš nápadníka,“ řekla Stařenka.
„Cože?“
„No, toho mladíka s rolničkami,“ připomínala Stařenka. „Co má obličej jako nevinně nakopnutý kokršpaněl.“
„Ach, ten.“ Magráta pod nánosem světlého pudru zrudla. „Vážně, já nevím, co mám dělat. Prostě za mnou pořád chodí.“
„Jo, jo, to může být někdy opravdu nepříjemné,“ řekla Stařenka s vědoucím výrazem.
„Kromě toho je hrozně malý. A taky pořád poskakuje,“ stěžovala si Magráta.
„Prohlédla sis ho pořádně, poslyš?“ řekla stará čarodějka.
„Cože?“
„Jak vidím, tak neprohlédla. Myslím že ne. Tenhle blázen, to je velmi chytrý člověk. Ten by se hodil mezi tyhlety herce.“
„Co tím myslíte?“
„Příště, až ho uvidíš, podívej se na něj jako čarodějka, ne jako žena,“ usmála se na ni Stařenka a důvěrně ji šťouchla do žeber.
„Tu věc s dveřmi jsi provedla skvěle!“ dodala. „Začínáš být dobrá. Doufám, že jsi mu řekla o Silverovi.“
„Slíbil, že ho okamžitě pustí ven, Stařenko.“
Z místa, kde seděla Bábi Zlopočasná, se ozvalo odfrknutí.
„Slyšela jsi, jak se pochechtávali?“ zeptala se. „Někdo se tam ušklíbal!“
Stařenka Oggová si sedla vedle ní. „A několik z nich si dokonce ukazovalo,“ přikývla Stařenka. „Já vím.“
„To v žádném případě nesmíme trpět!“
Magráta si sedla na druhý konec kmene.
„Jsou přece ještě další čarodějky,“ řekla. „Dál, v horách Beraní hlavy je jich přece spousta. Třeba by nám nějak pomohly.“
Starší dvě čarodějky na ni pohlížely v ublíženém úžasu.
„No, já si nemyslím, že bychom musely zacházet až tak daleko,“ posmrkla Bábi. „Abychom prosily o pomoc.“
„To by bylo opravdu moc špatné,“ přikývla Stařenka Oggová.
„Ale toho démona jste přece taky poprosily o pomoc,“ nechápala Magráta.
„To tedy ne,“ odporovala jí Bábi.
„Jasně, to víš, že ne!“ kývala Stařenka hlavou.
„My mu přikázaly, aby nám asistoval.“
„Tak to bylo.“
Bábi Zlopočasná si natáhla nohy a zadívala se na vlastní boty. Byly to dobré, pevné boty, jejichž podrážky byly zpevněny cvočky a špičky a paty podkůvkami. Bylo skoro k nevíře, že je ušil švec, vypadaly spíš jako by někdo položil na stůl podrážky a na nich ty boty vybudoval.
„Já si vzpomněla na tu čarodějku, co žije směrem na Skund,“ řekla nakonec. „Sestra Čísi, nebo jak se vlastně to… její syn se stal námořníkem. Víš která, Gyto? Ta, co šňupe, a jak si sedneš, dává na opěradla židlí ochranné dečky?“
„Velkodivná,“ řekla Stařenka Oggová. „Když pije čaj, vždycky vystrkuje malíček a všude trousí rozumy, o které nikdo nestojí.“
„Jo, ta. No. Tak s tou jsem naštěstí nemluvila od té záležitosti s tím pranýřem, vzpomínáš si? Té by se určitě líbilo, kdyby sem mohla přijít, čmuchat kolem, strkat do všeho prsty a vykládat nám, jak máme dělat to a ono, to věřím! Jo, pomoc! To bychom se dostaly do pěkné špamastyky, kdybychom se potulovaly sem a tam a pomáhaly!“
„Bodejť! A víš co? Ve Skundu stromy mluví a v noci chodí sem tam,“ dodávala Stařenka. „A bez dovolení. Mají to tam opravdu moc špatně zorganizované.“
„Vážně?“ zeptala se Magráta. „Takže tam nemají zdaleka takový pořádek jako my tady?“
Bábi důležitě vstala.
„Jdu domů.“
Existují snad tisíce dobrých důvodů, proč magie nevládne světu. Jmenují se čarodějky a mágové, pomyslila si Magráta, když sledovala ty dvě.
Bylo to pravděpodobně nějak skvěle zorganizováno přírodou, která pociťuje jako prvotní nutnost chránit sama sebe. Ona sama dohlíží na to, aby každý, kdo má sebemenší magické nadání, byl ochoten ke spolupráci jako medvědice s bolením zubů, takže většina těch nebezpečných sil se vyplýtvá v drobných přích, půtkách a dětinském soupeření. Byly tam samozřejmě rozličné způsoby a styly. Mágové na sebe útočili s oblibou v chladných vlhkých klenutých chodbách, čarodějky se zase jen tak podřezávaly na ulici. A většina z nich se dokázala otáčet především sama kolem sebe jako roztočené vřeteno kolem své osy. Upřímně řečeno, jsou jako malé děti.