„Obávám se, že ne dost.“
„Čarodějka nezná slovo ‚neúspěch‘, Gyto.“
Vzlétly znovu vysoko do průzračného vzduchu. Na obzoru se objevila slabá zlatá linka a od východu se rozběhlo pomalé zeměplošské jitro, které před sebou tlačilo zbytky noci.
„Esme,“ ozvala se po chvíli Stařenka Oggová.
„Co je?“
„To vypadá na ‚nedostatek úspěchu‘.“
Několik vteřin letěly mlčky.
„Já to řekla jen to, jak se to to… obrazně.“
„Jo tak. To jo. Tak proč to neřekneš rovnou.“
Linka na obzoru byla širší a jasnější. Poprvé se v Bábině vědomí pohnul červík pochybností, vyděšený tím, v jak neznámém prostředí se pohybuje.
„Tak mě napadlo, kolik je v Lancre asi kohoutů,“ řekla tiše.
„To zas má být jedna z těch tvých pitomých otázek?“
„Ne, ne, to mi jen tak napadlo.“
Stařenka se narovnala. Bylo jich tam dvaatřicet schopných kokrhání. Věděla to. Věděla to, protože je večer — dnes v noci — spočítala a dala Jasonovi podrobné pokyny. Měla patnáct dospělých dětí a bezpočet vnoučat a pravnoučat a všichni měli téměř celou noc na to, aby zaujali svá místa. Mělo by to stačit.
„Slyšela jsi to?“ řekla najednou Bábi. „Odněkud od Ostrohřbetu?“
„Co?“ opáčila Stařenka.
„Něco jako ‚kych‘?“
„Neslyšela.“
Bábi se otočila.
„Támhle,“ trvala na svém. „Teď jsem to slyšela jasně. Bylo to něco jako ‚kykchrrr‘!“
„Já nic takového neslyším, Esme,“ prohlásila Stařenka a usmála se k nebi. „Před námi most v Lancre!“ ohlásila vesele.
„A támhle! Přímo pod námi! Znělo to, jako když se někdo dusí!“
„Ranní potíže kuřáků, Esme. Podívej, už nám chybí necelý kilometr.“
„Tady se něco děje,“ zamračila se Bábi Zlopočasná.
„O tom já nic nevím.“
„Tobě se třesou ramena!“
„V kaňonu jsem ztratila šálu, je mi trochu chladno. A hele, už jsme skoro tam.“
Bábi upírala zrak kupředu, zatímco se jí v hlavě roztočil vír podezření. Však ona tomu přijde na kloub. Jen co bude mít čas.
Přímo pod nimi se objevily vlhké dubové trámy nejdůležitější a prakticky jediné spojky Lancre s ostatním světem. Z nedaleké drůbeží farmy k nim dolehl chór přiškrcených zvuků, rozhořčeného kvokání a několika tupých úderů.
„A tohle? Co tedy podle tebe bylo tohle?“ naléhala Bábi.
„Drůbeží mor, nebo něco takového. Pozor, jdu na přistání.“
„To si ze mě děláš srandu?“
„Ne, sama mám radost, jak se ti to podařilo. Mám z toho ohromnou radost, Esme! Vsadila bych se, že díky tomu vstoupíš do historie.“
Snesly se přímo na dřevěný most. Bábi Zlopočasná opatrně sestoupila na vlhká prkna a upravila si šaty.
„Hm. Dobrá,“ prohlásila nonšalantně.
„Byla jsi lepší než Černá Alissa, to musí každý přiznat,“ pokračovala Stařenka Oggová.
„Lidé toho napovídají,“ zatvářila se Bábi skromně. Nahlédla přes zábradlí na zpěněný proud, který se hnal hluboko pod nimi, a pak zvedla oči ke vzdálenému skalisku, na kterém se tyčil hrad Lancre.
„Myslíš, že to vážně řeknou?“ dodala se špatně potlačovanou pýchou.
„Vzpomeneš si na mý slova.“
„Hmm.“
„Nezapomeň ale, že musíš dokončit obřad.“
Bábi Zlopočasná přikývla. Otočila se tváří k východu, pozvedla ruce a odříkala poslední slova zaklínadla, kterými se obřad končil.
Je téměř nemožné postihnout slovy náhlý běh patnácti let a dvou měsíců.
