„Víte, když on je to tak skvělý pocit, když se člověk dostane z hradu,“ řekl král.
Bábi Zlopočasná si zívla.
„No, v každém případě teď musíme najít toho chlapce. To bude další krok.“
„Hned po obědě se do toho pustíme.“
„Po obědě?“
„Jo, k obědu je kuře,“ přikývla Stařenka. „A ty jsi unavená. Kromě toho myslím, že než ho najdeme, dá nám to pořádnou práci.“
„Ten bude v Ankh-Morporku,“ prorokovala Bábi. „Dej na mě. Tam nakonec skončí všichni. Začneme v Ankh-Morporku. Když v tom má prsty osud, nemusíš lidi hledat. Stačí, když si na ně počkáš v Ankh-Morporku.“
Stařenka se rozářila. „Naše Karen se provdala za tamějšího hospodského,“ řekla. „Ještě jsem neviděla jejich malý. Měly bychom to s celou penzí zadarmo!“
„Není potřeba, abychom jely my tam. Důležité je, aby přišel on sem. Ale máš pravdu, na tom městě něco je.“ Bábi se na okamžik zamyslela. „Je jako odpadní stoka.“
„Je to pět set mil daleko!“ řekla Magráta. „Budeš pryč celou věčnost!“
„Bohužel, jinak to nejde,“ odpověděl jí šašek. „Vévoda mi dal zvláštní pokyny. Důvěřuje mně.“
„Pch. Asi máš najmout další vojáky, co?“
„Ne, nic takového. Vůbec to není tak špatné.“ Šašek zaváhal. Uvedl Felmeta do světa slov. Copak to nebylo lepší, než když útočil na lidi mečem? Získá se tím čas? Nebude to za těchto podmínek lepší pro všechny?
„Ale ty přece jít nemusíš! A ani nechceš!“
„To s tím nemá co dělat. Slíbil jsem, že mu budu věrně sloužit —“
„Já vím, až do své smrti. Ale vždyť tomu sám nevěříš! Vždyť jsi mi přece vyprávěl o tom, jak hrozné to bylo v cechu, jak jsi ho nenáviděl spolu se vším, co k němu patřilo!“
„No, to je pravda. Ale stejně to musím udělat. Dal jsem své slovo.“
Magráta si už už chtěla dupnout, ale nakonec tak hluboko přece jen neklesla. „Právě, když jsme začali znát jeden druhého!“ vykřikla. „Jsi nesmyslně patetický!“
Šaškovi se zúžily oči. „Patetický bych byl jedině v případě, kdybych porušil své slovo,“ odpověděl. „Možná je to tím, že mi někdo kdysi velice špatně poradil. Lituji. No, každopádně budu za pár týdnů zpět.“
„Cožpak nechápeš, že tě prosím, abys ho neposlouchal?“
„Už jsem řekl, že je mi to líto. Nemohl bych tě ještě vidět, než odjedu?“
„Budu si mýt hlavu,“ odpověděla Magráta škrobeně.
„Kdy?“
„Kdykoliv.“
Mášrecht si stiskl můstek nosu a unaveně zašilhal na voskem pokapaný papír.
Nemohl s tou hrou pohnout.
Poradil si s tím padajícím svícnem, našel umístění pro zlosyna, který nosil masku, aby zakryl své zohavení, a přepsal jednu z veselých pasáží tak, aby umožnila rozehrát kolotoč vtipů kolem skutečnosti, že se hlavní hrdina narodil v kabelce. Znovu ale narazil na potíže s klauny. Pokaždé, když si na ně vzpomněl, měnili se mu téměř před očima. Měl je nejraději ve dvojici, to bylo přece jen tradiční, ale zdálo se, že se odněkud neustále vynořuje třetí. Ať dělal, co dělal, nebyl schopen pro něj vymyslet nějakou komickou roli.
Brk skřípal na novém archu papíru a pokoušel se zachytit ta vzdálená slova, která už několikrát zněla jeho napůl snícím mozkem a zdála se mu tolik komická.
Z koutku úst se mu povysunul jazyk. Začal se potit.
To je má malá role, psal. Hej, i s malou rolí můžeš dojít daleko. Byl bych rád, kdybys vyrazil v okamžení. Jestli se ti nepodaří odjet v kočáře, odjeď alespoň ve zlosti. Je-li ti „v okamžení“ brzo, pusť se na cestu v minutě a ve vzteku. Povídám, nemáš touhu? Tedy alespoň tužku?
