„Nazdárek, rolničko,“ usmála se Stařenka a strčila ho přátelsky loktem do žeber. „Doufám, že nám tady tuhle naši holku nezdržuješ dlouho do noci!“
„Stařenko!“ zakřikla ji šokovaná Magráta. Šaškovi se na tváři objevila klasická nevinně omluvná grimasa typu „no dovolte, mně přece ani nenapadlo…“, jaká je typická pro mladíky, kteří se setkají s neodbytnou postarší ženou komentující jejich intimní život.
Starší čarodějky prošly dovnitř. Šašek chytil Magrátu za ruku.
„Vím o místě, odkud je skvěle vidět,“ řekl.
Zaváhala.
„To je v pořádku,“ dodal šašek spěšně. „Se mnou budeš v bezpečí.“
„Ano, určitě,“ řekla Magráta a nahlížela mu přes rameno, aby zjistila, kudy se pustily její dvě společnice.
„Budou hrát venku na hlavním nádvoří. Půjdeme do jedné z věží u brány, odtamtud je překrásný výhled přímo na jeviště a nikdo tam nebude. Zanesl jsem tam trochu vína a všechno jsem připravil.“
Když pořád ještě váhala, dodaclass="underline" „A je tam nádrž s vodou a krb, ve kterém strážní občas topí. To kdyby sis třeba chtěla mýt vlasy.“
Hrad byl plný hostů, kteří postávali v tichých skupinkách tím přihlouplým způsobem lidí, co se vidí celý den a teď se sejdou znovu za neobvyklých společenských okolností jako třeba na podnikovém večírku. Čarodějky mezi nimi prošly, aniž vzbudily jakoukoliv pozornost, a usadily se na jednu z lavic seřazených pod narychlo postaveným jevištěm na hlavním nádvoří.
Stařenka Oggová přistrčila Bábi svůj sáček s ořechy.
„Dáš si?“ zeptala se.
V tom okamžiku k nim přistoupil jeden z konšelů Lancre a ukázal na volné místo vedle Stařenky.
„Sedí tady někdo?“
„Sedí,“ přikývla Stařenka.
Radní se pátravě rozhlédl po okolních lavicích, které se rychle plnily, a nakonec oči znovu upřel na volné místo přímo před sebou. Pak si s výrazem odhodlání podkasal suknici obšitou kožešinou.
„Myslím si, že protože představení začne každou chvíli, budou si muset vaši přátelé, až přijdou, najít místo někde jinde,“ prohlásil a sedl si.
Během několika vteřin jeho obličej zbledl. Začaly mu cvakat zuby. Chytil se za břicho a zasténal.[22]
„Říkala jsem vám to,“ neodpustila si Stařenka, když se potácel pryč. „Tak proč se ptáte, když si nedáte poradit?“ Naklonila se k prázdnému místu. „Oříšek?“
„Ne, díky,“ odpověděl král a mávl průsvitnou rukou. „Stejně by mnou okamžitě prošly skrz.“
„Teď zvu vás všechny, každého z publika, hosté i veškeré panstvo, poslyšte náš příběh, který vám bude…“
„Co je zase tohle?“ zasykla Bábi. „Kdo je ten chlap v těch přiléhavých kalhotách?“
„To je Prolog,“ vysvětlovala Stařenka. „Vždycky vystupuje na začátku, aby všichni věděli, o čem ta hra je.“
„Já mu nerozumím ani slovo!“ zachmuřila se Bábi. „Co je to to ‚zpudlika‘?“
„To je takový druh psa,“ odpověděla jí Stařenka, aniž hnula brvou.
„No to je tedy pěkné, co? ‚Zvu vás všechny, každého psa, vítám vás v divadle‘! To tedy lidi opravdu naladí.“
Kolem se ozvalo sborové „psst!“.
„Ty lískáče mají po čertech tvrdé skořápky,“ posteskla si Stařenka a vyplivla ořech do dlaně. „Na tenhle si budu muset vzít botu.“
Bábi se ponořila do nezvyklého ticha plného očekávání a pokoušela se naslouchat Prologu. Divadlo v ní vzbuzovalo obavy. Mělo svou vlastní magii, magii, která jí byla cizí a kterou neovládala. Ale ono to bylo ještě horší. Byla to magie patřící lidem, kteří neměli s magií nic společného. Byla ovládána obyčejnými lidmi, kteří neznali pravidla. Měnili svět, protože v jejich podání vypadal lépe.
