„Patnáct let do budoucnosti?“
„Jo.“
Stařenka se pochybovačně podívala směrem, kde leželo Bábino koště. Byla do poctivě zhotovená věc, vyrobená tak, aby vydržela, a když se odmyslíme od těch drobných startovacích potíží, tak byla opravdu kvalitní, ale všechno má své meze.
„To nikdy nedokážeš,“ řekla. „Na tomhle kolem celého království? To ne. Vždyť to znamená doletět až nahoru k Zaprášenému noži a pak nazpět kolem Kopeckého vrchu. Nestačíš na to s magií.“
„Na to už jsem myslela.“
A znovu její zářivý úsměv. Byl strašlivý.
Pak vysvětlila svůj plán. Ten byl děsivý.
O minutu později už bylo vřesoviště prázdné a čarodějky pospíchaly za svými úkoly. Chvíli bylo všude kolem ticho, rušené jen tu a tam zapištěním netopýra a občasným zašuměním větru ve vřesu.
Pak se z nedalekého rašelinového jezírka ozvalo zabublání. Pomalu jako periskop se z něj zvedl vrcholek bludného balvanu pokrytý mechem rašeliníkem. Kámen se s výrazem nesmírné nedůvěry rozhlédl kolem a opatrně se začal vynořovat.
Tak tohle se Silverovi opravdu líbilo. Nejdřív si myslel, že ho jeho nový přítel nese k Magrátinu domku, ale on pak z nějakého neznámého důvodu sešel v temnotě z cesty a toulal se pralesem. A ještě k tomu v jednom z nejzajímavějších kousků pralesa. Byla to taková bahnitá oblast plná hlubokých děr, malých močálových jezírek a paloučků plných pohyblivého písku, kde bývala mlha i ve dne a za nejpěknějšího počasí.
„Myslím, že kočky by si měly najít cestu domů samy,“ bručel si šašek sám pro sebe.
V duchu se proklínal. Bylo by jednoduché odnést to nevděčné stvoření k domku Stařenky Oggové, protože ten stál hned v podhradí, téměř ve stínu hradu. Ale pak dostal ten nápad, že ho odnese Magrátě. Udělá to na ni dojem, pomyslel si. Čarodějky si na kočky moc potrpí. A ona ho pak bude muset pozvat na šálek čaje, nebo tak nějak…
Noha mu zapadla do další díry plné vody. Pod nohou se mu něco zazmítalo. Šašek zasténal a uskočil přímo na velkou zduřelou houbu.
„Podívej, kocoure,“ prohlásil, „budeš asi muset slézt, co říkáš? A pak si najdeš cestu domů a já půjdu pěkně za tebou. Kočky přece vidí ve tmě skvěle a vždycky se dokážou vrátit domů,“ dodal hlasem plným naděje.
Natáhl se nahoru. Silver se pokusil zatnout mu jako přátelské varování drápy do předloktí a ke svému úžasu zjistil, že to nezabírá.
„Hodnej kocourek,“ řekl šašek a pomalu sundal Silvera na zem. „Tak běž. No, najdi si cestu domů, běž. Je to jedno ke komu domů, ale někam do tepla a do sucha.“
Silverův úsměv se začal ztrácet, až tam zbyla jen docela obyčejná kočka. Bylo to skoro stejně strašidelné, jako kdyby to bylo naopak.
Silver se protáhl a zazíval, aby zakryl své zklamání. To, že ho někdo nazval uprostřed jeho oblíbeného loveckého teritoria „hodným kocourkem“, neznamenalo, že zapomene na své lovecké zkušenosti. Vzápětí zmizel v podrostu.
Šašek upíral oči do tmy. Začalo mu docházet, že i když miloval husté lesy, miloval je tak nějak jako celek — bylo příjemné vědět, že tam jsou, ale prales, na který myslíte, není stejný jako ten skutečný, ve kterém jste se například ztratili. V těch prvních bylo víc rozložitých dubů, v těch druhých zase trní. V duchu jste je taky většinou vídávali ve dne a za slunečního svitu a stromy nemívaly zlomyslné tváře a dlouhé ostré větve. Stromy naší představivosti bývají pyšní obři pralesa. Většina stromů v tomhle lese vypadala jako rostlinní trpaslíci, kteří slouží jen jako opora různým houbám a břečťanu.
Šašek věděl, že směr na Střed se dá určit tak, že se podíváte, na které straně stromů roste mech. Rychlý průzkum nejbližších kmenů ukázal, že navzdory základním zeměpisným zákonům leží Střed na všechny strany.