Mášrecht zíral na ty řádky s hrůzou. Na papíře vypadaly nesmyslně, absurdně. A přece, přece… V přeplněném hledišti jeho mozku…
Namočil brk do kalamáře a pronásledoval ozvěny ve své hlavě dál.
Druhý klaun: A totě věci, pane!
Třetí klaun: (dovádí s měchýřem na holi) Kvá, kvá!
Mášrecht se vzdal. Ano, bylo to směšné, on věděl, že to je směšné, slyšel smích publika ve svých snech. Ale nebylo to to pravé. Ještě ne. Možná nikdy. Bylo to stejné jako ten nápad se dvěma klauny, jedním hubeným a jedním tlustým… Tak se podívej, do jaké šlamastiky jsi mě zase dostal, Stanley… Smál se, až se za břicho popadal, a zbytek společnosti na něj jen v úžasu zíral. Jenže v jeho snech to bylo nepřekonatelné.
Odložil pero a promnul si oči. Musí být skoro půlnoc a celoživotní zvyk mu říkal, že by měl šetřit svíčky, i když teď si mohli dovolit tolik svíček, kolik si jich troufli sníst, ať si Vínozpěv říká, co chce.
Všude po městě zazněly gongy oznamující hodiny a noční strážní oznamovali, že je opravdu půlnoc a také proti veškeré logice, že všechno je v pořádku. Někteří z nich sotva stačili dokončit své prohlášení dřív, než je někdo uškrtil.
Mášrecht otevřel okenice a rozhlédl se po městě.
Všechno svádí k prohlášení, že proslulé dvojměstí bylo právě v té nejkrásnější roční době, ale to by nebylo docela pravdivé. Bylo spíše ve své nejtypičtější době.
Řeka Ankh, kloaka poloviny světadílu, byla už ve chvíli, kdy dorazila k městu, nesmírně široká a špinavá. Ve chvíli, kdy ho opouštěla, už netekla, spíš pomalu prýštila. Díky staletým nánosům bahna bylo koryto řeky položeno o něco výš než nejnižší oblasti města a teď, když se hladina řeky vzdula tajícím sněhem, leželo mnoho městských nížin pod vodou, pokud můžeme použít ten název pro tekutinu, kterou jste mohli nabírat sítí. Stejná věc se opakovala rok co rok a jistě by byla způsobila strašlivé škody na městských stokách a odpadech, a proto si všichni libovali, že město skoro žádné nemá. Obyvatelé těch čtvrtí měli prostě po ruce pramici, většinou na dvorku za domem, a pravidelně přistavovali na domy další patro.
Říkalo se, že je v těch místech neobyčejně zdravo. Za těch podmínek tam totiž přežilo jen minimální množství bakterií.
Mášrecht se znovu zahleděl na to mlhavé moře, ze kterého trčely domy, připomínající výtvory soutěže o nejkrásnější písečný hrad, pohlcované přílivem. Pochodně a osvětlená okna vytvářely na povrchu vody rozmanité obrazce, ale jeho pozornost přitahovalo jedno konkrétní světlo, které zářilo mnohem blíž.
Na lehce vyvýšeném pásu země, který Vínozpěv koupil za sumu hraničící se šílenstvím, rostla nová budova. Rostla i v noci jako houba — Mášrecht viděl pochodně a osvětlovací koše hořící na lešení, protože najatí řemeslníci a dokonce i někteří členové herecké společnosti odmítli připustit, že pouhý příchod tmy by jim mohl zabránit v jejich snažení.
Nové budovy byly v Morporku vzácné a tohle byl dokonce i nový typ budovy.
Byla to Zeměplocha.
Vínozpěv byl tím nápadem zprvu vyveden z míry, ale mladý Tomjan se nedal odbýt. A každý věděl, že jakmile se ten mladík pro něco rozhodl, byl schopen přinutit i vodu, aby tekla do kopce.
„Ale my jsme vždycky putovali světem, chlapče,“ bránil se Vínozpěv zoufalým hlasem člověka, který věděl, že dělej co dělej, jeho pře je prohraná. „Nemám tolik času, abych jím mohl plýtvat na to, že se někde usadím.“