Ale i přesto vytrval. Strávil vlastně celý život tím, že se snažil vytrvat.
A vytrval dokonale, jednak proto, že neměl ani špetku nadání, a také proto, že kdyby nevytrval, byl by ho děd upekl zaživa. Učil se předepsané vtipy a vtloukal si je do hlavy, až mu zvonilo v uších. Ráno vstával ještě dřív než ostatní a žongloval a žongloval, až necítil lokty. Vylepšil svůj veselý slovník tak, že mu rozuměli jen starší cechu. Poskakoval a pitvořil se s neodbytným pochmurným odhodláním a toho roku patřil k nejlepším a byl odměněn čestným Močovým měchýřem. Když přijel domů, hodil cenu do záchoda.
Magráta mlčela.
Šašek se zeptaclass="underline" „A jak jste se vy stala čarodějkou?“
„Prosím?“
„No, myslel jsem, jestli jste chodila do nějaké školy, nebo tak nějak?“
„Ach tak. Ne. Dobračka Sejkonopná prostě jednoho dne přišla do vesnice, postavila si nás děvčata všechna do řady a vybrala si mě. Víte, u nás si nevybíráte vy Umění, ono si musí vybrat vás.“
„Dobrá, ale kdy se opravdu stanete čarodějkou?“
„Když se k vám tak ostatní čarodějky začnou chovat, řekla bych,“ odpověděla Magráta a povzdechla si. „Pokud se k vám tak vůbec někdy začnou chovat,“ dodala. „Myslela jsem si, že ke mně se tak začnou chovat po tom zaklínadle, které jsem použila v chodbě. Bylo vážně moc dobré.“
„Ty dvě starší dámy byly také čarodějky?“ zeptal se s obvyklou dávkou skepticismu.
„Ano.“
„Jistě jsou to velmi silné povahy, řekl bych.“
„Velmi silné,“ přisvědčila Magráta upřímně.
„Tak by mě zajímalo, jestli se někdy setkaly s mým dědem,“ zamyslel se šašek.
Magráta sklopila oči ke špičkám vlastních nohou.
„Ony jsou ve skutečnosti moc hodné,“ řekla. „Víte, je to prostě v tom, že jaksi, když jste čarodějka, nepřemýšlíte o ostatních lidech. Ne, počkejte, vy o nich přemýšlíte, ale nezabýváte se jejich pocity, jestli chápete, co tím myslím. Alespoň ne, pokud si to uvědomíte.“ Znovu sklopila oči.
„Vy taková nejste,“ řekl šašek.
„Podívejte, já bych si přála, kdybyste přestal pracovat pro vévodu,“ prohlásila zoufalá Magráta. „Víte přece, jaký je. Mučí lidi, zapaluje jim domy a bůhví co.“
„Ale já jsem jeho šašek!“ zavrtěl hlavou. „Šašek musí být věrný svému pánu. Až do smrti. Obávám se, že taková je tradice. Tradice jsou velmi důležité.“
„Ale vždyť vy ani nejste šaškem rád!“
„Nenávidím to. Jenže to s tím nemá nic společného. Když už mám být šaškem, tak budu dobrým šaškem!“
„To je vážně pitomost,“ řekla Magráta.
„Dal bych přednost výrazu šaškárna.“
Šašek se začal pomalu posunovat po kmeni. „Kdybych vás políbil,“ nadhodil opatrně, „proměnil bych se v žábu?“
Magráta opět sklopila oči ke špičkám nohou. Zjistila, že ty se zatím, zděšeny tou neustálou pozorností, ukryly pod lem jejích šatů.
Vedle sebe po obou stranách cítila stíny Gyty Oggové a Esme Zlopočasné. Bábin duch na ni zíral s vážným výrazem. Čarodějka je paní každé situace, říkal.
Vdaná paní, říkalo zjevení Stařenky Oggové a udělalo na ni podivné gesto zahrnující spoustu významných úsměvů a mávání rukama.
„To budeme muset teprve zjistit,“ řekla.
Bylo osudem určeno, že to měl být nejdelší polibek v historii milostných předeher.
