„Přesně,“ odtušil náčelník trojice, „ale nepočítejte s tím, že obsloužíme i vás, protože nám akorát padla.“
„Jasně,“ přikývl jeden z jeho průvodců, „máme totiž denní tu… kvótu.“
„Ale vždyť jste do něj kopali!“
„Božíčku, vůbec ne! Tomu my neříkáme opravdický kopání.“
„My ho spíš jen tak postrkovali nohama,“ dodal třetí zloděj.
„Každému, co mu patří. Potuloval se tady uličkou a tuhle do Rona vrazil jako beran, no řekněte, kluci?“
„Jasně, některý lidi nemaj žádný chování.“
„Vy bezohlední —“ začal Mášrecht, ale Tomjan mu položil dlaň na hlavu.
Mladík otočil kartičku a na druhé straně stálo:
J. H. BAHNO alias TICHOKRAD a synovci
Zakázkové lupičství
Stará firma (založeno v AM 1789)
Provádíme veškeré druhy zlodějny v malém i ve velkém
DISKRÉTNĚ
Vykrádání domů, nepřetržitá služba 24 hod. denně
Žádná zlodějna nám není příliš malá
DOVOLTE NÁM ZAPSAT VÁS DO RODINNÝCH KRONIK
„Zdá se, že je všechno v pořádku,“ přikývl neochotně.
Mášrecht, který pomáhal omámené oběti na nohy, se poněkud zarazil.
„V pořádku?“ zařval. „Podle tebe je v pořádku, když někdo někoho okrade?“
„Samozřejmě, že mu dáme stvrzenku s otiskem palce,“ prohlásil Bahno. „Měl štěstí, že narazil nejdřív na nás. Některé z těch nových firem v oboru nemají opravdu žádné způsoby.“[20]
„Jasně, jsou to kovbojové,“ souhlasil synovec.
„Kolik jste mu ukradli?“ zeptal se Tomjan.
Bahno otevřel šaškovu koženou tobolku, kterou si před chvilkou zastrčil do opasku, a zbledl.
„Ale do prdele,“ prohlásil. Synovci se shlukli kolem něj.
„Už v tom zase lítáme!“
„To už je letos podruhý, strejdo!“
Bahno vrhl ošklivý pohled na stojící oběť.
„Krucinál, řekněte mi, jak jsem to měl vědět? Copak jsem to mohl vědět? No jen se na něj koukněte, fakt, řekněte, kolik byste hádal, že bude mít u sebe? Pár měďáků, co? Víte, nikdy bychom ho neudělali, ale už jsme byli na cestě domů, a tak jsme si řekli, vzal to čert. Jo, tak je to vždycky, snažíš se někomu udělat laskavost a vono se ti to nakonec takhle vymstí!“
„Takže kolik u sebe měl?“ zeptal se Tomjan.
„Musí tam mít alespoň sto stříbrných dolarů,“ zasténal Bahno a zamával tobolkou ve vzduchu. „Víte, to už nepatří do mýho referátu. To je o třídu vejš. Nemám oprávnění manipulovat s tak velkejma penězma. Abych mohl krást takový sumy, to bych musel bejt přinejmenším v cechu právníků. Na takový peníze si já netroufnu.“
„Tak mu to vraťte,“ navrhl Tomjan.
„Když už jsme mu dali potvrzenku!“
„A ty jsou všechny číslovaný,“ vysvětloval mladší synovec. „Kdyby cech prováděl jen namátkový kontroly, ale oni dělají i hloubkový…“
Mášrecht zatahal Tomjana za ruku.
„Omluvíte nás na okamžik,“ omluvil se zoufalému náčelníkovi a odtáhl Tomjana na druhou stranu uličky.
„Dobrá, tak kdo se zbláznil?“ prohlásil. „Já? Ty? Oni?“
Tomjan mu všechno vysvětlil.
„Takže je to legální?“
„No, do určité míry ano. Není to úžasné? Vyprávěl mi o tom něco jeden chlápek v hospodě.“
„Ale co mají znamenat ty jeho řeči? Že ukradl příliš mnoho?“
„Už to tak vypadá. Cechy jsou prý v těchhle věcech velmi přísné.“
Oběť, kterou drželi mezi sebou, zasténala a tiše zazvonila.
„Dohlídni na něj, já už to nějak vyřídím,“ řekl Tomjan.
„Můj klient si myslí,“ obrátil se na vůdce lupičů, „že by se dala celá situace vyřešit, kdybyste mu vrátili peníze.“
„No jo, no jo,“ přikývl zmateně Bahno a přistupoval k tomu nápadu, jako by to byla nová teorie o vzniku vesmíru. „Ale je tady ta potvrzenka, víte, musíme ji vyplnit, místo a čas, podpis, obtisk palce a tak…“
„Můj klient si myslí, že byste ho mohli oloupit o — dejme tomu, pět měďáků,“ navrhl Tomjan hladce.
„To si tedy, sakra, nemyslím!“ vykřikl šašek, který rychle přicházel k sobě.
„To by představovalo dva měďáky jako běžnou taxu a tři měďáky jako výdaje za čas, cestu, a to včetně daně z přidané hodnoty —“
„Sakumprásk na dlaň v hotovosti,“ rozjasnil se Bahnovi obličej.
