„A to se podívejme,“ začal náčelník banditů, „copak to tady máme? A jestlipak to má nějaké peníze?“
„Jsme herci,“ řekl Tomjan.
„Což by mělo odpovědět na obě otázky současně.“ dodal Mášrecht.
„Nechtě si své vtípky,“ zachmuřil se bandita. „Já náhodou byl ve městě. Poznám, když někdo trousí vtipné poznámky. Pamatujte si, že —“ pak se otočil ke svým společníkům a pozvedl jedno obočí, aby naznačil, že teď přijde něco velmi chytrého, „nebudete-li dost opatrní, mohl bych mít sám nějakou ostrou poznámku.“
Za jeho zády se rozhostilo nechápavé ticho, dokud netrpělivě nepopleskal dlaní svou šavli.
„Tak dobrá,“ řekl, když utichl sbor nejistého smíchu. „Vezmeme si prostě všechny vaše drobné, cennosti, potraviny a oblečení, které u vás najdeme.“
„Mohl bych k tomu něco říct?“ zeptal se Tomjan.
Společnost kolem něj rychle couvala do pozadí.
„Budeš škemrat o milost, co?“ nafoukl se bandita.
„Přesně to chci.“
Mášrecht si zastrčil ruce hluboko do kapes a zvedl pohled k nebi. Velmi tichoučce si pískal a ze všech sil přemáhal nutkání, které mu stahovalo obličejové svaly do velmi zlomyslného šklebu. Byl si vědom, že i ostatní členové souboru pohlížejí na Tomjana s očekáváním.
Určitě jim naservíruje tu prosbu o milost z Trollovy báje, pomyslel si…
„Chtěl bych totiž zdůraznit jednu věc —“ začal Tomjan a rytmus jeho řeči se maličko změnil. Hlas přešel do hlubší polohy, pravá ruka se dramaticky pozvedla, „— hodnota člověka není v úspěších, které dobude zbraní, či v hladu plenění —“
Bude to stejné jako s tím chlapem, který se nás pokusil okrást ve Sto Latech, pomyslel si Mášrecht. Jestli to zase skončí tím, že nám dají své meče, co s nimi budeme, k sakru, dělat? A je to tak trapné, když se jeden po druhém dávají do pláče.
V tom okamžiku padl na okolní svět nazelenalý stín a Mášrecht měl dojem, že přesně na prahu slyšitelnosti rozeznává podivné hlasy.
„Jsou tam nějací muži s meči. Bábi!“
„— ničení krásy světa ohněm a mečem —“ říkal Tomjan a hlasy na okraji Mášrechtovy představivosti pokračovaly: „Žádný můj král nebude nikoho o nic prosit! Podej mi ten džbán s mlékem, Magráto!“
„— vášeň v srdci, polibky —“
„Dostala jsem ho darem od své tety.“
„— tu korunu všeho snažení, ten skvost nad skvosty—“
Všude kolem vládlo naprosté ticho. Jeden nebo dva z banditů tiše vzlykali do dlaní.
Jejich náčelník řekclass="underline" „To je všechno?“
Zdálo se, že je Tomjan poprvé ve svém životě v rozpacích.
„No… ano,“ řekl nakonec. „Hm. Mám vám to opakovat?“
„Byla to dobrá řeč,“ připustil náčelník. „Ale nevím, co to má společného se mnou. Jsem praktický člověk. Navalte všechny cennosti.“
Hrot jeho meče se zvedl do výše Tomjanova krku.
„A vy ostatní tady nepostávejte jako idioti,“ dodal. „Mrskněte sebou. Nebo to tady mladej schytá.“
Mladý Wimsloe zvedl opatrně ruku.
„No co je?“ utrhl se na něj bandita.
„J-jste si j-jistý, ž-že j-jste p-poslouchal d-dobře, p-pane?“
„Nebudu vám to říkat dvakrát! Buď uslyším já cinkání peněz, nebo vy pěkné zachroptění!“
Jediné, co však nakonec zaslechli, byl sílící svist a pak tříštivou ránu, jak se odněkud z výšky snesl velký džbán s boky, vzhledem k rozdílu výšek, ojíněnými ledem a dopadl přesně na červený šátek obalující náčelníkovu hlavu.
