„Nezapomeň, že Mášrecht tu hru musí teprve napsat.“
Mášrecht mlčel. Nepřítomný pohled upíral na stěnu. Po nějaké chvíli zašmátral rukou pod kabátcem, vytáhl několik listů papíru, pak sáhl k pasu a odepjal od něj malý přenosný kalamář s korkovou zátkou a svazeček brků.
Pozorovali, jak trpaslík, aniž k nim jedinkrát obrátil pohled, otevřel kalamář, namočil brk a pozvedl ho nad papír. Špička brku vypadala jako jestřábí hlava, která čeká na kořist. Pak začal psát.
Vínozpěv pokynul Tomjanovi.
Tak tiše, jak to jen šlo, opustili místnost.
V půli odpoledne mu zanesli podnos s jídlem a štůsek papírů.
O svačině bylo jídlo na podnose netknuté. Svazeček papírů zmizel.
O několik hodin později ohlásil jeden ze členů společnosti Vínozpěvovi, že když šel kolem oken, zaslechl výkřik: „Tak to nepůjde! To jsem tam, kde jsem začal!“ a pak zvuk nějaké věci, která narazila do zdi.
Kolem večeře se z místnosti ozval křik, kterým se Mášrecht dožadoval dalšího papíru a nových per.
Tomjan se pokusil brzo usnout, ale veškeré jeho pokusy byly zmařeny zvuky tvůrčího snažení, které se ozývaly z vedlejší místnosti. Zevnitř se ozvalo několik neuctivých poznámek o lóžích a pak řečnická otázka, zda svět opravdu potřebuje zařízení napodobující vlnobití. Pak zase zavládlo ticho rušené jenom spěšným škrabáním brku.
Nakonec Tomjan usnul a zmocnil se ho sen.
„Tak dobrá. Tentokrát máme všechno?“
„ Jistě, Bábi.“
„Rozdělej oheň, Magráto.“
„Ano, Bábi.“
„Výborně, tak a teď jak to vlastně—“
„Tady jsem to celé napsala, Bábi.“
„Umím číst, děvče, mockrát děkuju. Počkej, co má znamenat tady to ‚Kolem kotle kolo voďme, jedové tam droby hoďme…‘ Co to má být?“
„Náš Jason včera zabíjel prase, Esme.“
„Tohle mi připadá jako naprosto čerstvé vepřové droby, Gyto. Pokud to mužů posoudit, dalo by se z nich udělat pár slušných jídel.“
„Bábi, prosím!“
„Já nic neříkám, jen to, že například v Klači je spousta hladovějících lidí, kteří by nad nimi neohrnovali nos jako někdo… Dobrá, dobrá. ‚Celý pšeničný klas a dvě hrsti čočky v kotli spař a vař‘? A co se stalo s ropuchou?“
„Prosím, Bábi. Zase to zdržujete. Víte, že Dobračka Sejkonopná se snažila vyhnout každé zbytečné krutosti. Rostlinné bílkoviny jsou naprosto dokonalá náhražka.“
„To znamená, že oko mloka a had močidlák jsou taky v háji, co?“
„Ano, Bábi.“
„Kaldoun z jaguára taky.“
„Ten je tady.“
„Co zase má být, k čertu, tohle, omluvte mou klačtinu?“
„To je kaldoun z jaguára. Náš Vane to koupil od jednoho přespolního obchodníka.“
„Jseš si jistá?“
„Nás Vane se ho na to zvlášť ptal, Esme.“
„Vypadají jako každé jiné droby. Tak dobrá. „Tuplem psot a slot a klopot, ohni hoř a kotli v klokot!“ — PROČ ta voda v kotli neklokotá Magráto?“
Tomjan se probudil celý roztřesený. V místnosti byla tma. Venku proráželo mlhu nad městem několik hvězd a tu a tam se ozvalo zahvízdnutí nějakého kapsáře či hrdlořeza, kteří se vydávali za výkonem svého zákonného povolání.
Ve vedlejší místnosti bylo ticho, ale pode dveřmi byl vidět proužek světla.
