Čarodějky se nikdy neunavovaly bezpečností silničního provozu. Ty dopravní prostředky, které se pohybovaly po cestách v Lancre, je buď objížděly, nebo, když to nebylo jinak možné, počkaly, až se čarodějkám uráčilo uvolnit cestu. Bábi Zlopočasná žila v okolí celé desítky let a považovala tuhle skutečnost za neměnnou. Jediný důvod, proč nezemřela ve chvíli, kdy se přesvědčila o tom, že všechno se mění, byla Magráta, která díky svým mnohem rychlejším reflexům stačila Bábi strhnout do strouhy vedle cesty.
Byla to zajímavá strouha. Kroutily se tam podivné spirálovité věci, které musely být potomky tvorů žijících v pradávné polévce stvoření. Každý, kdo si myslí, že voda ve strouze u cesty nestojí za tolik řečí, by měl právě v té strouze strávit poučnou hodinku ve společnosti silného mikroskopu. Byla tam taky spousta kopřiv. A teď tam ještě ke všemu přibyla Bábi Zlopočasná.
Zápasila chvilku se stulíky, nepříčetná zuřivostí, a pak povstala ze strouhy jako Venuše z mořské pěny, jen trochu starší a pokrytá žabincem.
„O-o-o,“ vypravila ze sebe a roztřeseným prstem ukazovala za mizejícím povozem.
„To byl mladý Nobele, žije někde kolem Kalamářovic,“ oznamovala Stařenka z nedalekého houští. „Ta jejich famílie byla vždycky trochu divoká. Ale co bys chtěla, jeho máma byla rozená Bičišťová.“
„O-on nás přejel!“ dokončila Bábi.
„Měla jste mu ustoupit z cesty,“ nadhodila Magráta.
„Tak já mu mela ustoupit z cesty?“ zablýskla Bábi očima. „My jsme čarodějky! Ne my lidem, ale lidé nám ustupují z cesty.“ Vyškrabala se nazpět na cestu a prstem neustále ukazovala za oblakem prachu, ve kterém povoz zmizel. „U Hokiho, já to zařídím tak, aby litoval, že se vůbec kdy narodil —“
„Přišel na svět hrozně veliký, pamatuju si to přesně,“ oznamovalo křoví. „Jeho matka si při tom vytrpěla své.“
„Něco takového se mi ještě nikdy nestalo,“ zasípala Bábi, která stále ještě vibrovala jako struna luku. „Já ho naučím! Pokusil se nás přejet jako nějaké obyčejné lidi!“
„On už to teď taky ví,“ uklidňovala ji Magráta. „Teď snad, kdybyste mi pomohla vytáhnout Stařenku z toho křoví, ano?“
„Proměním mu —“
„Lidé už nemají žádnou úctu, to je to,“ řekla Stařenka, když jí Magráta pomáhala vytahovat trny. „Já si myslím, že je to všechno kvůli tomu, že je ten král jenom jeden.“
„My jsme čarodějky!“ vykřikla Bábi s tváří obrácenou k nebi a zahrozila oběma pěstmi.
„Ano, ano,“ přisvědčovala Magráta. „Harmonická vyváženost vesmíru a tak dále. Myslím, že Stařenka je poněkud unavená.“
„A co provází mě posledních pár dnů?“ zalkala Bábi s rétorickým zápalem, při kterém by zalapal po dechu sám Vínozpěv.
„No, co?“ zeptala se zvědavě Magráta.
„Výsměch! Výsměch! Na mých vlastních cestách! V mé vlastní zemi!“ zaječela Bábi. „Tak tím kalich přetekl! Něco takového dalších deset let snášet nebudu! Nebudu to snášet už ani den!“
Stromy kolem se začaly kývat a prach z cesty se začal formovat do podivných útvarů, které se snažily odvířit Bábi z cesty. Bábi Zlopočasná natáhla jednu dlouhou ruku a na jejím konci jeden dlouhý prst a na konci do špičky zastřihnutého nehtu se objevil malý oktarínový plamínek.
O osm set metrů dál upadla uhánějícímu vozu kola. Všechna čtyři najednou.
„Tak on by zavíral čarodějky do hladomorny?“ zařvala Bábi na stromy.
Stařenka se vyškrábala na nohy.
„Uděláme líp, když ji chytíme,“ zašeptala Magrátě. Obě dvě se vrhly na Bábi a stáhly jí pozvednuté ruce k tělu.
„Ale já mu, u všech sakrů, ukážu, co dokáže čarodějka!“ ječela Bábi.
