„Dobrá, ale já si ho stejně prokleju,“ dupla si nohou Stařenka. „Třeba jen tak pro sebe. Kdyby bylo po jeho, mohla jsem v té hladomorně klidně vypustit ducha.“
„My ho neproklejeme,“ opakovala Bábi. „My ho nahradíme. Co jsi udělala s nebožtíkem králem?“
„Nechala jsem ten kámen ležet v kuchyni na stole,“ odpověděla Stařenka. „Už jsem to nemohla snést.“
„To nevím proč,“ nadhodila Magráta. „Mně se zdál velmi příjemný. Tedy na ducha rozhodně.“
„Och, on ano. Ale já měla dost těch ostatních,“ odpověděla Stařenka.
„Jakých ostatních?“
„ ‚Já tebe prosím, vynes jeden kámen z hradu ven, abych mohl v něm strašiti za hradbami, dobrá matičko‘, povídal,“ pitvořila se Stařenka Oggová. „ ‚Jeť tady notně nudno, paní Oggová, račte prominout mou slabou klačtinu‘, prej. A já stará hloupá to samozřejmě udělala. Copak mně napadlo, že jich to poslouchá bůhví kolik? Ohó, řekli si, všichni na palubu, vyrazíme na prázdniny. Já tedy proti duchům v zásadě nic nemám, zvláště proti královským duchům,“ dodala loajálně.
„Ale náš dům, to není nic pro ně. Víte, v prádelně teď vyje nějaká ženská ve voze taženém koňmi, že by z toho jeden ohluchl. Tedy řeknu vám… Ve špajzu je zase párek malých dětí a po celém domě jsou rozlezlí chlapi bez hlav a pod dřezem někdo ječí a pak je tam takový malý chlupatý mužík, který vypadá, jako kdyby se ztratil a bůhví co. Mně se to nelíbí.“
„A mně je to jedno, dokud není nikdo z nich tady,“ pokrčila Bábi rameny. „Nechceme, aby se nám tady v okolí potulovali nějací mužští.“
„Vždyť je to duch, ne mužský,“ upozornila ji Magráta.
„No, nebudeme zacházet do zbytečných podrobností,“ odpověděla škrobeně Bábi.
„Ale starého krále přece nemůžete dosadit na trůn,“ nechápala Magráta. „Duchové nemohou vládnout. Neudrží na hlavě korunu. Propadla by jimi.“
„My ho nahradíme jeho synem,“ řekla Bábi. „To je ta správná posloupnost.“
„Ale, vždyť to už jsme všechno tolikrát probraly,“ zavrtěla Stařenka otráveně hlavou. „Možná tak za patnáct let, to jo, ale —“
„Dnes v noci,“ prohlásila Bábi.
„Dítě na trůně? Nevydrží tam ani pět minut.“
„Ne dítě,“ řekla tiše Bábi. „Dospělého muže. Vzpomínáš si na Alissu Opožděnou? Říkali jí taky Černá.“
Rozhostilo se ticho. Pak se Stařenka Oggová posadila.
„Do prkenný vohrady,“ zašeptala, „nemáš snad v úmyslu zkusit tamto…?“
„To tedy mám!“
„A do prkenný vohrady,“ opakovala Stařenka znovu velice tiše a dodala: „Ty už jsi o tom nějakou dobu přemýšlela, co?“
„Ano.“
„Podívej, Esme, neblázni. Víš sama, že Černá Alissa patřila k těm nejlepším. Podívej, já vím, že jsi skvělá v dejme tomu hlavologii a myšlení a takových věcech, ale Černá Alissa, ta se prostě postavila a pustila se do toho.“
„Chceš tím říct, že to nedokážu?“
„Promiňte,“ vmísila se jim do řeči Magráta.
„Ne, ne, to jistě ne,“ bránila se Stařenka, aniž si jí všimla.
„Proto.“
„Jenže… no, vždyť víš, ona byla to… hnojem všech čarodějek, jak to král řekl.“
„Doyenem,“ opravila ji s přehledem Bábi, která si toto podivné slovo našla doma v encyklopedii, „to znamená starší všech čarodějek, víš?“
„Promiňte,“ ozvala se Magráta znovu, tentokráte mnohem silněji. „Kdo byla ta Černá Alissa? A —“ dodala rychle, „— žádné ty významné pohledy nad mou hlavou a ukazování za mými zády! Na tomhle sabatu jsou tři čarodějky, uvědomujete si to?“
„To jsi ještě nebyla na světě,“ řekla Stařenka. „Abych pravdu řekla, ani já už si ji moc nepamatuju. Žila někde směrem na Skund. To byla opravdu mocná čarodějka.“
„No, když chceš věřit všemu, co se o ní povídá…“ dodala Bábi.
