„Ale… tisíc let…“ opakoval Verence roztřeseným hlasem.
Champohár ho vzal za ruku. „Není to tak hrozné,“ uklidňoval ho a vedl neodporujícího krále přes nádvoří. „Mnoha způsoby je to lepší než být naživu.“
„Tak to musí být pěkně pitomé způsoby!“ vykřikl Verence. „Mně se líbilo být naživu!“
Champohár se na něj přátelsky ušklíbl. „Na to si zvykneš,“ ujistil ho.
„Já si na to nechci zvyknout!“
„Máš velmi silnou morfogenickou auru,“ přikývl Champohár. „Já to poznám. Na tyhle věci jsem velmi citlivý. Ano. Velmi silnou, řekl bych.“
„Co to je?“
„Jak bych ti to řekl,“ zamyslel se Champohár, „nikdy jsem nebyl moc dobrý řečník. Vždycky se mi zdálo jednodušší někoho praštit než mu něco vysvětlovat. Ale tak nějak bych řekl, že to vyplývá z toho, jak moc jsi byl živý. Když jsi byl živý. Říká se tomu —“ zamyslel se „— životní vitalita. Jo, to je ono. Životní vitalita. Čím víc jsi jí měl, tím víc zůstáváš sám sebou, když se staneš duchem. Řekl bych, že když jsi byl živý, žil jsi na sto procent,“ dodal.
Proti své vůli cítil Verence něco jako vnitřní uspokojení. „no, pravda je, že jsem se snažil,“ přikývl. Prošli stěnou do velké síně, která teď byla prázdná. Pohled na obrovské stoly vzbudil v králi automatickou reakci.
„A kde bychom si tedy mohli dát něco pořádného ke snídani?“ zeptal se.
Champohár se zatvářil udiveně.
„My přece nejíme,“ zavrtěl hlavou. „Jsme duchové.“
„Ale já mám hlad!“
„Nemáš. To si jenom přestavuješ.“
Z kuchyně bylo slyšet cinkot nádobí. Kuchaři už byli vzhůru, a protože nedostali žádné nové příkazy, připravovali normální snídani, jaká se v paláci denně podávala. Z temného oblouku, kterým se vstupovalo do kuchyně, se nesly známé vůně.
Verence začichal.
„Klobásy,“ zasnil se. „Slanina. Vajíčka. Uzená ryba.“ Upřel pohled na Champohára. „Masová paštika,“ zašeptal.
„Vždyť ani nemáš žaludek,“ upozornil ho starý duch, „to všechno máš jenom v hlavě. Obyčejná síla zvyku. Prostě si jenom myslíš, že máš hlad.“
„Já myslím, že když něco nesním, umřu hlady.“
„Sám si odporuješ, a uvědom si navíc, že se nemůžeš ničeho dotknout,“ vysvětloval mu trpělivě Champohár. „Vůbec ničeho.“
Verence se posadil na lavici, velmi opatrně, aby jí nepropadl na zem, a sevřel si hlavu do dlaní. Slyšel, že smrt může být ošklivá věc, ale nikdy si neuvědomil, jak ošklivá.
Původně se chtěl pomstít. Chtěl utéct z paláce, který mu najednou připadal odporný, a hledat svého syna. Teď se zděsil, když si uvědomil, že jediná věc, po které v téhle chvíli opravdu touží, je talíř zadělávaných ledvinek.
Krajinou se nenápadně plížilo vlhké ráno, pomalu vyšplhalo na hradby paláce Lancre, zdolalo pevnostní věž a nakonec proniklo až do oken.
Vévoda Felmet upíral zachmuřený pohled na mokrý prales. Byl tak odporně rozlehlý. Došel k názoru, že to není tím, že by měl něco proti jednotlivým stromům, ale pohled na tolik stromů pohromadě na něj působil silně depresivně. Přemáhal touhu spočítat je.
„Jistě, má drahá,“ řekl.
Vévoda v duchu považoval stromy, se kterými se setkával, za něco jako ještěry. Přirovnával je k těm druhům, které žijí na sopečných ostrovech, pohnou se jednou za den, mají zakrnělé třetí oko a četnost jejich mrknutí se počítá v měsících. Sám sebe pak měl za civilizovaného člověka, který je předurčen žít v suchém prostředí a na slunci, v krajině, kde je podnebí pořádně zorganizováno.
Na druhé straně, pomyslel si, nemuselo by to být tak špatné být stromem. Stromy nemají uši, tím si byl skoro jist. A jak se zdá, obejdou se bez posvátného stavu manželství. Takový samčí dubový strom — to si bude muset vévoda ještě ověřit —, takový dubový strom prostě rozpráší svůj pyl do větru a všechny ty ostatní věci s žaludy…, nebo jsou to snad duběnky? Ne, byl si skoro jistý, že jsou to žaludy, to všechno už se odehraje někde jinde…
„Ovšemže, poklade,“ přikývl.
