Převalovalo se nebem a třáslo každým kamenem hradu. Odevšad se sypal prach. Kus vzdáleného cimbuří se s elegantní pomalostí baletky odlomil, převrátil a zmizel v nenasytné hlubině rokliny.
Když dunění skončilo, zbylo po něm ticho, které znělo jako zvon.
Mášrecht se zadíval k obloze. Nad hradem letěla nízká černá mračna, která střídavě zakrývala hvězdy. Bouře se vrátila.
Strávila celá léta tím, že se učila své profesi. Celé roky číhala v zapadlých údolích. Cvičila hodiny a hodiny před lesklým ledovcem. Vybrousila své umění k naprosté dokonalosti. A teď, dnes v noci, jak viděla, se mohla ukázat před tím, co se zdálo být očekávajícím a pozorným publikem, a rozhodla se, že to udělá, že se předvede v plné šíři a kráse, divoká, nezkrotná, prostě jako… bouře.
Mášrecht se usmál. Možná, že bohové přece jen naslouchali. Přál si, aby si byl místo hromu řekl o pořádný stroj na vichřici.
Divoce zagestikuloval na Tomjana.
„Tak jedem!“
Mladík přikývl a pustil se do recitace své role.
„A teď je naše postavení neochvějné —“
„Vždyť je ten kotel jenom z cínu,“ sykla Stařenka. „A ještě k tomu je plný kotelního kamene!“
„A ten oheň je jen z červeného papíru,“ zašeptala Magráta. „Tam zezdola vypadal tak skutečně a je to jenom červený papír! Koukněte, můžete do něj klidně strčit —“
„To je jedno,“ řekla Bábi. „Chovej se zaměstnaně a čekej, až řeknu.“
Když zlý král a hodný vévoda začali svůj dialog, který nakonec vyústí v pověstné soubojové scéně, čím dál tím víc si začali uvědomovat, že se za nimi děje něco podivného, a z publika se tu a tam ozvalo uchechtnutí. Po naprosto nevhodné salvě smíchu riskoval Tomjan pohled koutkem oka.
Jedna z čarodějek rozebírala jejich oheň na kousky. Druhá se pokoušela vyčistit kotel. Třetí seděla se založenýma rukama a zírala na něj.
„Samotná země vzpírá se té tyranii —“ začal Wimsloe, ale pak si všiml výrazu na Tomjanově tváři a sledoval jeho pohled. Hlas se mu vytratil. „A žádá mě, abych ji pomstil,“ napovídal mu pohotově Tomjan.
„A-ale —“ zašeptal Wimsloe a pokoušel se nenápadně ukázat hrotem dýky.
„To bych se hanbou propadla, kdyby mě měl někdo přistihnout s tak špinavým kotlem,“ řekla Stařenka Oggová šeptem, který bez potíží doletěl až na druhou stranu nádvoří. „Chtělo by to tvrdší hadr, kýbl jemného písku a dva dny práce, to vám řeknu!“
„A žádá mě, abych ji pomstil!“ zasyčel Tomjan. Koutkem oka zahlédl v kulisách Mášrechta, který znehybněl v gestu vyjadřujícím nepříčetnou zuřivost.
„A jak to vlastně dělají, že jim bliká?“ zeptala se Magráta.
„Mlčte, vy dvě,“ přikazovala jim Bábi. „Rušíte lidi.“
Otočila se k Wimsloeovi a maličko nadzvedla klobouk. „Jen pokračujte, mladíku. Nás si nevšímejte.“
„Cože?“ zeptal se zmateně Wimsloe.
„Aha, tak země tě žádá, abys ji pomstil, že?“ pronesl zoufalý Tomjan. „I nebe tě dokonce žádá o pomstu, že?“
Při tomto jeho projevu vyprodukovala bouře druhý blesk, který srazil špičku další věže…
Vévoda se přikrčil na sedadle a jeho tvář se změnila v panoráma strachu. Natáhl kupředu zbytek toho, co kdysi bývalo prstem.
„Támhle jsou!“ vydechl. „To jsou ony. Co ale dělají v mé hře? Kdo jim dovolil být v mé hře?“
Vévodkyně, která zdaleka nebyla nakloněna řečnickým otázkám jako vévoda, mávla na nejbližšího strážného.
Zatím se na jevišti Tomjan potácel pod tíhou scénáře. Wimsloe byl nepříčetný. A ke všemu teď ztratil nit i Gumridge, který měl na hlavě paruku z česaného lnu a představoval hodnou vévodkyni.