„Kdysi proměnila dýni v královský kočár,“ pokračovala Stařenka.
„Potrpěla si na efekty,“ ušklíbla se Bábi Zlopočasná. „Nevím, jak to může někomu imponovat, když mu návštěva přijede ve žluté kouli, která voní jako dýňový koláč. A ta věc se skleněným střevícem… mně se to tedy zdá dost nebezpečné.“
„Ale to největší kouzlo, které kdy udělala,“ pokračovala Stařenka, aniž si všímala Bábiných vsuvek, „bylo, když zaklela celý palác tak, že tam všichni usnuli na sto let, dokud…“ zaváhala. „Teď si nějak nevzpomínám. Byl to ten obrostlý růžemi, nebo to byl ten s kolovratem? Mám dojem, že v tom byla nějaká princezna, která se měla píchnout… ne, princ tam byl a ten ji měl… Jo tak to bylo.“
„V čem byla ta princezna a co s ní měl udělat ten princ?“ zeptala se nejistě Magráta.
„Ale ne, ne co myslíš, musel ji políbit. Bylo to velice romantické. Jo, Černá Alissa si na romantiku moc potrpěla. Všechna její kouzla byla taková. Žádné neměla raději než Dívka potká žábu.“
„A proč jí říkali Černá Alissa?“
„Kvůli nehtům,“ řekla Stařenka.
„A taky kvůli zubům,“ přidala svou trošku Bábi. „Byla hrozně na sladké. Žila v opravdické perníkové chaloupce. Na konci ji šouply nějaké dvě děti do její vlastní pece. To byl pro nás všechny šok.“
„Chcete uspat celý hrad?“ zeptala se Magráta.
„Ona ten zámek nikdy neuspala,“ vysvětlovala jí Bábi. „To je taková povídačka pro staré báby,“ dodala a vrhla jízlivý pohled na Stařenku. „Jen tak trochu zamíchala časem. Není to zase tak těžké, jak si lidé myslí. Kdekdo to dělá každou chvíli. Čas je, děvče, jako guma. Můžeš ho natáhnout, jak se ti hodí.“
Magráta se právě chystala říci, že to není správné, protože čas je jednou čas, každá vteřina trvá vteřinu, kvůli tomu tady čas je, to je jeho zaměstnání…
A pak si vzpomněla na týdny, které pádily jako splašené, a odpoledne, která trvala věčně. Některé minuty se vlekly jako hodiny, některé hodiny uběhly tak rychle, že ani nevěděla jak…
„Jenže to je jen lidská představivost,“ řekla. „Nebo ne?“
„Oh, samozřejmě,“ přikývla Bábi, „samozřejmě že ano. To je ale na druhé straně skoro všechno. A jaký je v tom rozdíl?“
„Ale sto let, to by bylo trochu moc, ne?“ usoudila Stařenka.
„Já myslím, že patnáct je takové pěkné kulaté číslo,“ řekla Bábi. „To znamená, že tomu mládenci bude na konci nějakých osmnáct. Provedeme to zaklínadlo, půjdeme, najdeme ho, on dostojí svému osudu a všechno bude tak, jak má být.“
Tohle Magráta nekomentovala, protože jí přišlo, že když mluvíte o osudech, připadají vám velice jednoduché, ale nikdy to tak doopravdy není, když se to začne zkoušet na skutečných lidech z masa a kostí.
Stařenka Oggová se opřela a přilila si do svého čaje další štědrou dávku jabkovice.
„Na jednu stranu by to mohlo být fajn,“ řekla. „Klid a mír na patnáct let. Pokud si ovšem ten obřad pamatuju, tak po tom, co odříkáš zaříkadlo, musíš obletět hrad dřív, než se ozve první kohoutí zakokrhání.“
„Víš, já nemyslela tohle,“ řekla Bábi. „To by nebylo k ničemu. Felmet by byl i v té době pořád králem. Království by na tom bylo pořád špatně. Ne, já myslela na to přenést celé království.“
Vyslala k ustrnulé dvojici zářivý úsměv.
„Celé Lancre?“ opakovala Stařenka.
„Jo.“