Vévoda otočil další list.
„A ty jsi v tom také, má drahá,“ řekl. „Úžasné. Slovo za slovem, přesně jak si to budu pamatovat. A jak vidím, máte tady i Smrtě?“
„To je velmi vděčné,“ řekl Mášrecht. „Lidé už to tak nějak čekají.“
„Kdy to můžete představit?“
„Odehrát,“ opravil ho Mášrecht a dodaclass="underline" „Už jsme to zkoušeli. Takže okamžitě, jak si budete přát.“ A pak odsud vypadneme, pomyslel si, pryč od těch tvých očí podobných dvěma syrovým vajíčkům a té ženské hory v rudém hedvábí a hradu, který, jak se zdá, přitahuje větry jako magnet. Tohle se tedy v žádném případě nestane jednou z mých nejlepších her, to vím jistě.
„Kolik jsme vlastně řekli, že vám zaplatíme?“ zeptala se vévodkyně.
„Myslím, že se mluvilo o ještě jednom stu stříbrných,“ Mášrecht se mírně uklonil.
„Stojí to za to, do posledního šestáku,“ pokyvoval vévoda hlavou.
Mášrecht se spěšně odporoučel dřív, než s ním mohla vévodkyně začít smlouvat. Ale cítil, že by sám rád zaplatil nějakou sumu, jen kdyby už odsud byli pryč. Skvost! pomyslel si. Bohové, jak se někomu může takové království líbit?
Šašek čekal na loučce u jezírka. Zíral toužebně na oblohu a přemýšlel, kde je asi Magráta. Řekla přece, že je to jejich místo, a to, že se s ním o ně v téže chvíli dělilo několik krav, na tom nic neměnilo.
Nakonec se objevila. Měla zelené šaty a mizernou náladu.
První, co řekla, bylo: „Co to má znamenat s tou divadelní hrou?“
Šašek si sedl na vrbový pařez.
„Nejsi ráda, že mě vidíš?“ zeptal se.
„Ale ano. Samozřejmě. Ale poslyš, ta divadelní hra —“
„Můj pán chce něco, co by každého přesvědčilo, že je právoplatným králem Lancre. Hlavně jeho samotného, myslím.“
„A proto jsi jel do města?“
„Ano.“
„To je nechutné!“
„Líbil by se ti víc způsob, který navrhovala vévodkyně?“ odpověděl jí šašek odměřeně. „Ta si jednoduše myslí, že by bylo nejlepší všechny umučit. V takových věcech je opravdu dobrá. A pak by došlo k boji a tak dál. Zemřelo by mnoho lidí. Taková cesta by byla jednodušší.“
„Kde je tvoje kuráž, člověče?“
„Prosím?“
„Copak ty nechceš zemřít vznešenou smrtí pro spravedlivou věc?“
„Já budu pro tu věc raději tiše žít. S vámi čarodějkami je to jinak, vy si můžete dělat, co se vám zlíbí, ale moje možnosti jsou omezené.“
Magráta si sedla vedle něj. Zjisti o té hře co nejvíc, přikázala jí Bábi. Běž a promluv si s tím svým uzvoněným přítelem. Odpověděla Bábi, že on je velmi loajální, třeba mi nic neřekne. A Bábi řekla, že není čas na žádné polovičatosti. Když budeš muset, tak ho sveď.
„Kdy budete hrát?“ zeptala se a přisunula se k němu blíž.
„Jářku, obávám se, že to ti nesmím říct,“ odpověděl šašek. „Vévoda mi přímo řekclass="underline" ‚A ne aby tě napadlo prozradit čarodějkám, že se bude hrát zítra večer!‘ “
„No, v tom případě mi to neříkej,“ souhlasila Magráta.
„V osm hodin.“
„Aha.“
„Ale na půl osmou pozval malou společnost na sherry, troufám.“
„Předpokládám, že nám nesmíš prozradit, ani kdo je pozván,“ nadhodila Magráta.
„Přesně tak. Většina ze známých osobností Lancre. Ale rozuměj, já ti nic neříkám.“
„Smozřejmě, že ne,“ přikývla Magráta.
