Mášrecht odvrátil pohled. Byla to přece jen dlouhá noc. „Musel to být nějaký světelný klam,“ zamumlal. „Myslím, že by mi trocha pití vážně udělala dobře,“ dodal. „Nebo spíš sud, který bych prolil hrdlem.“
Na druhé straně, pomyslel si, proč se tomu bránit? „Mám dojem že bych si dokonce i zazpíval.“
„Co bylo to další slovo, he?“
„Zlato. Zlato to bylo, bych řek.“
„Aha.“
Mášrecht se nejistě zadíval do svého korbele. Je třeba říci, že opilost zastavila příliv jeho inspirace.
„Jo a jedno slovo jsi vynechal,“ řekl. „Zlato.“
„Kde jsem ho vynechal?“ zeptal se Tomjan, který měl na hlavě šaškovu čepici.
Mášrecht o tom chvilku uvažoval. „No,“ řekl potom, když se soustředil, velmi moudrým hlasem, „bylo to mezi tím prvním zlato a třetím zlato. A taky bych řek,“ nahlédl znovu do džbánu. Nádoba byla prázdná, což byl neobyčejně odpudivý pohled. „Řek bych,“ pokusil se znovu, ale nakonec se vzdal a poddal se svému osudu, „řek bych, že si dám eště jednu!“
„Teďka je to zase na mně,“ hlásil se vehementně šašek. „Hahaha. Další prolejvání na mně. Hahaha.“ Pokusil se vstát a praštil se hlavou o strop.
V přítmí baru několik rukou pevněji sevřelo několik seker. Ta Mášrechtova část, která byla střízlivá a zděšená při pohledu na tu druhou část, která byla čím dál tím opilejší, ho přinutila zamávat na ty zachmuřené tváře a nakrčená obočí, které se k nim v přítmí obracely.
„To je f pořádku,“ prohlásil všeobecně směrem k baru. „On to tak nemyslel, on je srandovní, jak se to jmenuje, idiot. Šašek. Šášula! Je to děsně srandovní šášula až bůchví vodkáď.“
„Z Lancre,“ zakýval šašek hlavou a ztěžka dosedl na bar.
„Jo. Až daleko vodtamtáď, co se to menuje jako vyrážka na ksichtě. Neví, jak se má chovat. Nezná skoro žádný trpaslíci!“
„Hahaha,“ prohlásil šašek a chytil se za hlavu. „Málo! Je jich u nás málo, páč tam sou na nás krátký!“
Někdo poklepal Mášrechtovi na rameno. Otočil se a zíral do drsné vousaté tváře pod kovovou přilbou. Zmíněný trpaslík si významným gestem pohazoval těžkou vrhací sekerou.
„Měl bys doporučit svému příteli, aby byl raději o něco míň veselý. Jinak bude brzo obveselovat démony v pekle.“
Mášrecht na něj zašilhal alkoholickou mlhou.
„A ty jsi kdo?“ zeptal se nejistě.
„Krajáč Bouřevan,“ odpověděl pyšně trpaslík a udeřil se pěstí do prsou v kroužkové zbroji. „A říkám ti —“
Mášrecht se k němu nahnul blíž.
„Poslyš, vždyť já tě znám,“ rozzářil se. „Máš kosmetickou provozovnu dole na Kamnovcový ulici. Tenhle tejden jsem u vás nakoupil větší množství vazelíny a mastnejch líčidel —“
Bouřevanovou tváří přeletěl záchvěv paniky. Poplašeně se naklonil kupředu. „Mlč, prosím tě, mlč!“
„No jo, a teď si vzpomínám, že nad krámem máš velikou ceduli s nápisem Síň elfích parfémů a líčidel, s.r.o.,“ dodával Mášrecht se šťastným výrazem.
„Výtečné zboží,“ přidal se k němu Tomjan, který se marně pokoušel udržet na malé stoličce. „Zvlášť vaše číslo 19 — ‚mrtvolná zeleň‘, můj otec tvrdí, že s lepší se ještě nesetkal. Prvotřídní.“
Trpaslík nejistě potěžkal sekeru. „Víte, hm,“ zadrhl se. „Oh. Ale. Ano. No, děkuji vám. Jen ty nejjemnější přísady, ujišťuji vás.“
„Sekáš je tímhle, co?“ ukázal Mášrecht s nevinným výrazem na sekeru. „Nebo máš dneska volno?“
Bouřevanova obočí se znovu seběhla nad nosem jako na švábím srazu.
