A pak měla najednou hory za sebou. Nad posledním vrcholkem se prosmýkla tak nízko, že si do jedné boty nabrala sníh a začala klesat dolů k nížinám.
Mlha, která se od hor nikdy nevzdalovala příliš daleko, opět zhoustla a opřela se do toho. Před Bábi se vytvořilo husté stříbrné moře a Bábi zasténala.
Někde uprostřed toho moře se vznášela Stařenka Oggová a jako prevenci proti zimě si tu a tam přihnula z kapesní láhve.
A tak se stalo, že Bábi, jejíž klobouk i ocelově šedé vlasy prosákly vlhkostí a z jejíchž bot odpadávaly ledové rampouchy, najednou zaslechla podivné zvuky. Byl to tlumený zvuk hlasu, který nadšeně vysvětloval celé neviditelné obloze, že pan ježek má oproti všem ostatním savcům o jednu starost méně. Jako jestřáb, který zahlédl v trávě něco malého a chlupatého, jako potulný meziplanetární bacil rýmy, který právě před sebou zahlédl překrásnou modrou planetu, přesně tak stočila Bábi koště a zamířila za zvukem do dusivých bílých kotoučů.
„Tak jedem!“ zaječela rozjařená a opilá rychlostí a zvuk jejího hlasu odehnal o sto padesát metrů níž, na zemi, hladového vlka od právě stržené kořisti. „Okamžitě, Gyto Oggová!“
Stařenka Oggová se chytila její ruky s očividnou nechutí, dvojice košťat s hukotem vyletěla z mlhy a zamířila vzhůru k nebi posetému hvězdami.
Zeměplocha, ostatně jako vždycky, vypadala, jako když ji Stvořitel navrhl speciálně kvůli pohledu shora. Bílé a stříbřité řasy obláčků se táhly až k okraji a vytvářely vír o průměru několika tisíc mil způsobený otáčením světa. Za svištícími košťaty se vrcholek mlžného moře stočil do obrovského bílého tunelu, aby přihlížející bohové — a ti opravdu zírali! — mohli pozorovat neuvěřitelný let.
Obě čarodějky už byly ve třech stech metrech, pomalu stoupaly mrazivým vzduchem a už zase se hádaly.
„To byl ale pitomý nápad,“ zasténala Stařenka. „Já nenávidím výšky!“
„Přivezla jsi mi něco k pití?“
„Jasně, jak jsi povídala.“
„No a?“
„Vypila jsem to,“ odpověděla klidně Stařenka. „Víš, jak dlouho jsem seděla tady nahoře? A v mém věku? To by se hodilo spíš pro našeho Jasona.“
„Bábi zaskřípala zuby. „Dobrá, tak mi předej sílu,“ řekla. „Už mi dochází. Je zajímavé, jak rychle —“
Bábin hlas se najednou změnil ve výkřik, když se její koště bez nejmenšího varování naklonilo, překlopilo do mraků a zmizelo z dohledu.
Šašek a Magráta seděli na padlém kmeni na malém kamenitém pahorku, ze kterého bylo vidět přes koruny pralesa. Světla Lancre nebyla nijak daleko, ale ani jeden z nich se neměl k odchodu.
Prostor mezi nimi praskal nevyslovenými myšlenkami a divokými představami.
„Už děláte šaška dlouho?“ zeptala se opatrně Magráta. Nebylo vidět, že se při tom potmě začervenala. V takové náladě ta otázka vypadala velmi nepřípadně.
„Celý život,“ odpověděl šašek s trpkostí v hlase. „Zuby jsem si prořízl na sadě rolniček.“
„Předpokládám, že se to povolání předává z otce na syna?“ pokračovala Magráta.
„Já jsem svého otce moc neznal. Odešel, aby nastoupil jako šašek u vládců Quirmu, když jsem byl ještě docela malý,“ vysvětloval jí šašek. „Hrozně se pohádal s dědečkem. Občas se ale vracel, aby se podíval, jestli mami něco nepotřebuje.“
„To je hrozné.“
Ozvalo se jen smutné zazvonění, když šašek pokrčil rameny. Pamatoval si svého otce jako přátelského drobného člověka s očima podobnýma páru ústřic. Odvážné činy, jako postavit se starému pánovi, to bylo v rozporu s jeho povahou. Vzpomínka na zvuk vzteklého zvonění dvou párů rolniček šaška stále ještě děsila a nestál o ni, protože v hlavě měl ošklivých scén i bez toho až až.
