„Dobrá,“ souhlasil nakonec. „Ale jen jednu sklenici a na nějakém slušném místě.“
„Slibuju,“ přikývl Tomjan a nasadil si klobouk s pérem.
„Mimochodem,“ otočil se k Mášrechtovi, Jak se vlastně ‚hýří‘?“
„No, to znamená, že většinu toho, co piješ, vlastně rozliješ.“
Jestliže voda řeky Ankhu byla hustší a měla mnohem víc osobnosti než voda kterékoliv jiné řeky, pak vzduch u Zašitého bubnu byl mnohem hustší než vzduch normální. Vypadal jako suchá mlha.
Tomjan s Mášrechtem chvilku pozorovali, jak tiše prosakuje na ulici. Dveře se náhle rozletěly a z nich vyletěl pozpátku muž. Země se dotkl až potom, když narazil do zdi na protější straně ulice.
Pak se ve dveřích objevil gigantický troll, zaměstnaný majitelem podniku, aby udržoval určitou míru pořádku, který v každé ruce vlekl jednu bezvládnou postavu. Ty pak nechal ležet na dláždění, když je ovšem předtím ještě několikrát nakopl do těch nejchoulostivějších měkkých partií.
„Poslyš, řekl bych, že tady se hýří, co říkáš?“ nadhodil Tomjan.
„No, skoro to tak vypadá,“ souhlasil Mášrecht. Pak se otřásl. Nenáviděl hospody. Lidé si mu vždycky odkládali na hlavu sklenice.
Zatímco troll zvedl prvního z bezvládných opilců za jednu nohu a tloukl mu hlavou o dlažební kostky, aby z něj vytřásl všechny cennosti, proklouzli Tomjan s Mášrechtem dovnitř.
V Ankh-Morporku se říká, že jít se napít k Bubnu je totéž, jako byste se ponořili do bažiny. Jediný rozdíl je v tom, že v bažině vám aligátoři nejdřív neprohledají kapsy. Když dvojice vešla dovnitř, pozorovalo je dvě stě očí a stovka úst na okamžik ustala v činnostech, jako je pití, žvýkání, klení nebo prošení o milost, a devadesát devět obočí se nakrčilo v zamyšlení nad tím, jestli nově příchozí patří do kategorie A, to je lidí, kterých je třeba se bát, nebo do kategorie B, to je lidí, které je třeba vystrašit.
Tomjan prošel davem, jako by mu patřil, a s netrpělivostí mládí zaklepal na barpult. U Zašitého bubnu nebyla netrpělivost právě tím nejlepším předpokladem k přežití.
„Dvě pinty vašeho nejlepšího piva, hospodský,“ objednával Tomjan tak pečlivě zvoleným hlasem, že se užaslý barman přistihl při natáčení prvního korbele ještě dříve, než utichla ozvěna mladíkových slov.
Mášrecht zvedl hlavu. Po jeho pravici stál obrovský chlap, který vypadal jako párek výstavních býků a měl na sobě přivěšeno tolik ozdob a řetězů, že by to stačilo na zakotvení válečné lodi. Jeho tvář vypadala jako staveniště, na které někdo nahoře přilepil vlasy a dole křoví. A zíral dolů na Mášrechta.
„Ale do hajzlu,“ prochlásil chlap. „To je posraná zahradní vozdoba!“
Mášrecht ztuhl. I když byli občané Ankh-Morporku kosmopolitní, k zástupcům jiných než lidských ras měli velmi realistický přístup typu „vemte je po hlavě cihlou a hoďte je do řeky“. To se pochopitelně nevztahovalo na trolly, protože je dost těžké chovat rasové předsudky vůči tvorům dva metry dvacet vysokým, kteří se dokážou prokousat kamennou stěnou. Rozhodně to nejde dlouho. Zato tvorové vysocí necelý metr byli k takové diskriminaci přímo stvořeni.
Obr klepl kloubem prstu Mášrechta do hlavy.
„Kde jsi nechal krumpáč, zahradní vozdobo?“ prohlásil.
Barman k nim přistrčil po barpultu dva korbele.
„Tak tady je to, panstvo,“ prohlásil s úšklebkem. „Jednou pinta a jednou půl pinty.“
Tomjan otevřel ústa, ale Mášrecht ho ostře strčil loktem do kolena. „Nevšímej si toho, mlč, vypijem a vypadnem, jak rychle to půjde, to je jediný způsob…“
„A kde máš svou posranou špičatou čepici, co?“ prohlásil vousáč.
Místnost ztichla. Zdálo se, že začíná kabaret.
