Tomjan strčil do trpaslíka.
„Zapomněl jsi na řeku,“ upozornil ho. Mášrecht se k němu obrátil.
„Aha, jo,“ zabručel. „A můžete tady počkat, než najdeme řeku.“
„Abychom vám přes ni mohli pomoct,“ doplnil ho Tomjan opatrně.
Stařenka Oggová na něj vrhla okouzlující úsměv. „Přes řeku vede bytelný most,“ vysvětlovala. „Ale když už mě chcete svézt, neřeknu ne. Tak jedem.“
K Mášrechtovu pobouření si Stařenka vykasala sukně, vyškrabala se na kozlík, vmáčkla se mezi Tomjana a trpaslíka a pak se zavrtěla jako nůž na ústřice, takže obsadila přinejmenším půlku lavičky.
„Byla tady nějaká řeč o soleném vepřovém,“ začala, jen se usadila. „Trochu hořčice by k němu nebylo?“
„Ne,“ odsekl jí nevrle Mášrecht.
„Slané vepřové bez dochucovadel je dost fádní,“ okomentovala tento nedostatek Stařenka, „ale to nevadí, dejte ho sem.“ Wimsloe jí beze slova podal košík, ve kterém byla večeře pro celý ansámbl. Stařenka nadzvedla víko a přelétla obsah kritickým pohledem.
„Ten sýr už je maličko přezrálý,“ řekla. Je na čase ho sníst. A co je v té kožené láhvi?“
„Pivo,“ odpověděl Tomjan o vteřinku dřív, než se Mášrechtovi podařilo vtělit ve slova svůj okamžitý nápad. Byl by řekclass="underline" „Voda.“
„Dost mizerné pivo,“ oznámila jim po krátké odmlce Stařenka. Pak začala šmárat v sukních po váčku na tabák.
„Má někdo z pánů oheň?“ vyzvídala.
Několik herců vytáhlo svazečky sirek. Stařenka spokojeně přikývla a schovala svůj váček.
„Fajn,“ usmála se. „A teď, měl by někdo špetku tabáku?“
O půl hodiny později zadrkotaly vozy po lancreském mostě, projely kolem několika vzdálenějších hospodářství a pralesem, který, jak víme, tvořil podstatnou část království.
„To je ono?“ zeptal se Tomjan.
„No, to není úplně celé,“ odpověděla Stařenka, která čekala přece jen trochu víc nadšení. „Kus království leží ještě támhle za horami. Ale tohle je jeho rovný kus.“
„Tomuhle vy říkáte rovný?“
„Plochý,“ opravila ho Stařenka. „Ale vzduch je tady skvělý. Támhle to, to je hrad, ze kterého se nabízí malebný výhled do širého kraje.“
„Myslíte jako do pralesa?“
„Bude se vám tady líbit,“ dodávala jim Stařenka odvahu.
„Je to trochu malé.“
Nad tím se Stařenka zamyslela. Strávila téměř celý život v Lancre. Vždycky byla ochotná odpřisáhnout, že má tu správnou velikost.
„Je to skvost,“ řekla. „Všude po ruce.“
„Co všude, kde po ruce?“
„Všude je blízko.“
Mášrecht mlčel. Vzduch opravdu byl skvělý, stékal sem pomalým proudem z nedostupných vrcholků hor a voněl pryskyřicí z horských pralesů. Projeli branou do místa, kterému se tady nahoře pravděpodobně říkalo město. Kosmopolita, který se v něm po všech těch letech ukrýval, ovšem prohlásil, že dole na pláních by něco takového zařadili mezi „roztroušené osady“.
„Támhle vidím hostinec,“ ozval se Tomjan pochybovačně.
Mášrecht sledoval jeho pohled. „Jo,“ zabručel nakonec. „Jo, skoro to tak vypadá.“
„Kdy uspořádáme představení?“
„To nevím. Nejlepší bude, když vzkážeme na hrad, že už jsme tady.“ Mášrecht se poškrabal na bradě. „Šašek říkal, že místní král, nebo co to je, chce nejdřív vidět scénář.“
Tomjan se rozhlédl po městě Lancre. Zdálo se mu dost mírumilovné. Nevypadalo jako místo, odkud na noc vyhánějí herce. Potřebovalo nějaké obyvatele.
„To je hlavní město království,“ řekla Stařenka Oggová. „Všimněte si, jak skvěle jsou navrženy ulice.“
„Jsou?“ nechápal Tomjan.
