„Slova jsou schopna změnit svět,“ řekl.
Oči se jí zúžily.
„To už jsi jednou říkal. Zatím jsi mě nepřesvědčil. Podle mě dokážou svět změnit jen silní lidé,“ zavrtěla hlavou. „Silní lidé a jejich činy. Slova jsou jako poleva na dortu. Samozřejmě, že ty je považuješ za důležitá. Jsi slabý a nemáš nic jiného.“
„Její vznešenost se mýlí.“
Vévodkyně pozvedla tučnou ruku a zabubnovala prsty na opěradlo trůnu.
„Doporučovala bych ti,“ zamračila se, „abys svůj výrok něčím dobře podložil.“
„Paní, vévoda chce vykácet pralesy, že je to tak?“
„Ty stromy mě pomlouvají,“ zašeptal lord Felmet. „Slyším to, když si vyrazím na vyjížďku. Říkají si o mně samé lži!“
Vévodkyně a šašek si vyměnili pohledy.
„Jenže,“ pokračoval šašek, „tahle záležitost se setkala se strašlivým odporem.“
„Cože?“
„Lidem se to nelíbí.“
Vévodkyně vybuchla. „Copak na tom záleží?“ vykřikla vztekle. „My tady vládnem! Budou dělat, co jim řekneme, nebo je dáme popravit jednoho po druhém!“
Šašek poskakoval, klaněl se a mával rukama ve smířlivých gestech.
„Ale, lásko moje, takhle nám za chvíli dojdou lidé,“ zamumlal vévoda.
„To ne, tak to být nemusí!“ řekl šašek zoufale. „Nic z toho nemusíte dělat! Mohli byste ale udělat něco úplně jiného, totiž —“ odmlčel se a rty se mu roztřásly, „— vyhlásit dlouhodobý a velkorysý hospodářský plán, který bude sledovat rozšíření zemědělské produkce, zajištění četných a stálých pracovních příležitostí, především ve dřevozpracujícím průmyslu, otevření nových půdních ploch všeobecnému rozvoji a stavebním projektům a současně snížení banditismu a zvýšení bezpečnosti silničního provozu.“
Vévoda na něj upíral užaslý pohled. „A jak si představuješ, že bych to asi udělal?“
„Dáte vykácet pralesy.“
„Ale před chvílí jsi tvrdil —“
„Mlč, Felmete,“ prohlásila vévodkyně. Pak vrhla na šaška další dlouhý a pátravý pohled.
„A jak by člověk mohl, třeba,“ naklonila nakonec hlavu na stranu, „zbořit domy lidem, kteří mu dělají nějaké potíže?“
„Asanace. Vybudování parků. Nové stavební projekty prospěšné celému městu. Všeobecný zájem,“ odpověděl bez zaváhám šašek.
„Chtěla jsem je dát spálit.“
„Musela by to být hygienická asanace,“ doplnil šašek rychle.
„Chtěla jsem dát zem přesolit, aby na těch místech už nikdy nerodila.“
„Jářku, kdyby to mělo být provedeno dokonale, jako asanace za účelem zlepšení bytových podmínek a celkového vzhledu města, možná by nebylo špatné tam naopak ještě pár stromů vysadit.“
„Žádné další stromy!“ vykřikl vévoda.
„Jen klid, to je v pořádku. Ony to stejně nepřežijí. Důležité je dát je tam zasadit.“
„Jenže já bych také chtěla zvýšit daně,“ pokračovala vévodkyně.
„Nuže, kmotře —“
„A nejsem tvůj kmotr.“
„Kmotro?“
„Ne!“
„No tak… jářku, troufám… potřebujete financovat svůj velkorysý plán rozvoje státu.“
„Cože?“ zeptal se vévoda, který už zase ztratil nit rozhovoru.
„On chce říct, že kácení pralesů stojí peníze,“ vysvětlovala mu vévodkyně. Pak se na šaška usmála. To bylo poprvé, kdy se na něj podívala jinak než jako na malého odporného švába. V jejím pohledu bylo stále ještě kus švába vidět, ale ten kus říkaclass="underline" hodný malý šváb, udělal paničce radost.
„To je velmi zajímavé,“ připustila. „Ale mohou ta tvá slova změnit minulost?“
Šašek o tom chvilku přemýšlel.
