Samozřejmě kromě mě, říkala si Magráta.
„Je opravdu hodně rozzlobená, co?“ zeptala se Magráta Stařenky.
„No, jak bych ti to řekla,“ odpověděla jí Stařenka, Je tady totiž jeden problém, víš? Čím víc si zvykneš na magii, tím méně se ti ji chce používat. A tím víc se ti neustále plete do cesty. Předpokládám, že když jsi začínala, naučila ses od nebožky Sejkonopné, budižjízemělehká, pár jednoduchých kouzel a ta jsi používala skoro neustále, vid?“
„No, vlastně ano. Ale to dělá každý.“
„To je známá věc,“ přisvědčila Stařenka. „Když pak ale v Umění postoupíš, zjistíš, že nejtěžší druh magie je ten, který naopak vůbec nepoužíváš.“
Magráta její prohlášení chvilku zvažovala.
„Není to náhodou nějaký druh Zenu?“
„Jo, to nevím. Já nikdy žádný Zen neviděla.“
„Když jsme byly v hladomorně, říkala Bábi něco o tom, že ona by to zkusila s kameny. To mi připadalo jako pěkně tvrdá magie.“
„Víš, Dobračka to s kameny moc neuměla,“ vysvětlovala jí Stařenka. „Ono to v zásadě ani tak těžké není. Musíš jenom proniknout do jejich paměti a probrat je k vědomí. Vyvolat vzpomínky z jejich prvních dnů, když byly ještě rozžhavené a tekuté.“
Zaváhala a ruka se jí svezla ke kapse. Sevřela kus kamene, který sebrala na hradě před pár minutami, a uvolnila se.
„Na chvilku mně napadlo, že jsem ho tam zapomněla, řekla a vytáhla kámen z kapsy. „Tak už můžeš vylézt.“
V jasném světle dne nebyla postava skoro vidět, vypadala jako slabý třpyt na pozadí temných stromů. Král Verence zamrkal. Dennímu světlu už odvykl.
„Esme,“ zavolala Stařenka. „Je tady někdo, kdo by s tebou chtěl mluvit.“
Bábi se pomalu otočila a vrhla na ducha kosý pohled.
„Tebe jsem viděla už v hladomorně, že?“ řekla. „Který ty jsi?“
„Verence, král Lancre,“ odpověděl duch a uklonil se. „Mám tu čest mluvit s váženou Bábi Zlopočasnou, která je doyenem sboru čarodějek?“
Už byla řeč o tom, že přestože byl Verence potomkem dlouhé linie královských předků, neznamenalo v tomto případě, že by byl hloupý a celý rok, během kterého ho nerozptylovala jeho tělesná schránka, vykonal pravé divy. Bábi Zlopočasná sama sebe považovala za naprosto nepřístupnou mazání medu kolem úst, ale král na to použil ekvivalent produkce menšího medového emirátu. Zvláště mazaným kouskem byla ta poklona.
Bábi zacukal v koutku úst malý sval. Na oplátku mu vrátila malou, mírně škrobenou poklonu, protože si nebyla tak docela jistá, co znamená slovo „doyen“.
„Ano, to jsem já,“ připustila.
„Můžete vstát,“ dodala královským tónem.
Král Verence zůstal klečet asi tři centimetry nad trávníkem.
„Žádám vaše slyšení a vaši pomoc,“ naklonil se naléhavě kupředu.
„Poslyšte, a jak jste se vlastně dostal z hradu?“ zeptala se Bábi.
„Ctihodná Stařenka Oggová byla tak laskavá a pomohla mi,“ vysvětloval král. „Došel jsem k názoru, že jestliže jsem připoután ke kamenům hradu Lancre, mohu se dostat tam, kam se dostanou kameny. Obávám se, že jsem se musel uchýlit v této záležitosti k malému podvůdku. V současné době straším ve Stařenčině zástěře.“
„No, tak to nejste první, odpověděla Bábi automaticky.
„Esme!“
„A já vás teď prosím, Bábi Zlopočasná, abyste dosadila na trůn mého syna.“
„Dosadila?“
„Vy víte, co tím myslím. Jak se mu daří? Je zdravý?“
Bábi přikývla. „Když jsme ho viděly naposled, jedl právě jablko,“ řekla.
„Je to jeho osud, stát se králem Lancre!“
„No, asi ano. Ale osud dokáže být záludný, víte to?“ varovala Bábi.
