„Čarujete?“
„Jasně!“ Vzpřímil se do celé své výše, ať už byla jakákoliv.
„Takže co jste?“ vykřikl.
„Jsme odporné zlé babizny, čarujem a kujem pikle!“
„Výborně!“ Ukázal třesoucím se prstem k jevišti, ztlumil hlas a v tom okamžiku naplnila atmosféru dramatická inspirace, ta povzbudila jeho tvořivou náladu a způsobila, že řekclass="underline" „Teď chci, abyste odsud vypadli a rozpoutali tam pravé peklo. Ne pro mě. Ne pro toho mizerného kapitána.“ Přehodil si imaginární doutník z jednoho koutku do druhého, posunul si z čela imaginární helmici a zasípaclass="underline" „Ale pro kaprála Wallkowskiho a jeho malýho čoklíka.“
Nevěřícně na něj zírali.
Za jevištěm někdo zatřásl plátem plechu, a porušil tak celou náladu.
Mášrecht obrátil oči v sloup. Vyrostl v horách, kde se potulovaly bouře od jedné hory ke druhé a místo nohou jim sloužily blesky.
Pamatoval si bouře, které změnily celou horu a místo celých kusů pralesa za sebou nechaly holou rovinu. Dělej co dělej, plát plechu není totéž, ať už s ním člověk třese sebesnaživěji.
Jen jednou, pomyslel si, jen jedinkrát. Ať to alespoň jedenkrát zahřmí, jak má!
Otevřel oči a upřel je na čarodějky. „Na co tady ještě čekáte?“ zaječel. „Marš na jeviště a proklejte je!“
Pozoroval, jak klopýtají na jeviště, a v tom okamžiku mu Tomjan zaklepal na hlavu.
„Mášrechte, nemáme korunu.“
„Hmm?“ zabručel trpaslík, jehož mysl zápasila se způsobem, jak postavit stroj na hromy a blesky.
„Nemáme korunu, Mášrechte. Musím mít na hlavě korunu.“
„Ale to víš, že máme korunu. Tu velkou s červenými skly, ta dělá dojem, vzpomeň si, použili jsme ji v tom místě, co bylo to velké náměstí!“
„Obávám se, že jsme ji tam zapomněli.“
Zaznělo další slaboučké zachřestění plechu, ale i přesto ta část Mášrechtova vědomí, která žila hrou, zaslechla, že hlas na scéně zadrhuje. Vběhl do kulis.
„— z žumpy prstík nekřtěňátka —“
„No dobrá, tak si najdi nějakou jinou,“ poradil Tomjanovi nepřítomně. „Podívej se do kufru s rekvizitami. Jsi zlý král, korunu musíš mít. Mrskni sebou, chlapče, za pár minut máš nástup. Improvizuj trochu!“
Tomjan se vrátil nazpět k proutěnému kufru. Vyrostl mezi korunami, velkými zlatými korunami vyrobenými ze dřeva a sádry, posázenými jemným sklem. Prořízl si zuby na kloboucích pomazaných hlav. Jenže většina z nich si teď klidně spočívala v Zeměploše. Vytahal postupně ven skládací dýky, lebky a vázy, vrstvy nastřádané za celá léta, až došel na dno a jeho prsty se sevřely na něčem tenkém a kulatém ve tvaru jednoduché koruny. Nikdy ji nikdo nechtěl, protože vypadala tak nekorunovatě.
Bylo by hezké poznamenat, že mu tiše zazvonila pod rukama. Je docela možné, že to udělala.
Bábi seděla tichá jako socha a téměř stejně chladná. Hlavou se jí pomalu plížila hrůza poznání.
„To jsme my,“ řekla. „Kolem toho hloupého kotle. To máme být my, Gyto!“
Stařenka Oggová se zarazila, ruku s ořechem napůl cesty k bezzubým ústům. Zaposlouchala se do slov.
„Já tedy v životě nezavinila jediné ztroskotání!“ prohlásila uraženě. „Vždyť oni tam vykládají, jak ženou lodi do záhuby! Nikdy jsem něco takového neudělala!“
V téže chvíli strčila nahoře ve věži Magráta šaška do žeber.
„No že se nestydí,“ řekla s pohledem upřeným na třetí čarodějnici. Takhle přece vůbec nevypadám, že ne?“
„Vůbec ne,“ potvrdil jí šašek.
„A ty vlasy!“
Šašek vyhlédl střílnou jako dychtivý chrlič.
„Vypadá to jako sláma. A ještě k tomu ne zrovna čistá.“
Zaváhal a sevřel rukama kameny porostlé mechem. Než odjel z města, požádal Mášrechta o pár vhodných slov, která by mohl říct mladé dámě, a celou cestu domů se je učil nazpaměť. Takže teď, nebo nikdy.
