Pamatoval si, že něco pili, tím si byl naprosto jist. Potom, co Tomjan předvedl několik svých výstupů, trpaslíci platili a platili a platili. Všichni se přesunuli do jiného baru, který znal Bouřevan, pak do klačské kořalny a pak už se mu to všechno jen tak rozmazávalo…
Mášrecht nebyl, co se týče hýření, dobrý. Příliš mnoho pití mu přece jen skončilo v ústech.
Podle chuti, kterou cítil, mu v nich musel skončit také nějaký odporný noční tvor.
„Dokážeš to?“ zeptal se Vínozpěv.
Mášrecht zamlaskal, aby se té hnusné chuti zbavil.
„Myslím, že ano,“ řekl Tomjan. „Znělo to moc zajímavě, alespoň podle toho, jak to vyprávěl. Špatný král, který vládne s pomocí zlých čarodějnic. Bouře. Tajemné pralesy. Skutečný dědic trůnu v boji na život a na smrt. Záblesk dýky. Výkřiky. Stony. Zlý král umírá. Dobro triumfuje. Zvoní zvonec a —“
„Déšť růžových lístků se dá zajistit,“ zamyslel se Vínozpěv. „Znám člověka, který nám je dodá za výhodnou cenu.“
Oba se podívali na Mášrechta, který tiše bubnoval prsty na stolní desku. Pozornost všech tří se soustřeďovala k váčku plnému stříbra, který dal Mášrechtovi šašek. Už sama o sobě to byla suma, za kterou by se dala dostavět Zeměplocha se vším všudy. A mluvilo se o tom, že je to jen záloha. Sponzorování, to bylo ono.
„Takže to uděláš, že?“ zeptal se Vínozpěv.
„Má to něco do sebe,“ připustil Mášrecht. „Ale… nějak se nemohu rozhodnout…“
„Nemysli si, že tě do něčeho nutím,“ pospíšil si Vínozpěv. Tři páry očí se opět obrátily k tučnému váčku na stole.
„Mně se zdá, že na tom něco smrdí,“ zamyslel se Tomjan. „Šašek se mi zdá v pořádku, to je slušný člověk. Ale ten způsob, jakým to vypráví… ten je velice podivný. Z jeho rtů vycházejí slova, ale jeho oči říkají něco jiného. A já mám takový dojem, že by byl mnohem raději, kdybychom věřili jeho očím.“
„Na druhé straně,“ pospíšil si Vínozpěv, „co bys tím mohl pokazit? Důležité především je, že tu hru platí.“
Mášrecht zvedl hlavu.
„Cože?“ zeptal se otupěle.
„Povídám, že důležitá je především ta hra, to platí!“
Znovu se rozhostilo ticho, rušené jen tichým bubnováním Mášrechtových prstů. Zdálo se, že jim váček stříbra roste před očima. Nakonec jim připadalo, že vyplňuje větší část místnosti.
„Věc spočívá v tom —“ začal Vínozpěv zbytečně hlasitě.
„No, já to vidím hlavně v tom, že —“ začal Mášrecht.
Oba se zarazili.
„Až po tobě, promiň.“
„To nebylo nic důležitého, pokračuj.“
„Chtěl jsem říct, že i bez těch peněz si můžeme dovolit Zeměplochu dostavět,“ řekl Mášrecht.
„Jen hrubou stavbu a jeviště,“ řekl Vínozpěv. „Ale ne to ostatní. Nezbude na padací mechanismy nebo na horní závěsy a jeřáby. Nebo na otočné jeviště a na velké větráky.“
„Dokázali jsme se obejít i bez takových věcí,“ poznamenal Mášrecht. „Vzpomínáš na ty staré časy? Mívali jsme pár prken a několik rolí pomalované pytloviny. Ale zato jsme měli o to víc ducha. Když jsme chtěli vítr, museli jsme si ho udělat sami.“ Chvíli zase mlčky bubnoval prsty. „Samozřejmě, bylo by skvělé,“ zasnil se, „kdybychom si mohli pořídit zařízení na vlnobití, třeba nějaké menší. Mám takový námět na hru, je to o tom, jak ztroskotá loď u jednoho ostrova a na něm —“
„Bohužel,“ potřásl Vínozpěv smutně hlavou.
„Ale vždyť jsme poslední dobou měli tak skvělé návštěvy!“ řekl Tomjan.
