„Tvrdil jsi, že hory jsou protkány trpasličími doly,“ nadhodil Tomjan. „A taky jsi říkal, že trpaslík v horách vždycky ví, kde je.“
„Pod zemí, to jsem řekl. Je to všechno otázka vrstev a nerostných útvarů. Na povrchu to neplatí. Tam se do toho plete krajina.“
„Co kdybychom ti vykopali díru,“ navrhl Tomjan.
Ale i tak to byl překrásný den. Cesta se proplétala skupinkami borovic a jedlí, předsunutými hlídkami pralesa, a bylo příjemné nechat muly, aby si šly svým tempem. Ta cesta, jak si pomyslel Mášrecht, nás nakonec někam dovede.
Tenhle zeměpisný omyl už způsobil smrt mnoha lidí. Není pravda, že každá cesta někam vede, všechny musí mít jen začátek.
„Ale my jsme se opravdu ztratili, co?“ ozval se Tomjan po chvíli.
„Určitě ne.“
„Tak, kde tedy jsme?“
„V horách. To je z mého atlasu naprosto jasné.“
„Měli bychom zastavit a zeptat se někoho na cestu.“
Tomjan se rozhlédl zvlněnou krajinou. Někde v dáli zakřičela osamělá koliha, ale možná že to byl jezevec. Mášrecht měl v otázkách živé přírody poněkud nejasno, alespoň v těch, které se odehrávaly nad poslední žulovou vrstvou. V okruhu několika mil nebylo živé duše.
„A měl jsi na mysli někoho konkrétního?“ řekl poněkud jízlivě.
„Támhletu ženskou v tom legračním klobouku,“ ukázal Tomjan.
„Už ji chvíli pozoruju. Ale když zjistila, že se na ni dívám, schovala se támhle za tím křovím.“
Mášrecht se otočil a podíval se na křoví, které se mírně kývalo.
„Hoj, vy tam, matičko,“ zavolal.
Z křoví vypučela rozhořčená hlava.
„Čí jsem já matička?“
Mášrecht zaváhal. „To je jen takový řečnický obrat, paní… slečno…“
„Paní,“ usekla Bábi Zlopočasná. „A jsem jen obyčejná chudá žena, která sbírá roští,“ dodala vzdorovitě.
Pak si odkašlala. „Božíčku,“ pokračovala, „že jste mě ale vystrašil, mladý pane. Mé ubohé staré srdce.“
Kolem vozů zavládlo ticho. Pak se ozval Tomjan. „Promiňte?“
„Co?“ zarazila se Bábi.
„Vaše staré srdce co?“
„Co má být s mým starým srdcem?“ podivila se Bábi, která nebyla zvyklá chovat se jako stařena a měla proto v této oblasti velmi chudičký repertoár. Jenže mladým dědicům, kteří se vydali za svým osudem, tradičně pomáhají tajemné stařenky sbírající dříví a ona neviděla důvod, proč tuhle tradici porušit.
„Ale vždyť jste o něm sama mluvila.“
„No, to není důležité. Božíčku! Skoro bych řekla, že hledáte Lancre,“ nadhodila Bábi opatrně, nedočkavá dostat sek jádru věci.
„To je pravda,“ přisvědčil Tomjan. „Už celý den.“
„Zajeli jste příliš daleko, panáčku,“ usmála se na něj Bábi. Musíte se vrátit asi dvě míle a zahnout polní cestou vpravo, kolem borového hájku.“
Wimsloe zatahal Tomjana za rukáv.
„Když p-potkáš n-na cestě t-tajemnou s-stařen-ku, m-musíš jí n-nabídnout n-něco k j-jídlu. N-nebo ji p-přenést p-přes ř-řeku.“
„Ty jsi to už někdy udělal?“
„P-přináší to s-smůlu, když to n-neuděláš.“
Tomjan se na Bábi mile usmál.
„Neměla byste chuť s námi něco zakousnout, dobrá mat—, stář—, madam?“
Bábi se zatvářila pochybovačně.
„A co by to bylo?“
„Solené vepřové.“
Zvrtěla hlavou. „Děkuji vám mnohokrát,“ řekla s noblesou, „ale vždycky se po něm hrozně nafouknu.“
Otočila se na podpatku a zmizela v houští.
„Taky bychom vám mohli pomoci přes řeku!“ volal za ní Tomjan.