„Ale myslím si, že máte právo vědět, co všechno vám nesmím říct.“
„To máš pravdu. Existuje stále ještě ta malá branka vzadu, kudy se dá projít do kuchyní?“
„Myslíš ta, co bývala pořád otevřená a nikdo ji nehlídal?“
„Tu.“
„No tak ta je skoro pořád otevřená a skoro nikdo ji nehlídá.“
„Myslíš, že by tam mohl někdo kolem osmé večer hlídat?“
„No, mohl bych tam hlídat já.“
„Výborně.“
Šašek odstrčil stranou vlhký nos jedné přítulnější krávy.
„Vévoda vás bude čekat,“ dodal.
„Řekl jsi, že řekl, abys nám to neřekl.“
„On řekl, že vám to nesmím vyzradit. Ale taky dodal ‚ony stejně přijdou, alespoň doufám‘. Divné, vážně. Když to povídal, zdálo se, že má skvělou náladu. Ehm. Mohli bychom se po představení vidět?“
„Víc toho neřekl?“
„Oh, ještě něco o tom, že ukáže čarodějkám jejich budoucnost. Nějak jsem tomu nerozuměl. Opravdu bych se s tebou po představení rád sešel, víš. Koupil jsem —“
„Nevím, jestli si nebudu muset mýt vlasy,“ odpověděla Magráta nepřítomně. „Promiň, ale teď už budu muset opravdu jít.“
„Dobrá, ale já jsem ti koupil tenhle dár—“ řekl zmateně a pozoroval odcházející postavu.
Když zmizela mezi stromy, celý se zmenšil a sklopil oči k náhrdelníku, který nervózně žmoulal v prstech. Musel připustit, že je velmi nevkusný, ale byla to přesně taková věcička, jaké milovala, samé stříbro a lebky. Stál ho příliš mnoho.
Kráva, oklamaná rohy jeho šaškovské čepice, mu strčila jazyk do ucha.
Je to pravda, pomyslel si šašek. Čarodějky občas skutečně provádějí lidem ošklivé věci.
Nastala zítřejší noc a čarodějky se s pochybnostmi a velmi váhavě vydaly oklikou k hradu.
„Jestli nás tam vévoda chce mít, já tam nejdu,“ řekla Bábi. „Má určitě nějaký plán. Používá na nás hlavologii.“
„Něco se určitě děje,“ souhlasila Magráta. „Poslal své lidi do naší vesnice a ti tam zapálili tři domy. To dělá vždycky, když je v dobrém rozmaru. A ten jeho nový seržant, ten taky nemine jedinou příležitost, kde si může škrtnout sirkou.“
„Naše Daff mi říkala, že viděla dnes ráno ty herce zkoušet,“ přidala svou trošku Stařenka, která si nesla sáček lískových oříšků a koženou láhev, ze které stoupala bohatá ostrá vůně. „Říkala, že to byl samý křik a propichování a pak dohadování, kdo to udělal, a celé kusy, kde si lidé dlouho mumlají sami pro sebe velice hlasitými hlasy.“
„Herci,“ zabručela Bábi opovržlivě. „Jako kdyby svět nebyl plný historie, oni si musí vymýšlet ještě další.“
„A podle mě jsou taky hrozně hluční,“ přidávala se k ní Stařenka. „V hledišti člověk pomalu neslyší vlastního slova.“ Hluboko v kapse na sukni také nesla několik hradních kamenů, ve kterých strašilo. Král bude konečně svobodný.
Bábi přikývla. Pomyslela si však, že to bude stát za to. Neměla nejmenší představu, co má Tomjan v úmyslu, ale její vestavěný smysl pro dramatično ji ujišťoval, že ten chlapec má za lubem něco důležitého. Napadlo ji, jestli snad neseskočí z jeviště a neubodá vévodu k smrti, a přistihla se při tom, že si toužebně přeje, aby to udělal.
„A všichni svatí ať…“ zašeptala sama pro sebe, „jak se to to… ochraňují toho, kdo tady pak bude králem.“
„Měly bychom si pospíšit,“ prohlásila Stařenka. „Nebo bude všechno sherry pryč.“
Sklíčený šašek čekal u malé zadní branky. Když spatřil Magrátu, tvář se mu rozjasnila, ale pak mu ztuhla v překvapeném výrazu, když uviděl její dvě společnice.
„Nedojde k žádným potížím, že ne?“ řekl. „Nechci, aby se tam stalo něco ošklivého. Prosím!“
„Já absolutně nevím, o čem to mluvíš,“ odpověděla mu Bábi s královským výrazem a proplula kolem.