„A myslíš, zeje to opravdové hýření, nebo jen obyčejné bezstarostné veselí?“ zeptal se ho Tomjan se spokojeným úsměvem.
„Obávám se, hochu, že ještě pár minut a dojde tady k vraždě!“
Tomjan přikývl a vyplazil se zpod stolu do víru v sále. Mášrecht slyšel, jak něčím zabušil do baru a žádal přítomné o chvilku ticha.
Mášrecht si v zoufalství zakryl hlavu rukama.
„Já ale nemyslel, aby ses —“
Žádat účastníky hospodské pranice uprostřed nejlepšího byl požadavek natolik nesmyslný, že všichni zůstali užasle stát a ticho opravdu nastalo. Tomjan ho okamžitě vyplnil.
„Bratři! Chci vás všechny nazvat bratry, protože této noci —“
Trpaslík vystrčil hlavu a spatřil Tomjana, který stál na židli a jednu ruku měl pozvednutu v klasickém řečnickém gestu. Všude kolem něj muži ztuhli v okamžiku, kdy jeden druhému usilovali o život, nebo alespoň o zdraví, a obraceli k němu tváře.
Dole, zhruba na úrovni stolu, se v přesné synchronizaci nehlučně pohybovaly Mášrechtovy rty, který spolu s Tomjanem odříkával známou řeč. Riskoval další pohled.
Zápasníci se narovnali, rychle si upravovali tuniky a vrhali jeden na druhého omluvné pohledy. Abychom už řekli všechno, řekneme, že někteří z nich stáli dokonce v pozoru.
Dokonce i Mášrecht cítil, jak se mu pění krev, a to ta slova napsal! Byla to otrocká práce, strávil nad nimi před rokem polovinu noci, když Vínozpěv prohlásil, že potřebuje ve třetím dějství Ankhského krále ještě pět minut.
„Naškrábej nám něco, co by mělo trochu ducha,“ řekl tenkrát Vínozpěv. „Hrst velkých slov a přehršli ideálů. Něco, co by rozproudilo krev a narovnalo trochu páteř těm hochům na půlpencových sedadlech. A musí to být tak dlouhé, abychom zatím stačili přehodit dekoraci.“
Tenkrát se za tu hru trochu styděl. Měl silné podezření, že se proslulá bitva o Morpork skládala z toho, že se na sebe jednoho chladného, vlhkého dne vrhlo dva tisíce mužů ztracených v močálech a svými rezavými meči se rozsekali na kusy. Co by řekl poslední král Ankhu skupince otrhaných chlapů, kteří věděli, že jejich nepřítel je ve výhodě jak množstvím a postavením, tak počtem generálů? Něco hutného, co by se jim zařízlo do vědomí, jako když podáte umírajícímu sklenici brandy, žádnou logiku, žádné vysvětlování, jen slova, která proletí mozkem unaveného chlapa, chytí ho za koule a postaví na nohy.
Teď viděl jejich účinek na vlastní oči.
Začal mít pocit, že stěny zmizely, kolem se rozkládají močály zastřené hustou mlhou a jejich bezdeché ticho že ruší jen tu a tam křik krkavců a havranů, kteří čekají na hostinu…
A ten hlas.
Psal ta slova, byla jeho, protože žádný napůl šílený král by tak mluvit nedokázal. Napsal slova, aby vyplnil několik minut času, během kterých se měla za oponou připravit dekorace hradu. A tenhle hlas setřásl z jeho slov uhelný mour povinnosti a naplnil místnost diamanty pravdy.
Ta slova jsem napsal já! pomyslel si Mášrecht. Ale už mně nepatří. Patří jemu.
Podívej se na ty lidi. Nemají v hlavách jedinou patriotickou myšlenku, ale kdyby je teď Tomjan požádal, sebere se ta smečka opilců a ještě této noci zaútočí na Patricijův palác. A asi by ho dobyli.
Doufám jen, že jeho ústa nikdy nepadnou do špatných rukou…
Pak ztichly poslední slabiky a jejich palčivá ozvěna se naposled zachvěla v mozcích všech přítomných. Mášrecht se otřásl, vylezl ze svého úkrytu a strčil Tomjana do kolena.
„Tak pojď, ty blázne,“ zasykl, „vypadnem dřív, než je to pustí!“
Chytil mladíka pevně za ruku, podal omráčenému barmanovi několik čestných vstupenek a pospíchal ke schodům. Nezastavil se, dokud nebyli na ulici.