„Přes jakou řeku?“ zeptal se Mášrecht. „Vždyť jsme na vřesovišti, tady široko daleko žádná řeka není.“
„M-musíme je d-dostat na s-svou s-stranu,“ tvrdil jim Wimsloe. „P-potom vám p-pomůžou.“
„Možná, že jsme jí měli říct, aby tady počkala, než nějakou řeku najdem,“ ušklíbl se Mášrecht kysele.
Odbočku našli snadno. Cesta vedla do pralesa protkaného stejným množstvím stop jako seřaďovací nádraží. Byl to prales, který ve vás budí dojem, že vás stromy zezadu pozorují a obloha se zdá hrozně vysoko a daleko. Přestože den byl horký, mezi stromy vládlo vlhké, pochmurné šero a stromy se stahovaly k cestě, jako by ji chtěly pohltit docela.
Netrvalo dlouho a ztratili se znovu a nakonec došli k závěru, že ztratit se tam, kde nevíte kde jste, je horší než se ztratit v obyčejné krajině.
„Taky nám mohla popsat cestu přesněji,“ zabručel Mášrecht.
„Nejlíp uděláme, když se zeptáme té další báby,“ uklidňoval ho Tomjan. „Podívej támhle.“
Postavil se na sedadle.
„Hej, vy tam, stař… dobrá…“ zarazil se.
Magráta si shrnula šátek z obličeje.
„Jen ubohá ženská na chrastí,“ vyštěkla. Pozvedla suchý proutek, který nesla v ruce, aby svá slova jaksepatří zdůraznila. To, že čekala několik hodin uprostřed lesa úplně sama a s výjimkou stromů neměla na koho promluvit, jí na náladě nepřidalo.
Wimsloe strčil do Tomjana loktem a ten okamžitě na tváři vykouzlil vřelý úsměv.
„Neměla byste chuť s námi něco pojíst, stař… dobrá… slečno? Bohužel už nemáme nic jiného než solené vepřové.“
„Maso je pro trávicí ústrojí velmi těžké,“ odpověděla Magráta. „Kdybyste mohl nahlédnout do svého tlustého střeva, zděsil byste se.“
„To věřím,“ zabručel Mášrecht.
„Víte, že dospělý muž neustále nosí ve svých vnitřnostech až dvě kila nestráveného tmavého masa?“ zeptala se Magráta, jejíž přednášky o správné výživě byly tak realistické, že se před ní celé rodiny ukrývaly do sklepů a čekaly, až odejde. „Zatímco semena borových šišek a semínka slunečnic —“
„Není tady v okolí nějaká řeka, přes kterou byste náhodou potřebovala pomoct, co?“ zeptal se Tomjan zoufale.
„Nebuďte blázen,“ zavrtěla Magráta hlavou. „Jsem jen chudá žena, která sbírá chrastí a třeba by mohla ztraceným poutníkům ukázat cestu do Lancre.“
„Aha,“ rozjasnil Mášrecht obličej. „Hned jsem si myslel, že se k tomu nakonec dostanem.“
„Teď se dáte na rozcestí doleva a u toho velkého puklého kamene zahnete vpravo. Nemůžete to minout,“ řekla Magráta.
„Prima,“ zavrčel Mášrecht. „No, už vás nebudeme zdržovat. Určitě ještě musíte nasbírat spoustu dřeva a tak.“
Potom popohnal písknutím muly do kroku a tiše si brumlal do vousů.
Když je o hodinu později cesta zavedla do bludiště balvanů velikosti několikapatrových domů, zarazil Mášrecht muly, opatrně odložil opratě a založil si ruce na prsou. Tomjan se na něj užasle zadíval.
„Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co to děláš?“ zeptal se.
„Čekám,“ odpověděl trpaslík zachmuřeně.
„Za chvíli bude tma.“
„Nebudeme tady dlouho.“
Stařenka Oggová to vzdala poměrně brzo a vylezla zpoza svého kamene.
„Máme jen solené vepřové, je to jasné?“ zaútočil na ni Mášrecht ostře. „Kdo zaváhá… Tak a teď: kudy nejkratší cestou do Lancre?“
„Pořád rovně, za potokem doleva, pak na cestu, která vede k mostu, nemůžete to minout,“ odpověděla pohotově Stařenka.
Mášrecht se chopil opratí. „Zapomněla jste říct božíčku.“
„A do pr… nojo. Božíčku.“
„A pokud tomu rozumím, jste jen ubohá stařenka na roští, že?“ pokračoval Mášrecht.
„Zásah, mladíku,“ rozzářila se Stařenka. „Právě jsem se chystala, že se do toho pustím, fakt.“