PRVNÍ VRAH: Ne pane, není tomu tak. Není zajisto!
DRUHÝ VRAH: Vy pravdu dítě, Sire. Tak jest.
Podle toho, jak papír vypadal, se dalo soudit, že s touhle koulí udeřil Mášrecht o stěnu zvláště velkou silou. Mášrecht kdysi vyprávěl Tomjanovi svou teorii inspirace, a podle toho, jak to v jeho pokoji vypadalo, musely nápady dnes v noci přímo pršet.
Okouzlen těmi zvláštními okénky do tvořivého procesu, která se mu tady otevírala, sebral Tomjan další kouli.
KRÁLOVNA: Slyš! Zvenčí sem doléhají zvuky! Což když se to můj manžel vrací? Rychle, zde do té almary se skryj a počkej, až tě sama ven vyvolám!
VRAH: Jářku, však tvoje komorná má stále moje pantofle!
SLUŽEBNÁ (otvírá dveře)
Arcibiskup, Vaše Milosti.
KNĚZ: (pod postelí)
Bůh buď mé duši milostiv!
(Mnozí efektové)
Tomjan se na okamžik zamyslel nad tím, co to může být to mnozí efektové, což Mášrecht pokaždé vpletl do režijních poznámek. Mášrecht mu to odmítl říci. Možná že to mělo něco společného s poezií vzniklou pod vlivem alkoholu.
Nakonec přistoupil ke stolu a s nesmírnou opatrností vytáhl z pod hlavy spícího trpaslíka několik archů a položil je na ubrus.
Na prvním, tom úplně nejhořejším, četclass="underline"
Verence Felmet svátek Všech malých bohů Noc nožů, dýk králů, napsal Mášrecht, jeden ze členů Vínozpěvovy herecké společnosti. Komedie Tragédie o osmi pěti šestitřech devíti obrazech.
Postavy:
Felmet — dobrý král
Verence — zlý král
Jendočasná — zlá čarodějnice
Dogová — druhá zlá čarodějnice
Megera — třetí zlá…
Tomjan otočil stranu.
Scéna: Jídelna loď na moři Ulice v Pseudopolisu Mlhavá rašeliniště. Vejdou tři čarodějnice.
Mladík chvíli četl, ale nakonec převrátil celý štůsek papírů najednou a podíval se na poslední stranu.
(Všeobecné veselí, zpěvy atp. Déšť růžových lístků. Zvonění zvonů. Z nebe sestupují bohové, ze země se noří démoni, práce s točnou!)
Konec.
Mášrecht chrápal.
V jeho snech vzlétali a padali bohové, lodě se majestátně a dokonale sunuly plátěným mořem, obrazy poskakovaly, spojovaly se a měnily se v blikající tvary. Muži poletovali zavěšeni na drátech, bez drátů, velké lodě představ spolu navzájem bojovaly na nebi fantazie, moře se otvírala, někdo řezal dámy napůl pilou, tisíc specialistů na jevištní efekty se dohadovalo a chichotalo. A celým tím zmateným snem probíhal Mášrecht, věděl, že nic z toho ve skutečnosti neexistuje a nikdy existovat nebude a že všechno, co má k dispozici, je pár čtverečních metrů prken, plátno a trochu barev a všechny představy, které mu letěly hlavou, musí polapit jen s jejich pomocí.
Jen ve svých snech jsme svobodní. Po zbytek života potřebujeme peníze.
„Je to dobrá hra,“ řekl Vínozpěv, „když pominu toho ducha.“
„Duch tam zůstane,“ prohlásil stroze Mášrecht.
„Lidé vždycky křičí a házejí po duších různé věci. A sám dobře víš, jak těžce se oprašuje křídový prach z oblečení.“
„Duch tam zůstane. Je to dramatická nezbytnost.“
„V minulé hře jsi taky říkal, že je to dramatická nezbytnost.“
„Taky byla.“
„A v Potěšte se sami a v Čaroději z Ankhu a ve spoustě dalších.“
„Já mám duchy rád.“
Stáli na jedné straně a pozorovali, jak trpasličí řemeslníci sestavují stroj na umělé vlnobití. Ten se skládal z několika spirálových vřeten pokrytých plátnem, pomalovaným v odstínech modré, zelené a bílé, a zabíral celou šíři jeviště. Celé zařízení doplňovalo několik ozubených kol, převodů a nekonečných pásů vedoucích ke šlapacímu kolu v levé kulise. Když se roztočily všechny plátěné šroubovnice najednou, museli se lidé se slabšími žaludky dívat jinam.