„Takže mi nepomůžete?“
Bábi se zatvářila velmi nešťastně. „Podívejte, to by bylo vměšování, víte?“ odpovídala nerada. „Vždycky to špatně dopadne, když se našinec vměšuje do politiky. Většinou je to tak, že když s tím jednou začnete, nemůžete s tím přestat. To je jedno ze základních pravidel magie. A my si těžko můžeme dovolit jen tak mýrnix týrnix znásilňovat základní pravidla.“
„Takže mi nepomůžete?“
„No, jak bych to… přirozeně jednoho dne, až bude váš chlapec o něco starší…“
„Kde je teď?“ zeptal se král velmi chladně.
Čarodějky se snažily vyhnout pohledem jedna druhé.
„Dohlédly jsme na to, aby se dostal v bezpečí ze země, víte,“ oznámila mu Bábi poněkud neohrabaně.
„Umístily jsme ho do velmi dobré rodiny,“ doplnila Stařenka Oggová rychle.
„Co je to za lidi?“ zamračil se král. „Doufám, že to nejsou nějací obyčejní…“
„Jistě že ne,“ uklidňovala ho Bábi s celkem přesvědčivou výmluvností, způsobenou tím, že jí hlavou prolétl Vínozpěvův obraz. „Vůbec to není žádná obyčejná rodina, naopak, velmi neobyčejná. Ehm.“
Její oči spočinuly s prosbou o pomoc na Magrátě.
„Byli to lidé z rodu Thespidova,“ řekla Magráta pevným hlasem a její hlas vyjadřoval takové nadšení, že se král přistihl, jak jí automaticky přikyvuje.
„Aha,“ řekl. „Výborně!“
„Vážně?“ zašeptala Bábi do ucha Stařenka Oggová. „Vůbec tak ale nevypadali.“
„Nikdy neukazuj, co všechno ještě nevíš, Gyto,“ povzdechla si Bábi. Pak se otočila ke královskému duchu.
„Promiňte, Vaše Veličenstvo. Ona se jen tak předvádí. Vždyť dokonce ani neví, kde Thespidie leží.“
„Ať už je to kdekoliv, doufám, že tam umějí vyškolit muže v umění válečném,“ zabručel Verence. „Znám Felmeta. Během deseti let tady bude zahrabán jako ropucha pod kamenem.“
Král pohlédl z čarodějky na čarodějku. „Do jakého království se to bude muset vrátit? Zaslechl jsem něco o tom, jak to v říši vypadá už teď. Skutečně chcete pozorovat celé roky, jak se země mění, hnije a stává se zlou?“ Králův duch vybledl.
Ve vzduchu zůstal viset jen jeho stín a hlas podobný slabému vánku.
„Pamatujte, sestry sudičky,“ zašeptal, „že země a král jedno jsou.“
A zmizel docela.
Rozpačité ticho přerušilo hlasité zatroubení do kapesníku, když si Magráta utřela slzy a vysmrkala se.
„Co jedno?“ zavrtěla Stařenka Oggová nechápavě hlavou.
„Musíme s tím něco udělat,“ řekla Magráta a hlas sejí třásl dojetím. „Pravidla nepravidla.“
„Je to skutečně velmi nepříjemné,“ řekla Bábi tiše.
„To jo, ale co chcete dělat?“ zeptala se s nadějí Magráta.
„Musíme o tom zauvažovat,“ pokývala hlavou Bábi. „Pěkně si to všechno promyslet.“
„No jo, ale vždyť už si to promýšlíte celý rok,“ neodpustila si Magráta.
„Co jedno? Komu jsou jedno?“ snažila se Stařenka přijít té jazykové záhadě na kloub.
„Není dobré vrhnout se do věcí po hlavě,“ vysvětlovala Bábi. „Je potřeba nejdřív —“
Od Lancre přijížděl vůz, který skřípal a zvonil po kamenech nerovné polní cesty. Bábi si toho nevšímala.
„— všechny ty věci pořádně uvážit.“
„Vy nevíte, co máte dělat, viďte?“ zeptala se Magráta.
„Nesmysl. Já jen —“
„Jede povoz, Bábi.“
Bábi Zlopočasná pokrčila rameny. „Vy mladí si totiž neuvědomujete jednu věc, že totiž —“