„Ach, tak ty mě zveš zlým králem, ač hlasitě si netroufáš, jen slovem šeptaným, bych já sám se doslechl,“ zakrákoral Tomjan. „A zavolal jsi STRÁŽ? Snad nějakým tajným znamením, aniž jsi použil rtů či jazyka.“
Na scénu se pozpátku vypotácel strážný, který se po Mášrechtově postrčení tak tak udržel na nohou. Ten zíral na Bábi Zlopočasnou.
„Mášrecht se ptá, co se to tady, u všech čertů, děje?“ zasykl.
„Co díš?“ snažil se Tomjan nadlidsky. „Slyšel jsem dobře, jak pravíš: ‚Už spěchám, má paní?‘ “
„Říká, abys je vyhnal z jeviště!“
Tomjan postoupil do popředí.
„Jen plané vychloubání, muži. Pohleď jak snadnou vyhnu se tvému pomalému kopí. Povídám… pohleď, jak snadno vyhnu se tvému pomalému kopí! Tvému kopí! Držíš ho ve své mizerné ruce, proboha!“
Zbrojnoš na něj vrhl zoufalý, nepřítomný úsměv.
Tomjan zaváhal. Ostatní tři herci přítomní na jevišti upřeně pozorovali čarodějky. A před Tomjanem se s neodbytností požadavků daňového úřadu vztyčila vidina souboje, ve kterém bude muset, jak to vypadalo, zaútočit sám na sebe, odrážet vlastní rány a nakonec sám sebe ubodat k smrti.
Obrátil se ke třem čarodějkám. Najednou užasle otevřel ústa.
Poprvé v celém životě ho jeho dokonalá paměť zklamala. Nenapadalo ho nic, co by mohl říci.
Bábi Zlopočasná vstala. Přešla na okraj jeviště. Publikum zatajilo dech. Zvedla ruku.
„Odstupte, duchové myšlenek a přístroje mechanické, já volám teď Pravdu, neb jest —“ poněkud zaváhala — „dnes tumpty — tumpty její den.“
Tomjan cítil, jak ho obchází mráz. Jak se zdálo, ostatní se probírali k životu.
Z hlubin jejich naprosto prázdných myslí se vyhrnula nová slova, slova rudá krví a pomstou, slova, která zněla ozvěnou v kamenných hradních zdech, slova ukrytá v křemeni, slova, která chtěla být slyšena, slova, která vyplňovala hercům ústa tak pevně, že pokus nevyslovit je by jim polámal čelisti.
„Teď se ho nemusíš bát,“ prohlásil Gumridge-dobrá vévodkyně. „Vždyť je do němoty zpitý. Vezmi tu dýku, manželi — jen její ostří dělí tě od tvého království.“
„Já se toho neodvážím,“ odpověděl Wimsloe-dobrý vévoda a pokusil se s úžasem podívat na své vlastní rty.
„Kdo se to dozví?“ Gumridge mávl rukou k publiku. Už nikdy v životě tak hrát nedokáže. „Hleď, tam jest jen slepá temná noc. Teď vezmi dýku a zítra království je tvé. A bodni, muži!“
Wimsloeovi se třásla ruka.
„Mám ji, ženo,“ řekl. „Je tohle dýka, co tu vidím tanout, a jílcem ke mně? Sevřu si tě, tak!“
„Samozřejmě, že je to dýka. Tak do toho, konej, co třeba. Slabí si nezaslouží smilování. Pak řekneme, že spadl ze schodiště.“
„Ale lidé nás budou podezřívat!“
„Což nemáme hladomornu? Nejsou tam palečnice? Vlastnictví je devět desetin práva, choti, když to, co vlastníš, je nabroušená čepel.“
Wimsloe napřáhl ruku.
„Já nemohu! Byl vůči mně vtělená dobrota…“
„A ty jemu můžeš být vtělením samotné smrti…“
Dafe slyšel jen šum vzdálených hlasů. Upravil si svou masku, zkontroloval si v zrcadle smrtelné rysy a v temnotě momentálně opuštěného zákulisí nahlédl do scénáře.
„Teď třeste se, ubozí smrtelníci,“ zadeklamoval. „Neboť já jsem Smrť, kterého — kterého —“
Jehož.
„Díky,“ přikývl mladík nepřítomně. „Jehož ni zámek nezadrží, ni —“
Brána.
„Ni brána s těžkou závorou. Hle, pojďte a zaslechně—“
HLE, POJĎTE A VYSLECHNĚTE MŮJ PŘÍBĚH O TÉ NOCI KRÁLŮ.