Vévoda s vévodkyní seděli na trůnech přímo před jevištěm. Bábi na ně upřela nevraživý pohled, vévoda se napůl obrátil a ona viděla, že se spokojeně usmál.
Chci, aby svět zůstal takový, jaký je, pomyslela si. Chci, aby i minulost zůstala beze změny. Minulost bývala mnohem lepší, než je teď.
Hudebníci začali hrát.
Mášrecht vyhlédl za sloupem a dal znamení Wimsloeovi a Brattsieyovi, kteří se vyšourali do světla pochodní.
STARÝ MUŽ: „Co to jen postihlo tuto žem?“
(stařec)
STARÁ ŽENA: „Ta hrůza—“
(stařena)
Trpaslík je chvilku pozoroval z kulis a rty se mu nehlasně pohybovaly. Pak odklusal nazpět do strážnice, kde byl zbytek účinkujících v rozličných stadiích oblečení. Vyrazil ze sebe tradiční zuřivý výkřik hlavního inspicienta.
„Tak sebou pohněte,“ přikazoval. „Královští zbrojnoši! A čarodějnice — kde jsou, k sakru, ty zatracené čarodějnice!?“
Rychle se k němu seběhli tři mladí herci.
„Já nemůžu najít svoji bradavici.“
„Kotel je plnej kotelního kamene!“
„Já mám v paruce nájemníky!“
„Uklidněte se, uklidněte se,“ zařval Mášrecht. „To se do představení všechno vystříbří!“
„Ale představení už začalo, Mášrechte!“
Mášrech sebral hrst tmelu z maskérského stolku a připlácí prvnímu na tvář bardavici jako pomeranč. Druhému narazil slámovou paruku i s jejími obyvateli a pak narychlo prohlédl kotel. Zjistil, že je plný kotelního kamene, na kterém není nic špatného. Zatím na jevišti upustil jeden z vojáků štít, a když se pro něj shýbal, upustil kopí. Mášrecht zakoulel očima a pomodlil se ke všem bohům, kteří by se náhodou dívali.
Hned od začátku to nešlo dobře. Původní zkoušky měly určité dětské nemoci, to byla pravda, ale nic tragického. Mášrecht však ve svém životě zažil jednu nebo dvě opravdu monumentální hrůzy a teď začínal mít pocit, že tohle bude ta nejhorší. Společnost byla nervóznější než hrnec humrů. Jedním uchem zaslechl, že dialog na jevišti nějak skomírá, a rozběhl se do kulis.
„— pomstíti otce tvého hroznou smrt —“ zasyčel a rychle se vracel k roztřeseným čarodějkám. Zasténal „mnozí efektové!“. A tahle trojice měla podle scénáře terorizovat celé království! Měl ještě minutu, než přijde jejich narážka.
„Dobrá,“ prohlásil a trochu se sebral. „Tak — teď tohle: víte, co jste? Jste zlé čarodějnice, jasný?“
„Jasný, Mášrechte,“ odpověděli roztřeseně.
„Řekněte mi, co jste!“ přikázal jim.
„Jsme zlé čarodějnice, Mášrechte.“
„Hlasitěji!“
„Jsme zlé čarodějnice!“
Mášrecht prošel podél jejich roztřesené řady a pak se najednou otočil na podpatku. „A co budete dělat?“
Druhá čarodějnice se poškrabala pod svou mírně živou parukou.
„Budeme proklínat lidi?“ pustil se na tenký led. „Ve scénáři se říká —“
„Já tě NESLYŠÍM!“
„Budeme proklínat lidi!“ vykřikli, přičemž se postavili do pozoru a upřeli oči kupředu, aby se vyhnuli jeho pohledu.
Mášrecht opět prošel podél jejich řady.
„Co jste?“
„Jsme babizny, Mášrechte!“
„A jaké babizny?“
„Jsme zlé babizny!“ zaječeli a začali se dostávat do té správné nálady.
„Jaké zlé babizny?“
„Odporné zlé babizny!“
„Kujete pikle?“
„Jasně!“