„Ale kočovný život ti hrozně škodí,“ trval Tomjan pevně na svém. „Všechny ty chladné noci a mrazivá rána. A taky nemládneš. Měli bychom se někde usadit a nechat lidi, aby chodili za námi. A oni to udělají. Vzpomeň si, jakou máme v poslední době návštěvnost. Mášrechtovy hry jsou prostě fantastické.“
„To není mými hrami,“ odporoval Mášrecht. „Za to mohou herci.“
„Nedovedu si sám sebe představit, jak sedím u krbu pod střechou a spím v posteli pod peřinou a všechny ty nesmysly,“ zatvářil se Vínozpěv odmítavě, ale pak spatřil výraz na tváři své ženy a vzdal se.
A pak tady byla sama budova divadla. Přinutit vodu, aby tekla do kopce, byl obyčejný salonní trik ve srovnání s tím, dostat z Vínozpěva peníze, ale bylo pravda, že se jim v posledním čase dařilo výjimečně dobře. Vlastně už od chvíle, kdy začal být Tomjan dost velký, aby si mohl navléci skládaný límec a manžety a pronést alespoň dvě tři slova, aniž by mu přeskočil hlas.
Mášrecht a Vínozpěv byli u toho, když se vztyčovalo prvních pár trámů dřevěné konstrukce.
„Je to proti přírodě,“ stěžoval si Vínozpěv a opřel se o svoji hůl, „lapat duch divadla a zavírat ho do klece. Zabije ho to.“
„No, já si nejsem tak jistý,“ odpověděl Mášrecht pochybovačně. Tomjan si promyslel své plány skvěle a strávil nad nimi nejdřív celý večer s Mášrechtem, než se vypravil za otcem. Trpaslíkova hlava teď přetékala nápady, ve kterých se to hemžilo možnostmi pohyblivého horizontu, rychlé výměny dekorací, kladkostroji, které ponesou nad scénou poletující bohy, a propadly, ze kterých se budou vynořovat démoni. Mášrecht nebyl schopen bránit se založení stálého divadla víc než opice založení banánové plantáže.
„Ta prokletá věc ještě nemá ani jméno,“ prohlásil jednoho dne Vínozpěv. „Budu tomu říkat Zlatý důl, protože to zhruba zachycuje majetek, který jsem do toho vrazil. Ale odkud všechny ty prachy vezmeme, to by mě opravdu zajímalo.“
Potom navrhovali ještě mnoho jmen, ale ani jedno z nich Tomjanovi nevyhovovalo.
„Musí to být takové jméno, které bude vyjadřovat všechno,“ říkal. „Protože v divadle najdete opravdu všechno. Celý svět na jevišti, víte, co myslím?“
A Mášrecht najednou řekl, a už když to říkal, věděl, že to, co říká, je přesně ono: „Zeměplocha.“
A teď byla Zeměplocha skoro hotova a on stále ještě nedopsal novou hru.
Zavřel okno, přešel nazpět ke stolu, chopil se pera a přitáhl si nový list papíru. Náhle mu hlavou proletěla myšlenka. Celý svět byl přece jediné velké jeviště — pro bohy…
Nakonec začal psát.
Celý svět, naše Zěměplocha, je pouhopouhé divadlo. A všichni muži a zeny nejsou nic jiného než herci. Udělal tu chybu, že přestal psát, a zmocnila se ho další inspirace, která ovšem poslala vlak jeho myšlenek po úplně jiné koleji.
Podíval se na papír a připsaclass="underline" S výjimkou prodavačů popkornu.
Po chvilce váhání celý odstavec přeškrtl a zkusil to jinak: Jako jeviště velkého divadla je náš svět a lidé po něm jako herci jdou.
To se mu zdálo lepší.
Chvilku přemýšlel a pokračovaclass="underline" Někdy dojdou daleko a jindy v krátku odejdou.
Cítil, že ztrácí nit. Čas, čas, to, co potřeboval, byla věčnost…
Z vedlejší místnosti se ozval tlumený výkřik a zaskřípění postele. Mášrecht upustil brk, rychle vstal a opatrně pootevřel dveře.
Mladík seděl na posteli a byl bledý jako stěna. Když uviděl Mášrechta, očividně se uklidnil.
„Mášrechte?“
„Copak, chlapče? Noční můra?“
„Bohové, to bylo strašné! Už jsem je viděl zas! Na minutu jsem si skoro myslel, že jsou —“
Mášrecht, který nepřítomně sbíral svršky poházené kolem, se zarazil. Ve snech se vyznal. To bylo místo, kde se líhly všechny nápady.