„Rád bych se tě zeptal, zda bych tě mohl přirovnat k letnímu dni. Protože — no poslouchej — dvanáctý červen byl velmi krásný den a… Ah. Ona odešla…“
Král Verence sevřel okraj svého sedadla a jeho prsty jím bez odporu prošly. Na jeviště vyšel Tomjan.
„To je on, že? To je můj syn?“
Nerozbitý ořech vypadl Stařence z prstů a kutálel se po zemi. Přikývla.
Verence k ní obrátil uštvanou, pobledlou tvář.
„Ale co to dělá? Co to říká?“
Stařenka zavrtěla hlavou. Král naslouchal s otevřenýma očima a Tomjan, který se po scéně kradl jako krab, začal svůj hlavní monolog.
„Skoro bych řekla, že představuje vás,“ řekla Stařenka nezúčastněně.
„Ale takhle jsem já nikdy nechodil! Proč má na zádech hrb? A co má s nohama?“ Chvíli poslouchal a potom zděšeně dodaclass="underline" „A tohle jsem nikdy neudělal! Nebo tohle! Proč říká, že jsem to udělal?“
Pohled, který vrhl na Stařenku, byl plný prosby. Pokrčila rameny.
Král zvedl ruku, sundal si poloprůsvitnou korunu a důkladně si ji prohlédl.
„A přitom má na hlavě mou korunu! Podívejte, je to ona! A ještě říká, že jsem udělal všechna ta —“ na minutu se odmlčel, aby si vyslechl poslední kuplet, a dodaclass="underline" „Dobrá. Tohle jsem možná udělal. Tak jsem zapálil pár chalup. To ale dělá každý. Je to dobré pro rozvoj stavařiny.“
Položil si korunu zpět na hlavu.
„Proč to všechno o mně říká?“ zakvílel.
„To je umění,“ řekla Stařenka. „To je totiž to, jak se to… zrcadlo života.“
Bábi se pomalu otočila na svém místě a rozhlédla se po přítomných. Upřeně sledovali představení a tváře měli napjaté. V bezdechém tichu nasávali slova jako mořské houby vodu. Tohle bylo skutečné. Bylo to skutečnější než skutečnost. Byla to historie. Možná, že to nebylo pravda, ale to s tím nemělo nic společného.
Bábi si nikdy nezakládala na slovech. Nikdy se jim nevěnovala. Slova přece vůbec nebyla důležitá, důležité byly činy. Teď si to vyčítala. Jistě, slova nebyla důležitá, byla měkká a tekla jako voda, ale byla také mocná jako voda a teď zaplavovala obecenstvo, vymílala kameny pravdy a odnášela minulost.
Tak to jsme my. Každý sice ví, kdo jsme a co děláme, ale budou si pamatovat to, co vidí tady — tři užvaněné zlé babice ve špičatých kloboucích. A všechno, co jsme udělaly, čím jsme byly, to přestane existovat.
Podívala se na králova ducha. No, nebyl o nic horší než kterýkoliv jiný král. No ano, spálil tu a tam nějaký ten dům a celkem lhostejně, ale to jen v těch chvílích, kdy ho něco skutečně rozzuřilo. Jenže u něj to nebyla posedlost. Tam, kde poranil svět, po něm zůstaly rány, které se téměř beze stopy zahojily.
Člověk, který napsal tohle divadlo, věděl, jak magii použít. Dokonce i já chvílemi věřím tomu, co hrají, a přitom vím, že v tom není ani zbla pravdy.
Umění nastavuje zrcadlo životu. A asi proto bude všechno obrácené.
Prohrály jsme. Nemůžeme udělat nic. Vůbec nic, jen kdybychom se staly přesně tím, co předvádějí. Stařenka Oggová ji strčila loktem do žeber. „Slyšela jsi to?“ řekla rozhořčeně. „Jeden z nich řekl, že vaříme v kotli malé děti! To je nactiutrhání! Přece tady nebudu sedět a poslouchat, jak říkají, že vaříme v kotli malé děti!“
Když vstávala, chytla ji Bábi za šátek. „Nedělej nic!“ sykla. „Všechno by bylo jenom horší!“ „Prý ‚děcko, co odhodila panečnice‘,“ říkají. To asi mluví o mladé Millii Hipwoodové. Ta neměla dost odvahy jít s tím za mámou, tak doma řekla, že jde na dřevo, a utekla ke mně. Byla jsem s ní vzhůru celou noc,“ brumlala si Stařenka potichu. „Porodila moc hezkou holčičku. Jsou to pomluvy! A co je to vlastně ‚panečnice‘?“ zeptala se nakonec.