Vrátil se do postele.
Na druhé straně líné řeky se v téže době vzbudil šašek. Ubytoval se v budově cechu šašků a tatrmanů, ne snad proto, že by chtěl, ale proto, že mu vévoda nedal žádné peníze navíc a usnout bylo velmi obtížné. Studené stěny přivolávaly tolik vzpomínek! Kromě toho, když se pozorně zaposlouchal, slyšel tlumené vzlyky a občasné zakňourání ze studentských ložnic, kde ubozí chovanci s hrůzou snili o životě, který mají před sebou.
Pokusil se naklepat polštář tvrdý jako kámen a upadl do neklidného spánku. Nakonec se mu začal zdát sen.
„…aby kaše byla hladká, ano. No jo, jenže tady se neříká jak hladká!“
„Dobračka Sejkonopná vždycky říkala, že je nejlepší vyzkoušet kapku v hrnku studené vody, jako když děláš domácí čokoládu.“
„Má to ovšem jednu nevýhodu, Magráto. Žádny hrnek totiž nemáme.“
„Myslím, ze bychom měly pokračovat, Esme. Za chvíli začne svítat.“
„Dobrá, dobrá, já jen až to nebude fungovat, že jsem vás varovala. Tak se na to mrkněme dál… ‚Z paviána chlup a…‘ kdo má ten paviání chlup? Hm, díky, Gyto, i když mně připadá spíš jako kočičí chlup, Gyto, ale na tom nezáleží. ‚Chlup z paviána opice a kořen mandragoří‘, no jestli je tohle pravá mandragora, tak to bych se moc divila… ‚jazyk červeného střevíce a trochu vůně tchoří‘, aha, vidím, že tady si někdo zažertoval, co?“
„Prosím, pospěšme si!“
„No dobrá, dobrá. Houkání soví a svetluščí svit. Přiveďte k varu a nechte povařiť.“
„Poslyš, Esme, víš, že to vůbec nechutná špatně?“
„Nikdo neříkal, že to máš pít, ty přitroublá ženská!“
Tomjan se vztyčil na posteli. Byly to zase ony, ty samé tváře, hašteřivé hlasy, zkreslené prostorem i časem.
Ještě potom, co se obrátil k oknu a rozhlédl po městských ulicích, kterými se pomalu rozlévalo ranní světlo, slyšel odněkud z dálky ty hlasy jako doznívající dunění bouře…
„Hned mě napadlo, že ten kousek s jazykem z boty tam nepatří.“
„Je to pořád hrozne řídké, neměly bychom tam přidat trochu škrobové moučky?“
„Myslím, zeje to jedno. Buď je na cestě, nebo není…“
Rychle vstal a opláchl si obličej v umyvadle.
Z Mášrechtova pokoje se valilo husté ticho. Tomjan si natáhl šaty a opatrně otevřel dveře.
V první chvíli měl dojem, že uvnitř sněžilo, protože v jenom rohu místnosti byla závěj tvrdých bílých koulí. Mášrecht seděl uprostřed místnosti u svého nízkého stolku, hlavu na hromádce papírů a chrápal.
Tomjan přešel po špičkách pokojem a rozbalil jednu náhodně vybranou papírovou kouli. Uhladil ji a četclass="underline"
KRÁL: Teď odložím svou korunu tady do toho houští a ty mi řekneš, kdyby se ji někdo pokusil vzít, ano?
MŘENKA: To udělám!
KRÁL: A teď ještě, kdybych tak našel svého koně.
(Za kamenem se objeví první vrah.)
PUBLIKUM: Za tebou!
(První vrah se rychle ukryje.)
KRÁL: Vy žertujete se svým starým králem, vy oškliví…
Polovina textu byla přeškrtána a navíc na něm byla obrovská kaňka. Tomjan papír odhodil na zem a vybral si další kouli.
KRÁL: Je to porcovací nůž dýka snad, co vidím za vedle nad támhle před sebou, jejíž násada rukověť směřuje ke mně do mé dlaně?