„Že co?“ zeptal se.
„Bylo to jako… víš, jako kdybych byl uvnitř něčeho, jako třeba v obrovské skleněné míse a seshora na mě zíraly tři obrovské obličeje.“
„Vážně?“
„Přesně a pak všechny řekly ‚Budiž zdráv…‘ a pak se začaly hádat o mé jméno a nakonec řekly: ‚A kdo jiný by mohl být na druhé straně králem!‘ A pak jedna z nich řekla: ‚Kde? Na jaké druhé straně?‘ a jedna z těch druhých dvou zase řekla: ‚Ale to je jen takový slovní obrat, na druhé straně, to se od tebe čeká, že za podobných okolností budeš taková slova používat, tak se snaž,‘ a pak se ke mně sklonily ještě níž. Jedna z nich pokračovala: ‚Je nějaký hubený, řekla bych že to musí být tou cizozemskou stravou‘ a ta nejmladší jí řekla: ‚Stařenko, už jsem ti řekla, že žádná taková země jako Thespidie neexistuje‘, pak se chvíli hašteřily. Nakonec řekla další: ‚Ale nemůže nás slyšet, že ne? Tak se mi zdá, že sebou nějak mlátí ze spaní!‘ a ta druhá zase: ‚Víš dobře, Esme, že se mi z toho krámu nikdy nepodařilo dostat jediný zvuk‘, pak se zase chvíli hádaly a pak se to všechno zamlžilo a já se probudil…“ dokončil kulhavě. „Bylo to hrozné, protože pokaždé, když se nahnuly nad tu mísu, tak se tak nějak podivně zvětšily a jediné, co jsem z nich viděl, byly oči a dírky do nosů.“
Mášrecht se spustil na pelest Tomjanovy postele. „Jo, sny, to jsou veselí braši,“ pokýval hlavou.
„Tak na tom mém nebylo vůbec nic veselého.“
„Asi ne. Zato já měl včera v noci zvláštní sen o takovém drobném chlapíkovi s nohama do ‚O‘, který šel po nějaké cestě,“ upřel Mášrecht oči ke stropu. „Měl takový podivný černý klobouček a šel, jako kdyby měl boty plné vody.“
Tomjan vychovaně přikývl. „Ano? A co…?“
„No, to je právě ono. A nic. Měl bambusovou hůlku, kterou si točil, a nebudeš tomu věřit, bylo to strašně…“
Trpaslíkův hlas se pomalu vytratil. Na Tomjanově tváři se objevil ten známý výraz povinného zájmu a lehce blahosklonné nedůvěry, který Mášrecht tak dobře znal a jehož se bál.
„No, prostě, bylo to velmi zábavné,“ dokončil spíš pro sebe. Bylo mu však jasné, že zbytek společnosti o tom nikdy nepřesvědčí. Jak v sobě kus neměl šlehačkový dort, říkali, nebylo na něm nic směšného.
Tomjan spustil nohy z postele a natáhl se pro kalhoty.
„Už nebudu spát,“ řekl. „Kolik je asi hodin?“
„Chvilka po půlnoci,“ odpověděl mu Mášrecht. „A víš, co tvůj otec říká o tom, když se chodí do postele pozdě!“
„Já přece nešel do postele pozdě,“ bránil se Tomjan a natahoval si boty. „Já naopak brzo vstávám. A vstávat brzo je velmi zdravé. Ranní ptáče… Teď si vyrazím a dám si něco strašně zdravého k pití. Pojď se mnou, jestli chceš,“ dodal, „abys mě mohl hlídat.“
Mášrecht na něj vrhl pochybovačný pohled.
„Víš taky určitě, co říká tvůj otec o pití,“ nadhodil.
„Jasně. Říká, že když byl mladý, pil v jednom kuse. Říká, že si ale nikdy nepotrpěl na to chlemtat celou noc jedno pivo za druhým a pak se vracet domů za svítání a rozbíjet při tom okna. Tvrdí, že býval tak trochu hogo fogo, ale v dobrém, ne jako ti dnešní lidé, kteří pod opaskem neudrží ani pár panáků.“ Tomjan si před zrcadlem upravil kabátec a dodaclass="underline" „Víš, Mášrechte, já si myslím, že k zodpovědnosti v chování člověk přijde postupně s věkem, stejně jako ke křečovým žilám.“
Mášrecht si povzdechl. Oddělení Tomjanovy paměti, do kterého ukládal nevhodné poznámky všech lidí, které měl kolem sebe, bylo proslulé a obávané.