„Poslyšte, nepatříte náhodou k divadlu?“ „Jo, to jsme my,“ přikývl Tomjan. „Kočující herci.“ Pak se opravil „Usedlí herci. Haha. A teď klouzající herci.“
Trpaslík odložil sekeru a s tváří, která mu najednou změkla nadšením, se posadil na lavici.
„Byl jsem na představení minulý týden,“ řekl. „Bylo to po čertech dobré. Bylo tam to děvče a ten chlápek, ale ona byla vdaná za toho starého, a pak tam byl ten druhý chlápek a oni řekli, že on zemřel, a ona utekla a otrávila se, ale pak se ukázalo, že on to nebyl on, ale že to byl ve skutečnosti ten druhý, jenže on jí to nemohl říct, protože —“ Bouřevan se odmlčel a vysmrkal se. „Na konci všichni umřeli,“ řekl. „Velmi smutné. Probrečel jsem celou cestu domů a klidně vám to říkám, nestydím se za to. Ona byla taková bledá, chudinka.“
„Č. 19 a slabá vrstva pudru,“ oznamoval mu Tojan vesele. „Jo a špetka hnědých očních stínů!“
„Pardon?“
„A pár kapesníků po kapsách,“ dodal.
„O čem to mluví?“ zeptal se společnosti trpaslík se zmateným výrazem.
Mášrecht se usmál do svého korbele. „Víš co, mladej, předveď jim kousek Gretalínina monologu, co ty na to?“
„Jasňačka.“
Tomjan se vztyčil, udeřil se do hlavy, pak si sedl, ale nakonec udělal kompromis a klekl si. Pak si přitiskl ruce na to, co by při zanedbatelné změně několika chromozomů mohla být ňadra.
„Ty lžeš, kdo nazýváš to létem…“ začal.
Shromáždění trpaslíci naslouchali několik minut v naprostém tichu. Jeden z nich upustil sekeru a několik ostatních ho popuzeně napomenulo.
„… jak tající sníh. Sbohem,“ skončil Tomjan. „Vypije fiólu, klesne za hradbou, pak rychle dolů po žebříku, převléct se ze šatů do brnění pro výstup komického zbrojnoše č.2, vchod vlevo. Tak copak, copak milý —“
„To by stačilo,“ řekl Mášrecht tiše.
Několik trpaslíků ronilo slzy do helem, které si k tomuto účelu sundali. Všude kolem se ozývalo sborové smrkání a popotahování.
Bouřevan si utíral oči kapesníkem z kroužkové oceli.
„To byla nejsmutnější věc, kterou jsem kdy slyšel,“ pronesl. Podíval se na Tomjana. „Moment,“ prohlásil, když si uvědomil všechny skutečnosti. „Vždyť je to chlap. Ale já jsem se do té dívky na jevišti zamiloval!“ Strčil loktem do Mášrechta. „Není aspoň poloviční elf?“
„Celej člověk,“ zavrtěl hlavou Mášrecht. „Znám jeho tatíka.“
Znovu se upřeně zadíval na šaška, který je pozoroval s otevřenými ústy, a pak se podíval na Tomjana.
Ale blbost, pomyslel si. Náhoda.
„To je právě to herectví,“ vysvětloval. „Dobrý herec dokáže být čímkoliv, jasný?“
Cítil, jak se mu šaškovy oči zavrtávají do krátkého krku.
„No ano, ale oblékat se jako žena, to je trochu —“ začal Bouřevan pochybovačně.
Tomjan si vyzul boty, klekl si do nich, takže jeho obličej byl stejně vysoko jako obličej trpaslíkův. Pak se na něj chvíli pozorně díval a nakonec stáhl obličej a změnil rysy.
A najednou tam stáli dva Bouřevani. Pravda, jeden z nich klečel a byl oholený. „Ohó, ohó,“ začal Tomjan trpasličím hlasem.
To přišlo všem ostatním trpaslíkům, jejichž smysl pro humor byl poněkud jednoduchý, jako skvělý žert. Seběhli se kolem páru a Mášrecht spokojeně přihlížel, když ucítil, jak se mu na rameno lehce položila něčí ruka.
„Vy dva jste u divadla?“ zeptal se šašek, který náhle jako by vystřízlivěl.
„Jo, jo.“
„Pak jsem urazil pět set nul, abych našel právě vás.“
Bylo, jak by neopomněl Mášrecht poznamenat ve svých pokynech ke hře, časné odpoledne téhož dne. Zvuky bušení a skřípotu od staveniště, na kterém rostla ze své dřevěné kolébky Zeměplocha, pronikaly Mášrechtovi jedním uchem velmi bolestivě do lebky a druhých uchem ji ještě bolestivěji opouštěly.