„Měl jsem dojem, že jsem si tam vedl docela dobře?“ podíval se na něj Tomjan.
„Až příliš dobře, obávám se.“
Mladík si zamnul ruce. „Výborně. Tak kam teď?“
„Jaké tak kam teď?!“
„Dnešní noc je ještě mladá!“
„Ne, dnešní noc je už mrtvá! Mladý je dnešní den!“
„To máš jedno, já domů nejdu. Není tady někde podnik, kde by byli hosté trochu přátelštější? Vždyť jsme se vlastně zatím ani nenapili.“
Mášrecht si povzdechl.
„Co takhle nějaká trollí hospoda?“ řekl Tomjan. „Slyšel jsem o nich. Nějaké jsou určitě na Stínově[19]. Chtěl bych se podívat do trollí hospody.“
„Jenže ty jsou dobré akorát tak pro trolly, hochu. K pití tekutá láva, muzika tvrdý rock, vtipy kameňáky a k jídlu oblázky s tatarkou nebo kečupem.“
„A co trpasličí podnik?“
„Určitě by se ti tam nelíbilo,“ pustil se Mášrecht do poněkud horečnatého vysvětlování. „Kromě toho, je to nebezpečné na hlavu.“
„Nízké podhledy, co?“
„Podívej se na to spíš takhle — jak dlouho bys dokázal mluvit o zlatě?“
„No, je žluté, doluje se, cinká a můžeš si za ně koupit věci,“ začal Tomjan pomalu, když procházeli náměstím Polámaných měsíců. „Asi pět vteřin, řekl bych.“
„Tak. Pět hodin řečí o zlatě už se ti opravdu hodně zají.“ Mášrecht kopl zamyšleně do oblázku. Když byli ve městě naposled, prozkoumal několik trpasličích barů a hospod a nelíbilo se mu tam. Jeho bývalí soukmenovci, kteří doma většinou nedělali nic jiného, než že těžili železnou rudu a lovili malou zvěř, měli z nějakého důvodu dojem, že když se jednou usadili ve velkém městě, musí si oblékat kovové spodní prádlo, nosit za opasky těžké sekery a říkat si jmény jako Timkin Dunící Vnitřnosti. A když šlo o pití, nikdo nedokázal překonat městského trpaslíka.
„Navíc,“ dodával, „tebe by pravděpodobně vyhodili, protože bys zaváděl do řeči nežádoucí témata. Jediná slova, která používají, jsou zlato, zlato, zlato, zlato, zlato.“
„A co sbor?“
„Zlato, zlato, zlato, zlato.“
„Jedno zlato jsi vynechal.“
„To bude tím, že jsem se nenarodil k tomu, abych byl trpaslíkem.“
„Stvořen k tomu, zahradní ozdobo.“
Ozvalo se ostré zasyknutí vtahovaného vzduchu.
„Promiň,“ pospíšil si Tomjan. „Já jen, že otec ti —“
„S tvým otcem se znám nesmíme dlouho,“ řekl Mášrecht. „Zažili jsme spolu dobré i zlé a toho zlého bylo po čertech víc než toho dobrého. Do té doby, než jsi se na—“ trpaslík zaváhal. „Tenkrát to byly krušné časy,“ zabručel. „Chtěl jsem prostě říct, že… no, jsou věci, které si musíš zasloužit.“
„Ano. Promiň.“
„Víš, to je jako —“ Mášrecht se zastavil u ústí temné uličky. „Neslyšel jsi nic?“ zeptal se.
Nahlédli do uličky, a tím znovu hlásili světu, že jsou ve městě nováčky. Morporkčané nenahlížejí do temných uliček a už vůbec ne, když v nich zaslechnou podezřelé zvuky. A když už to udělají a spatří čtyři zápasící postavy, nerozběhnou se nikomu na pomoc, rozhodně ne těm, kteří očividně prohrávají, natož aby křičeli „Hej!“. A v žádném případě už nejsou překvapeni, když jim útočníci, místo aby se dali na útěk, strčí pod nos malou papírovou kartičku.
„Co to je?“ zeptal se Tomjan.
„Je to šašek! Přepadli šaška!“
„Zlodějské oprávnění?“ řekl Tomjan, který si podržel kartičku na světle.
19
Pozn. autora: Stínov je prastará ankh-morporská čtvrt, která má mnohem horší pověst než jiné čtvrti a údajně je nebezpečnější než ostatní části města. Tahle tvrzení většinu návštěvníků velmi překvapí.