Ve filmu je to mnohem jednodušší, stačí k tomu kalendář, ve kterém se strašlivou rychlostí otáčejí jednotlivé listy s čísly, hodiny, jejichž ručičky se roztočí tak, že se změní v jediný tmavý kruh, nebo stromy, které rozkvétají a rodí ovoce v průběhu několika vteřin.
No, vždyť to znáte. Taky to může být tak, že se slunce na nebi změní v dlouhý ohnivý pás, dny a noci se trhaně střídají jako v nějakém bláznivém stroboskopu a fazonky na krejčovské panně v módním obchodě přes ulici se mění a vracejí rychleji, než by si je stačila oblékat a svlékat striptérka, která musí během polední pauzy stihnout pět podniků.
Těch způsobů je mnoho, ale pro nás jsou zbytečné, protože v tomto případě se nic takového nestalo.
Slunce sebou skutečně mírně trhlo a zdálo se, že stromy na krajové straně rokliny jsou o něco vyšší, a Stařenka se nemohla zbavit pocitu, že si jí někdo právě sedl na ramena, rozplácl ji a pak zase vytáhl do původní velikosti.
Je to tím, abychom to popsali co možná nejméně slovy, že království se v čase nepohybuje za doprovodu tak skvělých světelných efektů a neunavuje se cestovat po světě, aby našlo ten správný obchod proti laboratoři, kde by měli celé roky tutéž krejčovskou pannu (v podobných situacích si právě tohle vyžádá nejvíc času a finančních nákladů).
Jejich polibek trval víc než patnáct let. To by nedokázaly ani žáby.
Šašek se pomalu odtáhl, v očích měl skelný pohled a na tváři nekonečně užaslý výraz.
„Cítila jsi, jak se zatočil svět?“ řekl.
Magráta vrhla rychlý pohled přes rameno k okraji pralesa.
„Myslím, že se jí to přece jen podařilo.“
„Co, komu?“
Magráta zaváhala. „Oh, to nic. O nic nejde. Vážně.“
„Neměli bychom to zkusit ještě jednou? Myslím, že to nebylo tak docela to pravé.“
Magráta přikývla.
Tentokrát jejich polibek trval jen patnáct vteřin. Zdál se jí mnohem delší než ten první.
Hrad se otřásl a s ním i podnos, ze kterého lord Felmet snídal ovesnou kaši, jež tentokrát k jeho úlevě nebyla přesolená.
To zachvění samozřejmě zaznamenali i všichni duchové, kteří se tísnili ve Stařenčině domku jako ragbyový tým v telefonní budce.
Otřes prolétl všemi kurníky celého království a množství rukou uvolnilo svůj stisk. Dvaatřicet kohoutů s hlavami zrudlými přidušením se zhluboka nadechlo a začalo kokrhat jako šílení. Jenže pozdě, už bylo pozdě…
„Stejně mám takový dojem, že jsi měla něco za lubem,“ prohlásila Bábi Zlopočasná.
„Dáš si ještě trochu čaje?“ zeptala se Stařenka s nevinným úsměvem.
„Hlavně do něj nic nelej, buď tak hodná,“ podívala se na ni Bábi káravě. „Včera večer to bylo stejně jenom kvůli tomu pití. Nikdy bych něco takového nevyváděla. Je to ostuda.“
„Černá Alissa nikdy nic podobného nedokázala,“ přesvědčovala ji Stařenka. „Jasně, v jejím případě to bylo sto let, to jo, ale posunula jeden obyčejný zámek. Zámek — řekla bych, že to dokáže každý.“
Bábina šedá zasmušilost po okrajích zrůžověla.
„A k tomu jí ještě celý zarostl plevelem,“ pokývla hlavou.
„No vidíš!“
„Skvělá práce,“ prohlásil nadšeně král Verence. „Všichni si myslíme, že to bylo skvělé. Protože se pohybujeme v rovině věčnosti, mohli jsme to všechno přesně sledovat.“
„Výborně, Vaše Vznešenosti,“ přikývla Stařenka Oggová. Otočila se a přeletěla pohledem hustý zástup duchů, kterým se nedostalo té cti, aby se ještě vešli na kuchyňský stůl, na kterém seděl král a několik dalších vyvolených.
„Ale celá ta vaše parta by se mohla zase uklidit zpátky do kůlny a do přístěnku. Děti ne, děti tady můžou zůstat,“ dodala. „Chudáčci drobečkové.“