„Samozřejmě.“
„To je slušné, velmi slušné.“ Bahno se podíval přes Tomjanovu hlavu na šaška, který už byl zcela při smyslech a velmi rozzlobený. „Velmi poctivé,“ dodal hlasitě. „Přímo státnické. Jsme vám zavázáni, to si buďte jisti.“ Pak obrátil oči k Tomjanovi. „A něco pro vás, pane?“ rozplýval se. „Stačí slovíčko, pane. Tuhle sezónu máme zbrusu novou akcičku, říkáme tomu PRDOHL. Je to prakticky bezbolestné, vezmeme vás přes hlavičku, skoro nic necítíte…“
„Skoro to nepoškodí kůži,“ přidal se starší synovec. „A jednu zlomenou končetinu dle vlastního výběru.“
„Myslím, že v téhle oblasti netrpím nedostatkem,“ vykroutil se jim Tomjan hladce.
„Aha. Dobrá. Tak jo. Nic ve zlém.“
„Takže teď už nám zbývá jen —“ zarazil Tomjan lupiče, kteří se měli k odchodu, „otázka legálních poplatků za zprostředkování služeb…“
Pahýl noci nad Ankh-Morporkem se zbarvil dojemné šedi. Tomjan a Mášrecht seděli každý z jedné strany stolu ve svém příbytku a počítali.
„Mně to vychází, že máme čistý zisk tři stříbrné dolary a osmnáct měďáků,“ řekl Tomjan nakonec.
„To bylo úžasné,“ prohlásil šašek. „Myslím to, jak se nakonec nabídli, že si skočí domů pro nějaké peníze, víte po tom, když jste k nim měl tu řeč o lidských právech.“
Přidal si na bouli na hlavě trochu masti.
„A ten nejmladší začal dokonce plakat!“ dodal. „Úžasné.“
„Ono je to rychle pustí,“ řekl Mášrecht.
„Vy jste trpaslík, že?“
Mášrecht měl dojem, že něco takového nemůže dost dobře popřít.
„A já bych zase řekl, že jste šašek.“
„Hm. Zase ty rolničky, co?“ přikývl šašek a masíroval si žebra.
„Jo, a k tomu ještě ty rolničky,“ zavrčel trpaslík.
Tomjan udělal na Mášrechta výhružný obličej a kopl ho pod stolem.
„No, jsem vám opravdu velice vděčný,“ uzavřel hovor šašek. Vstal a bolestivě zamrkal. „Rád bych se vám nějak odvděčil,“ dodal. „Není tady někde nějaká otevřená hospoda?“
Tomjan přistoupil k šaškovi, který vyhlížel z okna, a ukázal do ulice.
„Vidíte všechny ty osvětlené vývěsní štíty?“ zeptal se.
„Ano. Páni, musí jich být stovky!“
„Správně. A vidíte až tam na konci tu s tou modrobílou tabulí?“
„Ano, myslím, že ano.“
„Dobrá, tak podle toho, co já vím, tak to je jediná, kde se tu a tam zavírá.“
„Pak dovolte, abych vás pozval na skleničku. To je to poslední, co pro vás můžu udělat,“ prohlásil šašek nervózně. „A tady ten malý chlapík by si taky jistě rád něco prolil hrdlem.“
Mášrecht křečovitě sevřel okraj stolu a otevřel ústa, aby strašlivě zařval.
A zarazil se.
Zíral na obě postavy. Ústa mu zůstala otevřená.
Nakonec je se slyšitelným cvaknutím zavřel.
„Něco se děje?“ zeptal se Tomjan.
20
Pozn. autora: Ankh-morporsky dokonalý systém organizovaných zločinců vděčí za mnoho současnému Patriciji. Patricij totiž prohlásil, ze existuje jediný způsob, jakým může policie kontrolovat milionové město. Znamená to dobře se obeznámit s příslušníky jednotlivých zločineckych profesí a cechu, udělit jim úřední status profesionálů, zapojit jejich vůdce do společenského života, zvát je na oficiální setkání a večeře, povolit určité procento pouličních zločinů a pak přinutit náčelníky cechů, aby tento stav udržovali pod pohrůžkou, že budou zbaveni svých nových společenských výhod a postavení společně s kusy vlastního těla. Zabralo to. Jak se ukázalo, vytvořili zločinci velmi výkonnou policejní sílu, takže takzvaní „divocí" zločinci velmi rychle zjistili, že namísto krátké noci v policejní cele je ceká věcný pobyt na říčním dně. Stejně tady však vznikly menší potíže kolem rovnoměrného přidělení, a tedy i rozvrstvení zločinů tak, aby jejich množství odpovídalo statistickým předpokladům, a proto bylo třeba vytvořit složitý systém ročního rozpočtu, stvrzenek a příspěvků, aby se zajistilo, že a) si členové zločineckých cechů vydělají alespoň sumu, která představuje životní minimum, b) žádný občan města nebude okraden nebo přepaden víckrát, než bylo odsouhlaseno. Mnoho moudřejších občanů (to je plánovaných obětí) si to většinou zařídilo tak, ze si příslušné množství zločinů odbyli začátkem kalendářního roku, často v soukromí a pohodlí vlastních domovů, a pak byli schopni procházet ulicemi města v kteroukoliv denní i noční dobu naprosto bezpečně. To všechno klapalo velmi klidně, mírumilovně a efektivně a dokazovalo, že ve srovnání s Patricijem Ankh-Morporku by Machiavelli nedokázal ukočírovat ani stánek s ústřicemi.