Silver zmizel.
Šašek si povzdechl, stáhl ze sebe svůj kroužkový pracovní oděv a s tichým cinkáním začal hledat nějaké stoupání. To mu přišlo jako dobrý nápad. Pak se mu začalo zdát, že místo, na kterém právě stojí, se mu začalo třást pod nohama. Byl si jistý, že to by dělat nemělo.
Magráta se vznášela na svém koštěti několik desítek metrů nad pootočnými hranicemi Lancre a upírala pohled dolů do nekonečného moře mlhy, kterým jen tu a tam prorážel vrcholek stromu podobný vrcholku kamene pokrytého mořskou řasou, který vyčnívá z vody za přílivu. Nad ní zářil obrovský měsíc a pravděpodobně zase dorůstal. Nevelký srpek by byl lepší, říkala si Magráta. Takový případnější.
Otřásla se a zapřemýšlela, kde asi může být v téhle chvíli Bábi Zlopočasná.
Koště staré čarodějky bylo proslulé a obávané na nebi celého Lancre. Bábi se dostala k létání poměrně pozdě a po určité počáteční nedůvěře mu propadla jako moucha masařka tři dny staré rybí hlavě. Potíž ovšem spočívala v tom, že Bábi viděla každý let jednoduše, jako přímou linii z místa A do místa B, a odmítala pochopit, že ostatní uživatelé vzdušného prostoru mají také svá práva. Na základě této jednoduché skutečnosti se musely změnit migrační letové plány celého světadílu. Díky překotnému vývoji místní ptačí populace vzniklo několik generací ptáků, kteří létali na zádech, aby mohli pozorným zrakem sledovat nebe nad hlavou.
Bábino nezvratné přesvědčení, že jí všechno musí uhnout z cesty, se vztahovalo na ostatní čarodějky, vysoké stromy a příležitostně i na vrcholky hor.
Bábi také zastrašila trpaslíky, kteří sídlili pod zemí v horách tak, že v obavách o vlastní životy jí koště přestavěli na vyšší rychlost. Mnoho nic netušících ptáků sneslo předčasně svá vejce ve vzduchu v okamžiku, kdy zahlédli, jak se na ně z čistého nebe řítí Bábi Zlopočasná a upírá na ně přes konec koštěte rozhořčený pohled.
„K čertu,“ pomyslela si Magráta, „doufám jenom, že se s nikým nesrazila.“
Půlnoční větřík ji pomalu otáčel ve vzduchu jako volnou korouhvičku. Otřásla se a upřela pohled k horám zalitým měsíční září. Byly to vysoké hory Beraní hlavy, jejichž ledem věčně pokryté vrcholky nepoznaly ani krále, ani kartografa. Jen na jejich krajovém úpatí se v místě Lancre otvíraly světu. Zbytek jejich hranic vypadal asi tak přátelsky jako vyceněné vlčí tesáky, jenže byl ještě o něco méně schůdný. Z výšky, kde se vznášela Magráta, bylo možno přehlédnout celé království.
Na obloze nad ní se ozval trhavý zvuk, zahučel závan větru, který ji otočil kolem dokola, a zaslechla hlas, zkreslený díky Dopplerově efektu: „Probuď se, holka!“
Stiskla metlice koleny a pobídla násadu vzhůru.
Trvalo jí několik minut, než dohonila Bábi, která na svém koštěti téměř ležela, a tak snižovala odpor vzduchu. Magráta dovedla koště těsně ke koštěti Bábinu a pod nimi s hukotem ubíhaly vzad vrcholky stromů. Bábi se k ní otočila a jednou rukou si při tom přidržovala klobouk.
„Je to v poslední chvíli,“ zavolala. „Myslím, že v tomhle zbývá sotva na několik minut letu. Tak do toho, pospěš si!“
Natáhla ruku. Magráta také. Obě neklidně letící košťata, která se vzájemně ovlivňovala vzduchovou turbulencí, se pomalu přibližovala, až se obě čarodějky dotkly prsty.
Magráta cítila, jak ji svědí celá paže, když jí začala proudit magická síla.[17] Bábino koště sebou trhlo kupředu.
„Trochu síly mi nechte,“ pokoušela se přehlušit hukot vzduchu Magráta. „Potřebuju se dostat dolů!“
17
Pozn. autora: Jedná se pravděpodobně o první zaznamenané doplňování paliva mezi košťaty za letu.