„Tvrdil jsi ale, že vypadá, jako by z oka vypadl tomu šaškovi. Já jsem si ničeho takového nevšiml, věříš?“
„Musí na to být to správné světlo.“
„Říkám, tady se kolem potuluje Osud.“
Mášrecht pokrčil rameny. Dávno už zjistil, že Osud je zvláštní chlapík. Často ho ani nezahlédneš. A když si myslíš, že jsi ho zahnal do kouta, ukáže se, že je to úplně někdo jiný — třeba Náhoda nebo Prozřetelnost. Zamkneš před ním dveře, a on už ti stojí za zády. A když si myslíš, že stačí jediný pořádný hřebík a udržíš ho na místě — bác ho, uteče ti s kladivem.
Mášrecht užíval osudu hodně. Jako nástroj pro jeho hry byl mnohem lepší než duch nebo zjevení, zvláště, když se měly oprášit a uvést nějaké staré. Bylo by však nesmyslné myslet si, že jste schopni postihnout jeho podobu. A pokud se jedná o myšlení, tak to se dá velmi snadno kontrolovat.
Bábi Zlopočasná popuzeně mžourala do Stařenčiny křišťálové koule. Tahle byla mnohem horší než ta minulá, protože byla z nazelenalého skla a bez ohledu na to, že ji dovezl jeden ze Stařenčiných synů až od moře, nebyla zcela pravidelná. Bábi měla nepříjemný dojem, že ta koule zkresluje všechno včetně pravdy.
„Tak už je zaručeně na cestě,“ řekla nakonec. „Jede na káře.“
„Ohnivý bílý hřebec by byl lepší,“ naklonila se ke kouli i Stařenka Oggová, „okšírovaný brokátem a zdobený zlatem a tak.“
,A má kouzelný meč?“ zeptala se Magráta a natáhla krk, aby lépe viděla.
„Vy dvě,“ ušklíbla se Bábi, „vy nejste čarodějky, ale pěkné ostudy. Já nevím — kouzelní koně, ohnivé meče. Žvaníte jako dvě děvečky od krav.“
„Kouzelný meč je důležitý,“ odporovala Magráta. „Takový hrdina musí mít kouzelný meč. Mohly bychom mu nějaký udělat,“ dodala toužebně. „Z meteorického železa. Znám na to skvělé zaklínadlo. Vezmeš nějaké meteorické železo,“ hlas jí znejistěl, „a pak z něj uděláš meč.“
„Já se nehodlám zdržovat těmi starými praktikami,“ prohlásila rezolutně Bábi. „Kolikrát musíš čekat celé dny, než se ta zatracená věc rozhodne udeřit, a pak máš strach, že ti upadne ruka.“
„A taky mateřské znaménko jahodové barvy,“ přiložila si polínko Stařenka Oggová, která se nedala vyrušit ze svých úvah.
Její dvě společnice se na ni s očekáváním zadívaly.
„Mateřské znaménko jahodové barvy je další věc, kterou musíte mít, když jste princ a vracíte se, abyste vznesli nárok na své království. Tak je to, to ví každý. Jenom jednu věc nevím, jak všichni vědí, že má zrovna jahodovou barvu.“
„Jahody nemůžu ani vystát,“ prohlásila Bábi, upřela znovu oči do koule a dodala nepřítomně: „Mám po nich kopřivku.“
V nazelenalých hlubinách koule, páchnoucích po bývalých humrech, políbil droboučký Tomjan rodiče, jedné části ansámblu potřásl rukama, druhou část zobjímal a pak vylezl na kozlík první káry.
Takže to muselo zabrat, pomyslela si Bábi. Jinak by sem přece nejel, že? A všichni ti ostatní musí být parta jeho důvěryhodných druhů. Koneckonců, je to jasné, na cestě divokou krajinou, dlouhé pět set mil, se může stát cokoliv.
Skoro bych řekla, že meč a brnění má někde ve voze.
Pak v ní ale zahořel malý plamínek pochybnosti a ona ho začala systematicky dusit. Není jediný jiný důvod, proč by se měl vracet do Lancre. Určitě jsme celé to kouzlo provedly správně. Jenom ty přísady… A většina rýmů… A taky jsme asi nezvolily nejpříhodnější dobu. A Gyta toho nakonec větší část odnesla domů kočkám, to možná taky nebylo nejsprávnější.