„Jasně, to víš že jo, jakpak by ne, ukážeš mu,“ konejšila ji Stařenka. „Jenže možná, že by bylo lepší nedělat to teď hned a jen tak zničehonic, co?“
„Já mu dám, babizny sudičky!“ osopila se Bábi jen tak všeobecně na celý svět. „Já mu proměním toho jeho —“
„Podrž ji na minutku, Magráto,“ sykla Stařenka Oggová a vyhrnula si rukáv.
„Jo, těm skutečně výjimečně trénovaným se to občas stane,“ řekla a švihla rukou. Ubalila Bábi facku, která zvedla obě čarodějky na zlomek vteřiny ze země. V závěru bezdechého ticha, které následovalo, prohlásila Bábi Zlopočasná: „Děkuju ti.“
Pak si s určitou dávkou příčetnosti upravila šaty a dodala: „Ale já to myslím vážně. Sejdeme se dnes večer u kamene a uděláme, co je třeba udělat. Ehm.“
Přeorganizovala si jehlice v klobouku a vydala se poněkud nejistým krokem ke své chalupě.
„A kam se poděla ta pravidla o nevměšování se do politiky?“ řekla Magráta s očima upřenýma na Bábina záda.
Stařenka Oggová si masírovala ruku, aby přivedla do ochromených prstů aspoň trochu života.
„Ale, u Hokiho, ta ženská má bradu jako kovadlinu,“ odfoukla si. „Co jsi říkala?“
„Řekla jsem, copak se stalo s pravidlem o nevměšování?“ opakovala Magráta.
„Ach to,“ ušklíbla se Stařenka. Pak vzala dívku za ruku. „Celé tajemství je v tom,“ vysvětlovala, „že jak postupně ovládneš Umění, zjistíš, že existuje ještě jedno pravidlo. Esme se jím důsledně řídí celý život.“
„Jaké?“
„Když už porušíš pravidla, tak to udělej rychle a tvrdě,“ sdělila jí Stařenka a růžové dásně, které ukázala v úsměvu, v té chvíli vypadaly mnohem strašnější než sada nejostřejších zubů.
Vévoda se usmál směrem k pralesu.
„Zabírá to,“ řekl. „Lidé začínají reptat proti čarodějkám. Jak to děláš, šašku?“
„Žerty, kmotře. A drby. Lidé jsou napůl připraveni věřit čemukoliv. Každý chová čarodějky v úctě, ale háček je v tom, že je vlastně nikdo nemá zvlášť v lásce.“
V pátek odpoledne, pomyslel si. Musím sehnat nějaké květiny. A nejlepší šaty, ty s těmi stříbrnými rolničkami. Člověče!
„To je velmi potěšující. Jestli to tak bude pokračovat, šašku, vysloužíš si titul rytíře.“
To bylo č. 302 a šašek byl příliš chytrý, než aby něco zanedbal. „Jářku, kmotře, proč ne? Je-li mnoho králových rytířů blázny, proč by nemohl být králův blázen rytířem,“ prohlásil unaveně, bez ohledu na záchvěv bolesti, který vévodovi přeběhl po tváři. „A kdybys mi dal ten titul rytíře písemně, mohl bych do tebe přestat konečně rýt a šel bych na vejminek, he, he.“
„Ano, ano, to stačí,“ vyštěkl lord Felmet. Dnes se cítil mnohem lépe. Jeho ovesná kaše nebyla toho večera přesolená a měl zvláštní pocit, jako by se v hradu uvolnilo. Především už neslyšel žádné tajemné hlasy.
Usedl na trůn. Poprvé za dlouhou dobu se mu zdál docela pohodlný. Vedle něj seděla vévodkyně, bradu opřenou v dlani, a upřeně pozorovala šaška. Tomu to dělalo starosti. Co se týkalo vévody, věděl, jak na tom je — bylo jen potřeba vydržet, než se lordovo šílenství vrátí oklikami do stavu veselosti, ale vévodkyně mu naháněla skutečnou hrůzu.
„Zdá se, že slova mají až neuvěřitelnou moc,“ zamyslela se.
„Zajisté, má paní.“
„Musel jsi něco takového dlouho studovat.“
Šašek přisvědčil. Síla slov mu umožnila přežít to peklo v cechu. Mágové a čarodějky užívali slova, jako kdyby to byly nástroje ke zhotovení věcí, ale šašek došel k závěru, že slova jsou něco, co má svá vlastní práva.