Jak už říkala Bábi Zlopočasná, čas je subjektivní záležitost. Roky, které šašek strávil v cechovní škole, se vlekly jako věčnost, zatímco hodiny prožité s Magrátou na vrcholku kopce uběhly jako pár minut. A zatím vysoko nad Lancre se přehršle vteřin natáhla jako žvýkací guma do hodin plných hrůzy a výkřiků.
„Námraza!“ křičela Bábi. „Usadila se na něm námraza!“
Stařenka Oggová ji sice okamžitě dohonila, ale marně se snažila udržet po boku Bábina koštěte, které se zmítalo a vyhazovalo. Ve štětinách pokrytých ledem zajiskřily oktarínové výboje a začaly je tu a tam zkracovat. Stařenka se vyklonila stranou a chytila Bábi pevně za sukni.
„Říkala jsem ti, že je to pitomost!“ zavolala na ni. „Nejdřív jsi proletěla tou hnusnou vlhkou mlhou a pak jsi se dostala do čistého mrazivého vzduchu, ty bláznivá náno!“
„Okamžitě pusť mou sukni, Gyto Oggová!“
„Pojď, chyť se mě. Vždyť ti hoří zadek!“
Jako blesk proletěly dnem mraků a dvojhlasně zaječely zděšením, když se odnikud vynořila zem pokrytá pralesem a namířila si to přesně na ně.
A minula je.
Stařenka se podívala pod sebe a spatřila dvě stěny, které se sbíhaly až někde hluboko dole, kde se nezřetelně rýsovala zpěněná stužka rozzuřené řeky. Vletěly do kaňonu Lancre.
Z Bábina koštěte se linul modravý dým, ale ona se ho držela dál a pevně rozhodnutá ho začala stáčet stranou.
„Co to, k sakru, děláš?“ vřískla Stařenka.
„Poletím nad řekou,“ zařvala Bábi Zlopočasná do praskotu plamenů. „Nic se neboj!“
„Naskoč si ke mně, slyšíš? Je po všem, nedokážeš to…“
Za Bábi se ozval středně silný výbuch, několik hrstí hořících metlic se odlomilo a zmizelo v šeré hlubině kaňonu. Násada sebou trhla a Stařenka chytla Bábi kolem ramen, zatímco z koštěte odpadly další kusy.
Planoucí koště se vyrvalo Bábi ze sevření, několikrát zavířilo ve vzduchu a vyrazilo přímo k nočnímu nebi. Vydávalo zvuk podobný tomu, který se ozývá, když někdo krouží vlhkým prstem po vinné sklence, a za sebou táhlo chvost ohně a jisker.
Skončilo to tak, že Stařenka ležela téměř celou délkou na násadě svého koštěte a na délku rukou pod sebou držela Bábi, která letěla zavěšená zády dolů. Zíraly jedna druhé do tváře a ječely. Na sebe.
„Já tě nahoru sama nevytáhnu!“
„No a já tam zase nevylezu, je to jasné? Nebuď jako malé dítě, Gyto. Chovej se jako dospělá!“
Stařenka o tom chvilku přemýšlela. Pak Bábi pustila.
Tři manželství a dobrodružné mládí daly Stařence svaly schopné drtit kokosové ořechy. Strhla koště, převedla je do strmého výkrutu a začala klesat tak rychle, že jí přetlakové síly deformovaly rysy obličeje.
Pod sebou viděla Bábi, která padala jako kámen a přitom si jednou rukou přidržovala na hlavě klobouk a druhou se snažila zabránit proudění vzduchu, aby jí nezvedalo sukně. Stařenka přinutila praskající koště k ještě větší rychlosti, uchopila padající čarodějku kolem pasu a stáhla ji na násadu před sebou. Pak vyrovnala pozvolným obloukem sténající koště do přímého letu a zezelenala strachem.
Následující ticho teprve po nějaké chvíli prolomila Bábi Zlopočasná. „To už nikdy v životě nedělej, Gyto Oggová.“
„To ti slibuju.“
„Tak a teď otoč. Máme namířeno k mostu v Lancre, zapomněla jsi?“
Stařenka poslušně obrátila koště a měla při tom co dělat, aby nenarazila do stěny kaňonu.
„To je ještě celé míle cesty,“ nadhodila.
„Musím to dokázat,“ odpověděla jí Bábi. „Z noci zbývá ještě velký kus.“