Ale přece je už na cestě. Kdo mlčí, ten nelže.
„Hoď přes tu kouli hadr, až skončíš, Esme, buď tak hodná,“ řekla Stařenka. „Vždycky se bojím, že se z ní na mě někdo bude dívat, až si vlezu do vany.“
„Už je na cestě,“ řekla Bábi a spokojenost v jejím hlase byla tak mocná, že byste s ní mohli drtit obilí. Přes kouli navlékla černý sametový sáček.
„Je to dlouhá cesta,“ nadhodila Stařenka. „Neměly bychom křičet hop, dokud nepřeskočí. Po cestě je můžou přepadnout lapkové.“
„Dohlídnem na něj,“ řekla Bábi.
„To není správné. Jestliže se má stát králem, měl by být schopen vybojovat si své boje sám.“
„Nechceme, aby zbytečně plýtval silami,“ prohlásila Stařenka odměřeně. „Potřebujeme, aby byl svěží a silný, až sem dorazí.“
„A pak, doufám, ho necháme, aby si své boje vybojoval sám,“ řekla Magráta.
Bábi několikrát klepla dlaněmi o sebe způsobem úspěšných obchodníků.
„Správně,“ přikývla, „alespoň do té doby, dokud bude vyhrávat.“
Tentokrát se sešly v domě Stařenky Oggové. Magráta si našla nějakou záminku, proč tam zůstala ještě potom, co se Bábi vydala těsně před svítáním k domovu. Začala Stařence pomáhat s úklidem.
„Co se stalo se zásadou nevměšování se?“ nadhodila.
„Co jako myslíš?“
„Ale ty víš. Stařenko.“
„No, ono to zas není tak moc vměšování,“ začala Stařenka poněkud nešikovně. „Jen tak trochu pomáháme běhu věcí.“
„To přece nemyslíš vážně?“
Stařenka si sedla a začala si hrát s polštářem.
„Tak dobrá, koukni, všechny ty řeči o nevměšování se do různých záležitostí jsou dobré při normálním průběhu věcí,“ řekla. „Nevměšovat se je snadné, když se vměšovat nemusíš. Nezapomeň, že taky musím myslet na rodinu! Náš Jason už se několikrát popral kvůli tomu, co o nás lidé vykládají. Našeho Jeníka propustili z armády. Jak já to vidím, když pomůžeme novému králi na trůn, bude nám dlužit přinejmenším laskavost. Myslím, že to je naprosto poctivé.“
„Ale ještě minulý týden jsi říkala —“ Magráta se zarazila, protože ji šokovala Stařenčina schopnost přetvářet a zdůvodňovat věci k obrazu svému.
„V magii může týden znamenat velmi dlouhou dobu,“ usmála se Stařenka. „Tak třeba patnáct let. Ale co, Esme je pevně rozhodnutá to provést a já jí v tom nemíním bránit.“
„Takže ty mně vlastně říkáš,“ řekla Magráta ledovým tónem, „že to vaše nevměšování je totéž, jako kdybyste se zapřísáhly, že nebudete plavat. Zásadně a nikdy svou přísahu neporušíte, pokud náhodou nespadnete do vody?“
„Lepší porušit přísahu než se utopit,“ přikývla filozoficky Stařenka.
Natáhla se k okennímu parapetu a vzala si odtamtud malou hliněnou dýmku, která vypadala jako miniaturní soudek dehtu. Zapálila si ji uhlíkem z dohořívajícího ohně, zatímco Silver ji zamyšleně pozoroval ze svého polštáře.
Magráta z nudy stáhla sametový povlak z koule a zírala na ni.
„Myslím, že se nikdy pořádně v magii nevyznám. Vždycky ve chvíli, kdy mám dojem, že už jí začínám rozumět, všechno se změní.“
„Všichni jsme jenom lidé.“ Stařenka vyfoukla směrem ke krbu kroužek modravého dýmu. „Každý je jenom člověk.“
„Mohla bych si půjčit kouli?“ zeptala se najednou Magráta.
„Klidně,“ odpověděla Stařenka. Pak se usmála na Magrátina záda. „Pohádala ses s tím tvým mládencem?“
„Já vážně nevím, o čem to mluvíte.“
„Už jsem ho neviděla nějaký týden.“