„Námořní bitvy,“ vydechl Mášrecht. „Ztroskotání. Tritoni. Piráti!“
„Nepřesné odhady nákladů, hochu,“ zasténal Vínozpěv a opřel se pohodlněji o svou hůl. „Udržovací poplatky, peníze na údržbu. Přesčasy.“
„Vypadá to velice… složitě,“ připustil Mášrecht. „Kdo to navrhoval?“
„Jeden bláznivý starý chlápek z ulice Mazaných řemeslníků,“ řekl Vínozpěv. „Jmenuje se Leonard z Quirmu. Vlastním povoláním je malíř a takovéhle věci dělá jen jako koníčka. Náhodou jsem se doslechl, že na něčem podobném pracuje už celé měsíce. Když zjistil, že mu to nepoletí, rychle a výhodně jsem to od něj zakoupil.“
Tiše pozorovali, jak se vzdouvají falešné vlny.
„Pořád ještě sis to nerozmyslel?“ zeptal se Vínozpěv po chvíli.
„Ne. Tomjanje pořád ještě trochu divoký. Potřebuje s sebou někoho staršího, kdo by na něj dohlédl.“
„Budeš mi chybět, hochu. Nestydím se za to. Byl jsi jako můj syn. Kolik je ti vlastně let? Nikdy jsi mi to neřekl.“
„Sto dva.“
Vínozpěv smutně přikývl. Jemu bylo šedesát a doháněl ho kloubový revmatismus.
„Dobrá, takže jsi pro mě byl jako vlastní otec,“ opravil se.
„To se nakonec všechno srovná,“ prohlásil Mášrecht s důvěrou. „Poloviční výška, dvojnásobný věk. Když z toho spočítáš průměr, dá se říct, že žijeme stejně dlouho jako lidi.“
Principál si povzdechl. „Víš, já si vážně nedovedu představit, co tady bez tebe a Tomjana budu dělat.“
„Vždyť se jedná jen o léto a hodně lidí tady s tebou zůstává. S námi odjíždějí prakticky jenom nováčkové. Sám jsi říkal, že to pro ně bude výborná zkušenost.“
Vínozpěv vypadal zkroušeně. V chladném větru, který kvílel v napůl dokončeném divadle, se zdál mnohem menší než obvykle, připomínal nafukovací balónek dva týdny po oslavě. Holí posunoval po zemi několik dřevěných hoblin.
„Stárneme, pane Mášrechte. Alespoň,“ opravil se, „já začínám být starý a ty stárneš. Už jsme slyšeli půlnoční zvony.“
„Máš pravdu. Ty nechceš, aby jezdil, vid?“
„Nejdřív jsem pro to byl. Vždyť víš. Pak mně napadlo, že kolem obchází osud. Vždycky, když se zdá, že konečně jde všechno hladce, zasáhne ten mizerný osud. Víš dobře, že odtamtud pochází. Narodil se někde v těch horách. Teď ho osud volá nazpět. Vím, že už ho neuvidím.“
„Ale vždyť se jedná jen o to léto —“
Vínozpěv pozvedl ruku. „Nepřerušuj mě. Právě jsem chytil krásně dramatickou slinu.“
„Promiň.“
„Ty víš, že není z mé krve.“
„Ale přesto je to tvůj syn,“ řekl Mášrecht. „Celý ten humbuk kolem dědičnosti zdaleka není tak pravdivý, jak se tvrdí.“
„Je od tebe hezké, že to říkáš.“
„Myslím to vážně. Podívej se na mě. Nikdo nepředpokládal, že budu psát divadelní hry. U trpaslíků se dokonce ani nepředpokládá, že umějí číst. Já bych si na tvém místě zas tak moc s osudem hlavu nelámal. Mně osud předurčil, abych byl kovkopem. Osud to v polovině případů zbabrá.