„Tak nějakého najdi,“ zamumlá vévoda. „Najdi toho nejlepšího. Nejlepšího! Pravda vyjde na světlo. Najdi toho člověka.“
Bouře odpočívala. Ona už tak nějak nestála o to, aby byla, ale nic jiného jí nezbývalo. Čtrnáct dní zaskakovala za jednu proslulou anticyklonu nad Kruhovým oceánem, ukazovala se každý den, potulovala se v čele chladné fronty a byla vděčná za příležitost vyvrátit tu a tam strom nebo odnést nějaký ten domek do toho smaragdového města, které si vybral. Ale k předpovídanému velkému zlomu v povětrnostní situaci nedošlo.
Bouře se utěšovala myšlenkou, že jen skutečně velké bouře minulosti — například Velká vichřice z roku 1789 nebo hurikán Zelda a jeho Úžasné padající žáby — dokázaly na začátku své kariéry překonat podobné nesnáze. Bylo to prostě jen součástí velké tradice vývoje počasí.
Kromě toho se skvěle natáhla, i když jen pantomimicky, dole na pláních, kam přinesla sezónní sníh a rekordní mrazy milionům obyvatel. Musela se ke svému návratu sem nahoru postavit filozoficky, i když momentálně neměla na práci nic jiného než čeřit vřes. Kdyby bylo počasí lidmi, trávila by tahle bouře svůj volný čas s karnevalovým kloboučkem na hlavě v hamburgerovém pekle.
Momentálně pozorovala tři postavy, které se pomalu pohybovaly po vřesovišti a mířily všechny k jednomu místu. K holému místu, na němž stál velký bludný balvan, nebo kde přesněji řečeno stával, protože teď nějak nebyl v dohledu.
Bouře poznala tři postavy, zjistila, že jsou to staré přítelkyně a znalkyně, a vytvořila krátké netypické zahřmění na uvítanou. Nikdo si ho ani nevšiml.
„Ten mizerný kámen už je zase pryč,“ zamračila se Bábi Zlopočasná. „Čert ví, kde se zase potuluje.“
Tvář měla bledou. Nebo v ní snad měla načrtnuto soustředěné napětí. Pokud ano, musel ho črtat velmi neurotický malíř. Zdálo se, že se tentokrát rozhodla zabývat prací. Ošklivou prací.
„Zapal oheň, Magráto,“ dodala automaticky.
„Skoro bych řekla,“ ozvala se Stařenka Oggová, „že by nám udělal dobře hrnek čaje,“ a formovala slova jako při modlitbě. Vteřinku se přehrabovala v záhybech vlňáku, který měla přehozený přes ramena. „A do něj si přidáme kapku něčeho pro zahřátí,“ dodala a vytáhla malou lahvičku domácí jabkovice.
„Alkohol je ošidný a černá v něm duše,“ prohlásila Magráta s nesouhlasem.
„Víš, že se toho ani nedotknu,“ narovnala se Bábi Zlopočasná. „Musíme mít jasnou hlavu, Gyto.“
„Pár kapek do čaje, to není pití,“ zavrtěla hlavou Stařenka. „To je lék. Vane tady chladný vítr, který proniká až do morku kostí, sestry.“
„Dobrá,“ přikývla Bábi. „Ale jen pár kapek.“
Pily mlčky. Nakonec se ozvala Bábi. „Poslyš, Magráto, ty se vyznáš v těch věcech kolem sabatů. Takže když už, tak už. Co bychom měly udělat teď?“
Magráta zaváhala. Nemyslela si, že by bylo nejvhodnější teď navrhnout, aby tančily nahé.
„No, je tady taková píseň k oslavě měsíčku v úplňku.“
„Jenže on není v úplňku,“ protestovala Bábi. „On zatím to, jak se to to…“
„Dorůstá,“ napověděla jí úslužně Stařenka.
„Já si myslím, že je to k oslavě měsíčních úplňků jako takových,“ riskovala Magráta. „A pak bychom měly zesílit svou koncentraci. Ale k tomu bychom opravdu potřebovaly měsíček v úplňku. Měsíčky jsou v těch obřadech velmi důležité.“
Bábi na ni vrhla dlouhý, zpytavý pohled.
„Tak takhle vypadá to moderní čarování?“ prohlásila.