„Povídám, kde máš svou špičatou čepici, ty přiblblo?“
Barman nanápadně, jen tak pro všechny případy, uchopil pravou rukou obušek z trnkového dřeva, do kterého si pro větší pádnost natloukl několik silných hřebů, a řekclass="underline" „Ehm, poslyšte —“
„Já mluvím tůdle se zahradní vozdobou.“
Chlap zvedl svou sklenici a zbytek piva, asi na tři prsty, vylil opatrně na hlavu mlčícího trpaslíka.
„Sem už chlastat nepudu,“ zamumlal, když ani tohle nepřineslo žádaný efekt. „Je už tak dost vodporný, že tady směj s lidma pít i vopice, ale pygmejové, to už je —“
Ticho v lokále najednou nabylo úplně jiného rozměru; odsunutí židle od stolu v něm zaznělo jako zapraskání dřevěného kola božích mlýnů. Všechny oči se stočily ke konci místnosti, kde seděl jediný piják od Zašitého bubnu, který se řadil do kategorie C.
To, o čem si Tomjan až doposud myslel, že je starý kožešinový pytel přehozený ledabyle přes barpult, vystrčilo ruce a potom ještě jedny ruce, jenže to už byly nohy. Smutná gumovitá tvář se obrátila k mluvčímu s výrazem stejně neproniknutelným jako mlhy evoluce. Legrační našpulené pysky se stáhly zpět, ale na zubech pod nimi už nic legračního nebylo.
„Ehm, poslyšte,“ začal barman znovu a v tom strašlivém tichu ho vyděsil jeho vlastní hlas. „Myslím, že jste svou poslední poznámku nemyslel vážně, že? Alespoň tu část o opicích, že? To jste jistě nemyslel, viďte?“
„Co to, k čertu, je?“ sykl Tomjan.
„Myslím, že je to orangutan,“ řekl Mášrecht. „Opice.“
„Opice je opice,“ prohlásil zpupně bradatý a po této poznámce se několik předvídavějších hostů Bubnu začalo rychle, ale nenápadně přesunovat ke dveřím. „Co jsem řek, to jsem řek a co má bejt? Ale tydle posraný zahradní vozdoby —“
Mášrechtova pěst se mihla vzduchem zhruba v mužově krajině stydké.
Trpaslíci mají pověst strašlivých bojovníků. O každé rase tvorů vysokých pouhý metr, kteří za svou oblíbenou zbraň považují těžkou sekeru a do boje chodí jako na světové mistrovství v porážení stromů, se začne brzo mluvit. Jenže skutečnost, že Mášrecht už dlouhé roky vládl namísto sekerou perem, poněkud snížila jeho fyzickou výkonnost a byl by to jeho konec, jenže když obr zaječel a vytáhl z pochvy od pasu těžký meč, objevil se za ním pár rukou podobných koženým rukavicím, porostlých ryšavou srstí, meč mu sebraly a se zanedbatelnou námahou zbraň stočily do kruhu.[18]
Když obr zavrčel a otočil se, přiletěla ruka, která vypadala jako několik násad na košťata spojených gumovou páskou a potažených rezavými chlupy, komplikovaným pohybem se otevřela a uštědřila mu takový políček, že obr vyletěl několik centimetrů do výšky a padl zády na stůl.
Ve chvíli, kdy stůl poodjel tak daleko, že narazil na další stůl a ten převrátil několik lavic, byla setrvačnost událostí dost velká, aby odstartovala noční hospodskou rvačku, zvláště když se zjistilo, že velký vousáč měl s sebou několik přátel. Protože nikdo neměl odvahu zaútočit na opa, který se zasněným pohledem natáhl ruku přes pult, sebral z police jednu těžkou láhev a urazil jí dno, vrhl se každý na toho, koho měl nejblíž, a zachoval se tak podle všeobecných pravidel etikety pro hospodské rvačky.
Mášrecht klidně zašel pod stůl a s sebou tam zatáhl i Tomjana, který všechno pozoroval se soustředěným zájmem.
„Tak tohle je to hýření. To jsem chtěl vždycky zažít.“
„Možná, že by nebylo od věci odsud zmizet,“ prohlásil trpaslík rozhodným hlasem. „Než dojde k nějakému maléru.“
Ozval se dutý náraz, jak něčí tělo dopadlo na stolní desku nad jejich hlavami, a vzápětí zvonění rozbitého skla.
18
Pozn. autora: Na tomto místě bude pravděpodobně třeba malého vysvětlení. Knihovník Neviditelné university, nejproslulejší zeměplošské magické školy, byl před několika lety při jedné magické katastrofě, která školu postihla, proměněn v orangutana. (Viz. román