Ostatním banditům stačil jediný pohled, kterým zhodnotili výsledek srážky, aby se dali na spěšný úprk. Herci nevěřícné zírali na ležícího banditu. Mášrecht postrčil nohou kus zmrzlého mléka.
„No tohle, to mi tedy řekni,“ prohlásil nejistě.
„On si nevšiml jediného slova!“ zašeptal Tomjan.
„Je to rodilý kritik,“ prohlásil trpaslík. Džbán byl bílý s modrou výzdobou. Je komické, jakých podrobností si člověk v podobných situacích všimne. Džbán už byl v minulosti alespoň jednou rozbitý, uvědomil si Mášrecht, protože viděl místa, kde už byly kousky jednou slepeny. Někdo měl ten džbán opravdu rád.
„To, s čím jsme se tady setkali,“ řekl a pokoušel se sešikovat zbytky své otřesené logiky, „musel být nějaký výjimečný větrný vír. To je jasné.“
„Ale džbány s mlékem přece nepadají jen tak z nebe,“ řekl Tomjan a předvedl tak vzácnou lidskou schopnost popírat očividné.
„O tom nic nevím. Slyšel jsem o rybách a žábách a taky o kamenech,“ pokračoval Mášrecht. „Proč by to nemohla být jednou keramika?“ Pomalu se vzpamatoval. „Je to prostě jeden z těch výjimečných přírodních jevů. V téhle části světa k nim dochází téměř neustále, přesně řečeno tak často, že už ani nejsou výjimečné.“
Nastoupili zpět do vozů a pokračovali v cestě nezvykle tiše. Mladý Wimsloe posbíral každičký kousek džbánu, který našel, a uložil je v jednom kufru na rekvizity. Zbytek dne strávil tím, že pozoroval oblohu a doufal, že spadne ještě cukřenka.
Vozy se pomalu šinuly vzhůru po prašných úbočích Beraní hlavy, pouhopouhá smítka v mlhavém nitru křišťálové koule.
„Jsou v pořádku?“ zeptala se Magráta.
„Potulují se sem a tam,“ zabručela Bábi. „Možná že jsou to dobří herci, ale co se týče cestování, musí se toho ještě hodně učit.“
„Byl to moc pěkný džbán!“ řekla Magráta. „Podobné už se ani nedostanou. Víte, tím jsem chtěla říct, že kdybyste řekla, co máte v úmyslu, byla bych vám podala žehličku, co stála vedle.“
„Život spočívá v jiných věcech, než jsou džbány na mléko.“
„Měl kolem hrdla vzorek ze sedmikrás.“
Bábi si jí nevšímala.
„Myslím si, že je čas, abychom se na toho nového krále podívaly. Zavři.“ Pak se zlomyslně uchichtla.
„Vy jste se zlomyslně zachichotala. Bábi,“ obvinila ji Magráta nevrle.
„Nezachichotala! To bylo…“ Bábi rychle zalapala v hlavě, „…spokojené uchechtnutí.“
„Vsadila bych se, že Černá Alissa se taky zlomyslně chichotala.“
„Měla bys dávat pozor, abys nakonec neskončila jako ona,“ přiložila si Stařenka ze svého místa u krbu. „Nakonci už byla tak trochu komická, vzpomínáš? Otrávená jablka a takové věci…“
„No, no, a to všechno jen proto, že jsem se možná trochu… zlomyslně zasmála,“ popotáhla Bábi. Měla pocit, že se zbytečně stahuje do obrany. „Na chichotání není vlastně nic špatného, když se nepoužívá často.“
„Myslím, že jsme zbloudili,“ řekl Tomjan. Mášrecht se rozhlédl po hnědofialových blatech, která se táhla až k modrobílé hradbě hor Beraní hlavy. I teď uprostřed léta se na nejvyšších vrcholcích bělaly ledové čepičky. Byla to scenérie, jejíž krása se velmi snadno popisovala.
Včely měly plno práce, nebo se tak alespoň tvářily, protože poletovaly a bzučely nad pásy tymiánu kolem cesty, jako když mají napilno. Přes horské louky pomalu putovaly stíny malých obláčků. Všude panovalo velké, prázdné ticho, které většinou panuje v prostředí, kde nejenže nejsou žádní lidé, ale které ani žádné lidi nepotřebuje.
Ani ukazatele.
„Ztratili jsme se dobře před deseti mílemi,“ odhadl Mášrecht. „Tady už musíme být v nějakém jiném světě.“