„Jak skvěle je navržena ulice,“ opravila se Stařenka. „A taky domy jsou ve velmi dobrém stavu, na dobrém místě, co bys k řece kamenem dohodil.“
„Dohodil?“
„Co bys kámen do řeky upustil,“ připustila Stařenka. „Upravená hnojiště, koukněte, a pěkně prostorné —“
„Madam, my jsme vaše město přijeli pobavit, ne koupit,“ prohlásil Mášrecht.
Stařenka Oggová vrhla koutkem oka pohled na Tomjana.
„Jenom jsem chtěla, abyste si všimli, jak pěkné je to město,“ řekla.
„Vaše občanská pýcha vás ctí,“ přikývl Mášrecht. „A teď prosím, opusťte vůz. Určitě si ještě musíte nasbírat nějaké chrastí. Božíčku.“
„Díky za ten žvanec,“ usmála se Stařenka a slézala z vozu.
„Za večeři,“ opravil ji Mášrecht.
Tomjan do něj strčil. „Mohl bys být trochu slušnější,“ zabručel. „Nikdy nevíš.“ Otočil se ke Stařence. „Děkujeme vám, dobrá — oh, je pryč.“
„Přijeli sem, aby tady hráli divadlo,“ oznamovala Stařenka.
Bábi Zlopočasná k Stařenčinu rozhořčení v klidu pokračovala na sluníčku v loupání fazolí.
„No? Copak ty nic neřekneš? Zjišťovala jsem věci. Sbírala informace. Neseděla jsem doma na zadku a nevařila polívku —“
„Omáčku.“
„No jo, to ale musí být důležitá omáčka!“
„Jaké divadlo?“
„To neřekli. Ale jestli se nepletu, je to něco pro vévodu.“
„Na co by ten potřeboval divadlo?“
„To mi taky neřekli.“
„Já si myslím, že to bude takový trik, aby se dostali do hradu,“ pokývala Bábi vševědoucně hlavou. „Moc chytré. Viděla jsi něco ve vozech?“
„Bedny a rance a tak.“
„Budou plné zbroje a zbraní, to záleží na tom, co mají v plánu.“
Stařenka Oggová se zatvářila pochybovačně.
„Víš, ani mně moc jako vojáci nepřipadali. Jsou hrozně mladí a nezkušení.“
„To je mazané. Předpokládám, že uprostřed představení král veřejně vystoupí a prohlásí se rovnou na jevišti, kde ho každý uvidí. Skvělý plán.“
„Ještě je tady něco jiného,“ ozvala se znovu Stařenka, sebrala ze stolu jeden fazolový lusk a začala ho žvýkat. „Zdá se, že se mu tady vůbec nelíbí.“
„Musí se mu tady líbit. Vždyť to má v krvi.“
„Přivedla jsem je sem tou hezčí cestou. Okolí si ani nevšiml.“
Bábi zaváhala.
„Možná že měl vůči tobě nějaké podezření,“ řekla nakonec. „Třeba ho to okouzlilo natolik, že nebyl schopný řeči.“
Odložila misku s fazolemi a zahleděla se zamyšleně k lesu.
„Pracuje ještě někdo z vaší rodiny na hradě?“
„Shirl a Daff pomáhají v kuchyni od té doby, co se kuchař zbláznil.“
„Výborně. Promluvím s Magrátou. Myslím, že bychom se na to představení měly jít podívat.“
„Skvělé,“ řekl vévoda.
„Díky, sire,“ odpověděl Mášrecht.
„Popsal jsi tu strašlivou událost dokonale,“ prohlásil vévoda. „Skoro, jako kdybys tam byl. Ha. Ha.“
„Ale nebyl jsi tam, že ne?“ naklonila se vévodkyně podezřívavě kupředu.
„Použil jsem jen svou představivost,“ pospíšil si Mášrecht s odpovědí. Vévodkyně se na něj podívala pohledem, kterým mu doporučovala, aby se jeho představivost považovala za šťastnou, že ji nedala vyvléci na nádvoří a vyslechnout za pomoci čtyř koní a řetězů.
„Všechno je přesné,“ přikyvoval vévoda, který jednou rukou listoval v rukopise. „Je to přesně, přesně, přesně, jako to ve skutečnosti bylo.“
„Jak to ve skutečnosti bude,“ sykla vévodkyně.