„To je to nejjednodušší,“ zakřičela Bábi.
„Ale já myslela bezpečně!“
„Vždyť jsi čarodějka, ne? Jo, abych nezapomněla. Vzala jsi mi kakao? Mrznu tady k smrti!“
Magráta bezmocně přikývla a volnou rukou podala Bábi velký sáček vycpaný slámou.
„Fajn,“ přikývla Bábi. „Provedla jsi to skvěle. Sejdeme se na mostě v Lancre.“
Pak uvolnila prsty.
Magrátino koště se zazmítalo ve vzduchových vírech a Magráta pevně sevřela násadu koštěte, které teď, jak se obávala, bylo schopné letu stejně jako kus palivového dřeva. V žádném případě však nebylo schopné uchránit dospělou ženu před neodbytnými prsty přitažlivosti.
Jak tak Magráta klesala dlouhým mírným obloukem k temným vrcholkům pralesa, pomyslela si, že ve způsobu, jakým Bábi odmítá brát na vědomí potíže ostatních lidí, je vlastně něco lichotivého. To totiž naznačovalo, že podle Bábina nikoliv zanedbatelného mínění jsou ti lidé schopni poradit si se svými problémy sami.
Asi bude nejlepší nějaké zaklínadlo proměny.
Magráta se soustředila.
No, zdá se, že to zabírá.
Z pohledu obyčejného smrtelníka se nic nezměnilo. Magráta docílila jednoduchou úpravou změny vlastních mentálních pochodů. Změnila se ze zmatené a poněkud vystrašené ženy, která nevyhnutelně klesá k nepřátelské zemi, v ženu s jasnou hlavou, plnou optimistických myšlenek, oplývající sebedůvěrou a nesoucí plnou zodpovědnost za svůj život. Uvědomovala si plně, odkud pochází a jaké má zázemí, i když na tom, kam měla právě namířeno, to celkem nic nezměnilo. Jenže se cítila mnohem lépe.
Zaryla podpatky do vzduchu a přinutila koště, aby ze sebe vyždímalo poslední zbytky energie a vydalo je v krátkém náporu, který je zabrzdil těsně nad vrcholky stromů. Když se pak dalo znovu do pohybu a ona začala vlastním tělem rýt brázdu v temném listí, napjala se a pomodlila ke všem pralesním bohům, kteří ji mohli touhle dobou slyšet. Několikrát zopakovala prosbu, aby padla na něco měkkého, a vypnula koště.
Na Zeměploše je tři sta známých hlavních bohů a teologové-výzkumníci každý týden objeví nějakého dalšího. Kromě malých bohů skal, stromů a vod, existují dva, kteří jsou postrachem celých hor Beraní hlavy. Je to Hoki — napůl muž a napůl kozel a veskrze zlý kanadský žertýř, který byl vypuzen z Dunmanifestinu, protože nasypal slepému Io, náčelníku všech bohů, pod nohy bouchací kuličky, a pak Herne Štvaný, vyděšené, ale bystré božstvo všech malých srstnatých a pernatých tvorů, jejichž osudem je skončit život s krátkým zajeknutím a tichým zapraskáním kostí…
Ten malý zázrak, který se přihodil, mohli mít na svědomí oba. V lese plném studených kamenů, ostrých pahýlů a trnitých křovisek přistála Magráta na něčem měkkém.
Bábi zatím zvýšenou rychlostí mířila k horám, aby překonala druhou třetinu své cesty. Vypila nepříliš teplé kakao a s ohledem na životní prostředí odhodila láhev obalenou slámou do jednoho z horských jezírek, nad kterými prolétala.
Jak se ukázalo, Magrátina představa výživné stravy se vtělila do dvou malých obložených chlebů s okrojenou kůrkou, vajíčkem a řeřichou. Bábi si stačila všimnout, že Magráta ozdobila každý z nich s láskou a péčí snítkou petrželky, kterou ovšem vzápětí odnesl vzduchový proud. Bábi je chvilku nepříliš přívětivým pohledem pozorovala a pak je snědla.
Před ní se vynořil horský masiv, stále napůl zadušený zimním sněhem. Bábi, na pozadí obrovských hor Beraní hlavy podobná malému světélku v temnotách, prolétala bludištěm horských hřbetů a roklí.
Zatím dole v pralese seděla Magráta na zemi a s nepřítomným pohledem si z vlasů vybírala suché listí a polámané větvičky. Kousek od ní propadlo větvemi koště a za ním se snesl vodopád listí.