„To je ještě snazší, myslím,“ řekl. „Protože minulost je to, co si lidé pamatují, a vzpomínky, to jsou slova. Kdo ví, jak se choval král před tisícem let? Zůstávají jen vzpomínky a pověsti. A samozřejmě hry.“
„A, ano, taky jsem viděl kdysi hru,“ usmál se Felmet. „Parta takových směšných lidí v obtažených kalhotách. Spousta křiku. Lidem se to líbilo.“
„Chceš mi snad namluvit, že historie je to, co se lidem vykládá?“ upřela vévodkyně pohled na šaška.
Ten se rozhlédl velkou síní a na stěně si vybral portrét krále Jedlůvky Dobrého (906 — 967).
„Žil vůbec?“ ukázal na portrét prstem. „Kdo to dnes ví? Co bylo jeho silnou stránkou? A v čem byl dobrý? Ale teď už zůstane Jedlůvkou Dobrým až do konce světa. Věčně.“
Vévoda se nakláněl na trůnu a oči mu plály.
„Já chci být dobrý panovník,“ prohlásil. „Chci, aby mě měli lidé rádi. Chci, aby na mě vzpomínali s láskou!“
„Předpokládejme,“ začala opatrně vévodkyně, „že by se tady vyskytly ještě nějaké poněkud sporné záležitosti. Historické záznamy, které jsou… jaksi… zamlžené.“
„Já to neudělal,“ ozval se rychle vévoda. „On sklouzl a spadl. Tak to bylo. Uklouzl a spadl ze schodů. Já tam ani nebyl. On na mě zaútočil. Byla to sebeobrana. To je ono. Uklouzl a v sebeobraně padl na svou vlastní dýku.“ Jeho hlas se změnil v tiché mumlání. „Já si to nějak vůbec nepamatuju,“ zašeptal. Poškrabal se na pravé ruce, na té, ve které držel vražednou dýku, i když to slovo už mu skoro nic neříkalo.
„Mlč, muži!“ vyštěkla na něj lady Felmetová. „Já vím, že jsi to neudělal. A já tam s tebou přece nebyla. To já jsem ti nepodala tu dýku.“ Vévoda se znovu otřásl.
„A teď, tatrmane,“ pokračovala lady Felmetová. „Tím jsem chtěla říci, že existují určité skutečnosti, které by měly být správně zaznamenány.“
„Jářku, troufám, že vy jste tam tedy nebyla?“ nadhodil šašek.
Je pravda, že slova mají nemírnou moc a k ní patří i to, že občas vyletí na svět dřív, než je má jejich tvůrce možnost zastavit. Kdyby byla slova malými bílými beránky, byl by teď šašek pozoroval, jak vesele skotačí kupředu, aby zčernali v plamenometu pohledu lady Felmetové.
„Nebyla jsem kde?“
„Nikde,“ pospíšil si šašek.
„Hlupáku! Každý je někde.“
„Chtěl jsem říct, že jste byla kdekoliv, jen ne nahoře na těch schodech,“ vytáčel se.
„Na kterých schodech?“
„Jakýchkoliv schodech,“ odpověděl šašek, který se začínal potit. „Jasně si pamatuju, že jsem vás tam neviděl!“
Vévodkyně ho chvíli pozorovala.
„Hlavně, abys to nezapomněl,“ pokývala hlavou. Pak se zamyšleně pohladila po bradě a její dlaň vydala charakteristický praskavý zvuk.
„Tak ty říkáš, že realita, to jsou vlastně jen slabá slova. Z toho vyplývá, že skutečnost jsou slova. Ale jak se mohou stát slova historií?“
„To byla skvělá hra, ta co jsem ji viděl,“ ozval se najednou lord Felmet zasněně. „Bojovalo se tam, ale nikdo doopravdy nezemřel. Bylo tam několik skvělých monologů, alespoň mně to tak připadalo.“
Od brady lady Felmetové se ozval další zvuk podobný zadrhnutí skelného papíru.
„Šašku?“ ozvala se.
„Paní?“
„Dokázal bys napsat divadelní hru? Takovou hru, která by oběhla svět, hru, kterou by si lidé pamatovali ještě dlouho potom, kdy by utichly všechny pomluvy?“
„Ne, lady. Na to musí mít někdo zvláštní talent.“
„A dokázal bys alespoň najít někoho, kdo takový talent má?“
„Takoví lidé existují, paní.“