„Jistě, chlapče. Jistě. Jenže všichni ti lidé platí půlpenny. A řemeslníci žádají stříbrňáky. Jestli jsme chtěli rychle zbohatnout, měli jsme se stát tesaři.“ Vínozpěv nejistě přešlápl. „Stejně už dlužím trollovi Chryzoprasovi víc, než je zdrávo.“
Ostatní k němu obrátili tázavé pohledy.
„To je ten, co dává lidem trhat ruce a nohy!“ vyděsil se Tomjan.
„Kolik mu dlužíš?“ zeptal se Mášrecht.
„No, to bude v pořádku,“ pospíšil si Vínozpěv. „Zatím se mi daří splácet úroky. Více méně.“
„Dobrá, ale kolik chce?“
„Jednu ruku a jednu nohu.“
Trpaslík s mladíkem na něj upřeli zděšené pohledy. „Jak jsi mohl být tak —“
„Udělal jsem to pro vás dva! Tomjan si zaslouží lepší jeviště, věřím, že se mu už nechce ničit si zdraví spaním v příkopech, neznat pořádný domov, a ty, člověče, ty se už taky potřebuješ usadit a mít k dispozici všechny ty věci, které potřebuješ, jako propadla a… stroj na vlnobití a tak. Přemluvili jste mě k tomu a já jsem si nakonec řekl, že máte pravdu. To není žádný život, pořád někde na cestách, dvě představení denně a pro koho? Pro pár farmářů a venkovanů a potom obcházet s kloboukem a půlka jich uteče, jakou to má budoucnost? Řekl jsem si, že si někde musíme sehnat nějaký pořádný prostor s pohodlnými sedadly pro nižší šlechtu a bohaté měšťany a vůbec pro lidi, kteří po nás nebudou házet shnilá rajčata a brambory. Tak jsem si řekl, čert vzal ty peníze, na ceně nezáleží. Chtěl jsem prostě, abyste měli —“
„Dobrá, dobrá!“ zarazil ho Mášrecht. „Já to teda napíšu!“
„A já to zahraju,“ přidal se k němu Tomjan.
„Já vás opravdu nenutím,“ opakoval Vínozpěv. „Musíte se rozhodnout sami.“
Mášrecht se za stolem zamračil. Jistě, bylo v tom několik zajímavých motivů, to musel připustit. Ty tři čarodějnice byly skvělé. Dvě by bylo málo. Čtyři zase moc. Mohly by manipulovat s osudem lidstva a vůbec. Spousta kouře a zelené světlo. Podivné, že to někoho už dávno nenapadlo.
„Takže můžu říct tomu šaškovi, že to berem?“ zeptal se Vínozpěv s rukama položenýma na váček se stříbrem.
No a s pořádnou bouří se taky nikdy nic nezkazí. A potom, máme tady celý ten kus s duchem, který Vínozpěv vyhodil z Udělejte si radost, protože tvrdil, že si nemůže dovolit tolik mušelínu. A možná, že by do toho mohl přidat i Smrtě. Mladý Dafe by byl Smrť jedna báseň! Namáznul by se bílým líčidlem a vzal by si vysoké podrážky…
„Řekl vám, jak je to tam k nim daleko? Odkud vlastně je?“
„Hory Beraní hlavy,“ řekl Mášrecht. „Takové malé království, o kterém skoro nikdo neslyšel. Jmenuje se jako nějaká vyrážka.“
„Bude nám trvat celé měsíce, než se tam dostaneme.“
„Já se tam docela těším,“ řekl Tomjan. „Tam jsem se přece narodil.“
Vínozpěv upřel pohled na strop. Mášrecht na podlahu. V tom okamžiku bylo všechno lepší než se podívat jeden druhému do očí.
„Aspoň jste mi to říkali,“ podíval se mladík z jednoho na druhého. „Když jste cestovali po horách.“
„To je pravda, ale já už si nepamatuju přesně, kde to bylo,“ odpověděl mu Vínozpěv. „Všechna ta malá podhorská a horská místa vypadají stejně. Strávili jsme mnohem víc času tím, že jsme tlačili káry do kopce, brzdili je z kopce a brodili se přes potoky, než na jevišti.“
„Víš co? Co kdybych s sebou vzal hlavně ty mladší a spojili bychom to s takovou malou dovolenou?“ navrhl Tomjan. „Odehrajem cestou staré hity. A do svátku Pečené duše jsme zpátky. Ty můžeš zůstat tady a dohlídnout na stavbu a my budeme do zahájení zpátky.“ Pak se na otce usmál. „Myslím, že jim to udělá dobře,“ řekl potměšile. „Ty sám jsi mnohokrát říkal, že ti dnešní mladí ani nevědí, co život skutečného kočovného herce obnáší.“