Zasténání a nesmělé zazvonění ji přinutilo upřít oči do tmy. Kousek od ní se po kolenou pohybovala nezřetelná postava a něco hledala.
„Přistála jsem na vás?“ zeptala se Magráta.
„Nevím, jestli jste to byla vy, ale někdo na mně přistál,“ potvrdil šašek ze tmy.
„To jste vy?“
„To jste vy!“
„Co tady děláte?“
„Jářku, no, jen tak jsem chodil po zemi,“ opověděl šašek. „Dělá to spousta lidí, víte? Já vím, že to není žádná novinka, lidi to dělají už dávno, chybí tomu představivost, ale víte, mně to tak nějak vždycky stačilo.“
„Ublížila jsem vám?“
„Myslím, že mám jednu nebo dvě rolničky, které už nikdy nebudou, to co bývaly.“ Šašek znovu přehrabal hromádku listí a nakonec našel nenáviděnou čepici, která zacinkala.
„Je na maděru, troufám,“ prohlásil, nicméně si ji stejně nasadil. Zdálo se, že se mu tím pádem poněkud ulevilo. „Déšť to jo, sníh taky, dokonce i kusy ledu. Rybičky a žabičky — no prosím. Ale ženy? O tom jsem až do dneška neslyšel. Bude se to ještě opakovat?“
„Máte po čertech tvrdou hlavu,“ prohlásila Magráta a zvedla se na nohy.
„Slušnost mi brání vaše prohlášení komentovat,“ odpověděl jí šašek, pak se vzpamatoval a rychle dodal „jářku“.
Zírali jeden na druhého a v hlavách jim jako o závod pádily myšlenky.
Magráta si myslela: Stařenka mi říkala „koukej na něj pořádně kouknout“. Vždyť na něj koukám. Vypadá pořád stejně. Smutný malý mužíček v nesmyslném obleku šaška, a ke všemu ještě skoro hrbatý.
Pak stejným procesem, jakým několik neforemných výběžků změní před očima pozorného pozorovatele mrak v galeonu pod plnými plachtami, uvědomila si Magráta několik věcí současně. Šašek vůbec nebyl malý. Byl přinejmenším průměrné výšky, ale dělal ze sebe malého tím, že nahrbil ramena, ohnul nohy a přikrčil se tak, že to vypadalo, jako by neustále poskakoval na místě.
Tak by mě zajímalo, čeho si ta Gyta Oggová ještě všimla? pomyslela si Magráta s nově probuzeným zájmem.
Masíroval si ruku a přitom na ni vrhl pokřivený úsměv.
„Vy asi nebudete vědět, kde teď jsme?“ nadhodil.
„Čarodějky se nikdy neztratí,“ odpověděla mu Magráta pevně. „I když se mohou občas ocitnout na místech, kde to neznají. Lancre leží tímhle směrem, řekla bych. Musím najít nějaký vršek, když dovolíte.“
„Abyste zjistila, kde jste?“
„Spíš abych zjistila, kdy jsem. Dnes v noci se dějí velké magické věci.“
„Vážně? Potom si myslím, že bude lepší, když vás doprovodím,“ prohlásil šašek rytířsky, když opatrně nahlédl do temnoty, která ho dělila od jeho neútulných dlaždic. „Mrzelo by mě, kdyby se vám něco stalo.“
Bábi ležela přitisknutná k násadě svého koštěte, které se proplétalo horským bludištěm, a nakláněla se ze strany na stranu v naději, že to nějak ovlivní řízení, které se z jakéhosi důvodu velmi zhoršilo. Vločky padajícího sněhu za ní vířily a vytvářely podivné tvary.
Mohutné útvary ztvrdlého sněhu, které se celou zimu tyčily nad ledovcovými údolími, se roztřásly a začaly svůj dlouhý tichý pád. Bábin průlet byl tu a tam provázen příležitostným zaduněním laviny.
Podívala se dolů, na to území náhlé smrti a rozeklané krásy, a cítila, zeji krajina pozoruje, asi tak jako podřimující člověk sleduje poletujícího komára. Přemýšlela, jestli si kraj uvědomuje, co ona, Bábi, dělá. Přemýšlela, jestli by zem proto změkčila její pád, ale pak v duchu sama sobě tu slabost vyčetla. Ne, to nebylo zemi podobné. Zem neuzavírala žádné smlouvy typu „něco za něco“. Nerada dávala a ráda si brala. Pes se také vždycky nejhlouběji zakousne do ruky veterináři.