„Ale stejně,“ pokračovala Magráta poněkud hlasitěji než obvykle a s hlasem mírně rozechvělým nejistotou, „musel to být šťastný život. Myslím rozdávat lidem smích.“
Nedostala odpověď, a proto se otočila ke svému společníkovi. Jeho tvář vypadala jako vytesaná z kamene. Pak se šašek ozval a tichým hlasem, spíš jako by tam Magráta ani nebyla a on vzpomínal sám pro sebe, začal mluvit.
Mluvil o budově cechu šašků a kašparů v Ankh-Morporku.
Většina návštěvníků města si ji na první pohled pletla s budovou a úřadovnami cechu vrahů, což byl ostatně velmi příjemný a vzdušný komplex budov hned v sousedství (vrahové byli vždycky při penězích). Pokoje v budově cechu byly ledově studené i v létě a v zimě se z nich stávalo ledové peklo. Mladí šašci, kteří neustále otročili nad knihami, ze kterých se mechanicky dřeli určené texty, slyšeli hned za vysokou zdí dvora mladé vrahy, kteří tam hráli různé sportovní hry, a záviděli jim i přesto, že ke konci studia hlasy za zdí dosti prořídly (vrahové také věřili ve zkoušky, které byly založeny na základě hesla „kdo s koho“).
Vysokými chmurnými stěnami bez oken pronikaly různé zvuky a z bystrých otázek, které kladli cechovním sluhům, si mladí šašci vytvořili vlastní obraz města za nimi. Byly tam hospody a parky. Byl tam celý kvasící svět, ve kterém studující a učedníci různých cechů a řemesel hráli svou roli. Pili plnými doušky z kalicha života, pobíhali městem a pokřikovali a někdy vraceli městu to, co vypili. Zvenčí se ozýval smích, který nedbal zákona Pěti rytmů ani Dvanácti modulací. A — přestože studenti o něco takového vedli v noci vážné spory ve svých ložnicích — zdálo se, že venku bují neschválený, divoký humor, užívaný podle libosti, bez ohledu na Obludnou knihu veršů, na Radu a všechno ostatní.
Tam venku za šedivou stěnou si lidé vyprávěli žerty, aniž dbali na to, že by je kdo volal před soud Pánů anarchie.
Byla to myšlenka, při které člověk vystřízlivěl. Tedy ne přesně vystřízlivěl, protože alkohol byl ve zdech cechu přísně zakázán. Ale kdyby byl povolen, byla by to taková myšlenka.
Nikde se nežilo střízlivěji než v cechu.
Šašek mluvil s trpkostí o mohutném rudolícím bratru Šibalovi, o každovečerním, k zešílení jednotvárném opakování Šťastných žertů, o dlouhých ránech v ledové tělocvičně, kde do úmoru nacvičovali Osmnáct pádů na panímandu (OPáNaPa) a učili se Přehršli povolených drah hozeného pudinku (PéPéDé-HoP). A žonglování! Žonglování! Bratr Jape, muž s duší podobnou vyvařenému studenému střevu, je učil žonglovat. Nepřivádělo ho k šílenství, že náš šašek žongloval špatně. Od šašků se čekalo, že neumějí žonglovat, zvláště když to zkoušejí s tak legračními předměty, jako jsou pudinky, hořící pochodně nebo nabroušené dýky. To, co rozpalovalo bratra Japa k zuřivosti vraždícího maniaka, bylo, že šašek špatně žongloval proto, že to neuměl dobře!
„A to jste nikdy nechtěl být něčím jiným?“ zeptala se Magráta.
„Čím jiným? zavrtěl šašek hlavou. „Nevěděl jsem, čím jiným bych mohl být.“
Starší studenti měli v posledním roce studia povoleny vycházky, ale ty byly omezeny nekonečnou řadou omezení, jejichž porušení podléhalo přísným trestům. Když tenkrát náš šašek nešťastně poskakoval ulicemi, uviděl své první mágy proplouvající ulicemi města jako karnevalové postavy. Viděl vrahy, kteří přežili — rozesmáté mladíky v černém hedvábí, ostré jako nože, které nosili na těle. Viděl kněží, jejichž fantastické kostýmy jen okrajově narušovaly gumové zástěry, které byly nezbytnou pomůckou při hlavních bohoslužbách. Každé řemeslo, každá profese měla svou uniformu, jak viděl, a poprvé si uvědomil, že kostým, který má na sobě on, je promyšleně a důsledně navržen tak, aby ten, kdo ho má na sobě, vypadal jako dokonalá a naprostá nula.