„No, je to jeho součást, Bábi. Ale těch obřadů je ještě mnohem víc.“
Bábi Zlopočasná si povzdechla. „No, každý podle svého, řekněme. Ale ať mě vezme čert, jestli mně bude nějaký kus lesklého kamene poroučet, co mám a nemám, nebo dokonce jak to mám!“ A po kratičkém zamyšlení dodala: „Dělat!“
„Bodejť,“ souhlasila s ní radostně Stařenka Oggová. „Na to všechno se můžeme akorát vyfláknout. Pojďte holky, proklejeme někoho!“
Šašek se opatrně plížil nočními chodbami paláce. Neodvažoval se nic riskovat. Magráta mu dala Silverův velmi přesný grafický popis, a proto si šašek z hradní zbrojnice vypůjčil rukavice a kroužkovou košili s jakousi kuklou.
Došel ke skladišti, opatrně vyhákl závoru, strčil do dveří a přitiskl se ke stěně.
Chodba o něco potemněla, jak se koncentrovaná tma ze skladiště vylila ven a smíchala se s o něco světlejší temnotou v chodbě.
Kromě toho se nestalo nic. Žádné prskání, rozzuřená chlupatá koule připravená sekat drápy na všechny strany, nic. Šašek se trochu uklidnil a vklouzl dovnitř.
Na hlavu se mu snesl Silver.
Byl to dlouhý den. Ta místnost zdaleka neposkytovala ten druh plného vyžití, který Silver očekával a vyžadoval. Jediný trochu zajímavý byl okamžik, kdy asi v polovině dopoledne objevil kolonii myší, které už po několik generací ohlodávaly obrovský goblén s historií Lancre. Právě se dostaly ke králi Murunovi (709–745), kterého potkal strašlivý osud[16], když tentýž osud potkal i je. Pak si přibrousil drápy na bustě jediné upírky královské krve — královny Zachmurie alias Chmuřenky Narážečky (1514-1553, 1553-1557, 1557-1562, 1562-1567 a 1568-1573). Svou ranní potřebu provedl na portrétu neznámého monarchy, který už se stejně začal rozkládat. Teď se nudil a dostával vztek. Přejel drápy po místě, kde měl mít šašek uši, a odměnou mu byl jen kovový skřípavý zvuk.
„Budeme hodný kluk, ano?“ řekl šašek. „Chytrá čičiči, že jo! No, hodnej kocourek! Pojď, uděláme hopsá, hopsá, huš!“
To Silvera velmi zaujalo. Jediná osoba, která s ním takhle mluvila, byla Stařenka Oggová. Všichni ostatní ho většinou oslovovali nějak jako „koukejodsuďzmizettymizernejksindle“. Silver, zaujat novou zkušeností, se velmi opatrně natáhl z šaškovy hlavy kupředu.
Z šaškova pohledu to vypadalo tak, že se mu odshora do zorného pole vysunula vzhůru nohama postavená kočičí hlava, ze které zářilo žluté oko plné poněkud nebezpečného zájmu.
„Tak co, nechtěli bychom domů, co?“ řekl šašek hlasem plným mléka a strdí. „Koukni, dveře jsou otevřeny.“
Silver zesílil sevření. Konečně našel kamaráda.
Šašek pokrčil rameny, velice opatrně se otočil a vyšel nazpět do chodby. Sešel dolů do velké síně, pak na nádvoří, tam prošel kolem strážnice, a když opatrně zamával strážným u vchodu, pustil se hlavní branou přes padací most.
„Uběhly zhruba dvě minuty, když jeden ze strážných prohlásiclass="underline" „Právě vyšel ven nějaký člověk s kocourem na hlavě.“
„Poznal jsi, kdo to byl?“
„Jo, šašek, myslím.“
Rozhostilo se zamyšlené mlčení. Druhý strážný přehmátl na násadě halapartny.
„To je taky kšeft, to mu nezávidím,“ odplivl si. „No jo, když i to holt někdo dělat musí.“
„Nikoho nebudeme proklínat,“ odmítla pevně Bábi. „Stejně to většinou nefunguje, když o tom ti lumpové nevědí.“
„No, musí se jim poslat panenka, co má jejich podobu, a do ní se napíchají špendlíky a jehly!“
„Ne,Gyto.“
„Nic moc k tomu nepotřebuješ, stačí pár kousků ostříhaných nehtů,“ přemlouvala ji dychtivě Stařenka, která se nedala jen tak lehce odbýt.
„Ne.“
„Hrstička vlasů nebo něco takového. Jehly bych měla.“
„Ne!“
„Kletby uvalované na lidi jsou morálně velmi pochybené a kromě toho je známo, že zásadně negativně ovlivňují tvou karmu,“ přidala se k Bábi Magráta.
16
Pozn. autora: Ve kterém hrály svou roli rozžhavený pohrabáč, záchod, deset liber živých úhořů, pět kilometrů zamrzlé řeky, láhev vína a několik tulipánových cibulí, trocha otrávených ušních kapek, ústřice a velký chlap s palicí. Král Murune si dělal přátele jen velmi těžko.