Ano, stromy to mají skvěle vymyšleno. Vévoda zvedl pohled k hustým korunám. Ti sobečtí prevíti.
„Samozřejmě, miláčku,“ prohlásil.
„Cože?“ vyštěkla na něj vévodkyně.
Vévoda zaváhal a zoufale se pokusil zopakovat si monolog, který se posledních pět minut řinul vévodkyni z úst jako vodopád. Zaslechl něco o tom, že je sotva poloviční muž a že ze sebe úmyslně dělá většího chudáka, než je zapotřebí. A taky si určitě stěžovala na to, že je v paláci neustále chladno. Ano, to by mohlo být ono. Dobrá, takže teď by mohly ty mizerné stromy konečně jednou odvést svůj díl práce.
„Dám jich okamžitě pár pokácet a odvézt na hrad, drahoušku,“ řekl.
Lady Felmetová na okamžik ztratila řeč. Mimochodem, něco takového se jí stávalo tak zřídka, že by stálo za to zaznačit to do stoletého kalendáře. Byla to mohutná, panovačná žena a v lidech, kteří se s ní setkali poprvé, vzbuzovala představu galeony pod plnými plachtami. Celý dojem byl ještě umocněn jejím přesvědčením, že jí ze všeho nejvíc sluší rudý samet. Pravda, jejímu obličeji ta barva nijak neškodila, naopak, ladila s ním dokonale.
Vévoda občas přemýšlel o tom, jaké měl štěstí, když si vzal právě ji. Kdyby nebylo hnacího motoru jejích ambicí, byl by z něj jen další obyčejný venkovský šlechtic, který neměl a práci nic jiného než lovit, opíjet se a pěstovat svůj droit de seigneur[3]. Místo toho měl teď na dosah královský trůn a podle toho, jak to vypadalo, více než naději stát se králem.
Zhluboka si povzdechl.
„Pokácet co?“ zeptala se lady Felmetová ledově.
„No přece stromy,“ řek vévoda.
„A co s tím mají stromy společného?“
„No… je jich tady tolik,“ prohlásil vévoda procítěně.
„Neutíkej od věci!“
„Promiň, drahá.“
„Ptala jsem se tě, jak jsi mohl být tak hloupý a nechat je uprchnout? Říkala jsem ti, že ten služebník je příliš věrný. Nikomu takovému se nedá věřit.“
„Jistěže ne, zlato.“
„Nenapadlo tě náhodu někoho za ním poslat, že?“
„Bentzena, drahoušku. A dva vojáky.“
„Aha.“ Vévodkyně se odmlčela. Bentzen, kapitán vévodovy osobní gardy, byl výkonný zabiják, dokonalejší než vzteklý mungo. Vybrala by ho sama. Cítila se poněkud sražena v rozletu, protože nemohla manžela dál peskovat, ale snadno se s tím vyrovnala.
„Nemusel vůbec nikam jezdit, kdybys mě poslouchal. Ale ty mě nikdy neposloucháš. Nikdy.“
„Co nikdy, má nejdražší?“
Vévoda zívl. Byla to dlouhá noc. Nejdřív ta bouře, která nebyla nevídané síly, a pak celá ta ošklivá záležitost s dýkami.
Jak už jsme se zmínili, chyběl vévodovi k trůnu jen jediný krůček. Ten krůček, o kterém se mluví, byl na vrcholku schodiště vedoucího do velké síně. Právě toho schodiště, ze kterého po tmě spadl král Verence a proti všem zákonům pravděpodobnosti padl přímo na svou vlastní dýku.
Králův vlastní lékař alespoň celou tu událost prohlásil za nešťastnou náhodu. Pravda, že až potom, kdy ho navštívil Bentzen a vysvětlil mu, že pád ze schodů s vlastní dýkou v zádech může být nakažlivou chorobou zapříčiněnou tím, že někdo nevhodně otevře ústa.
Tu chorobu už ostatně chytilo několik členů královské gardy, kteří byli poněkud nedoslýchaví. Vypadalo to jako malá epidemie.
3
Pozn. autora: Ať už to znamená cokoliv. Vévoda zatím nenarazil na nikoho, kdo by byl schopen mu to vysvětlit. Bylo to však něco, co musel mít každý feudální pán, a vévoda byl přesvědčen, že to vyžaduje pravidelné procvičování. On sám si to představoval jako velkého chlupatého psa. Byl pevně rozhodnut, že si dříve nebo později takového opatří, a u všech ďáblů! pořádně ho vycvičí.