Dafe schlípl.
„Když ty jsi o tolik lepší než já,“ zasténal. „Umíš nasadit přesně ten správný hlas i tón a pamatuješ si text.“ Obrátil se. „Při tom jsou to jen tři řádky a Mášrecht mi… za to… nakope… to…“
Nedořekl a ztuhl. Oči se mu zvětšily a změnily se ve dva velké talíře vrchovatě naložené hrůzou, ale v té chvíli mu Smrť lusknul prsty před obličejem.
Zapomeň, přikázal, otočil se a tiše se odkradl mezi kulisy k východu na jeviště.
Prázdnými důlky přeletěl řadu kostýmů, voskové substance a líčidla na maskérském stolku. Nosními otvory nasál smíšené pachy kuliček proti molům, vazelíny a potu.
Je tady něco, pomyslel si, co by téměř mohlo patřit bohům. Lidé si postavili svět ve světě. Ten druhý odráží ten první stejně věrně, jako odráží kapka vody okolní krajinu. A přesto… přesto…
Dali si záležet, pomyslel si Smrť, aby dovnitř toho malého světa vložili všechno, čemu by měli chtít uniknout — nenávist, strach, tyranii a tak dál. Lidé toužili po tom, odpoutat se sami od sebe, a přitom každé umění, které stvořili, je jen zavádělo hlouběji do nich samých. Smrť tím byl fascinován.
Objevil se tady z velmi konkrétního a důležitého důvodu. Kvůli duši, na kterou si činil nárok. Ale teď nebyl čas na zbytečnosti. Ale koneckonců, co znamená čas?
Nohama nevědomky vyklepal zvláštní rytmus na dláždění. Smrť se rychle rozhlédl, a když zjistil, že je sám v šedém příšeří, krátce si zaslepoval.
— MILÁČKU, BUDU FILMOVÁ HVĚZDA, O JAKÉ SE TI NEZDÁ —
Pak zvážněl, srovnal si kosu na rameni a tiše čekal na svou narážku.
Za celou dobu jeho existence se mu nestalo, že by nějakou minul.
Však on se tam nakonec objeví a vezme je s sebou.
„A ty jemu můžeš být vtělením samotné smrti. Teď!“ Vstoupil Smrť a jeho nohy zaklepaly po jevišti.
TEĎ TŘESTE SE, UBOZÍ SMRTELNÍCI, řekl, PROTOŽE JÁ JSEM SMRŤ, KTERÉHO — KTERÉHO — JEHOŽ NI…
Zaváhal. Zaváhal poprvé ve své věčné existenci. Přestože byl zeměplošský Smrť zvyklý jednat s miliony lidí, zůstávala každá jednotlivá smrt důvěrná a osobní.
Smrť se málokdy ukazoval, vídávali ho především lidé s okultním nadáním a pak pochopitelně momentální klienti. Důvod, proč ho neviděl nikdo jiný, spočíval v tom, že lidský mozek je svým způsobem geniální a odmítá vnímat obraz věcí natolik strašných, že by se s nimi nebyl schopen vyrovnat. Tady ovšem došlo k určité zpětné vazbě. Protože několik set lidí v hledišti očekávalo, že v tomto okamžiku uvidí smrt, skutečně ho viděli.
Smrť se pomalu otočil a oplatil pohled stovek zírajících očí.
Dokonce i teď, kdy se zmítal ve spárech pravdy, poznal Tomjan kolegu herce v nesnázích a svedl boj se svými mluvidly.
„Ni zámek nezadrží…“ zašeptal mezi zuby a s křečovitě staženým obličejem.
Smrť na něj vrhl šílený pohled klasického trémisty.
JAK? zašeptal hlasem, který zněl, jako by někdo na kovadlinu zaklepal malým olověným kladívkem.
„Ni brána s těžkou závorou…,“ snažil se Tomjan ze všech sil.
…NI ZÁMEK NEZADRŽÍ, NI BRÁNA… HM… Opakoval Smrť a prázdné oční důlky upíral se zoufalou naléhavostí na Tomjanovy rty.
„Stezkou…“
NI BRÁNA S TĚŽKOU ZÁVOROU.
„Ne, to nedokážu!“ prohlásil Wimsloe. „Někdo mě spatří! Tam dole ve stínech se kdosi skrývá.“
„Nikdo tam není!“
„Cítím ten pohled.“
„Slabochu! Jak mám tě přesvědčit? Hleď, jeho noha stanula na vrcholku schodiště!“
Wimsloeova tvář se pokřivila strachem a nejistotou. Odtáhl ruku.
„Ne!“
Ten výkřik však zazněl z hlediště. Vévoda se na svém místě napůl zvedl a zuby zaťal do kloubů jedné zmučené ruky. Zatímco všichni znehybněli, naklonil se k užaslým divákům.
„Ne! Já jsem to neudělal. Tak to nebylo. Nikdo nemůže říct, že to bylo právě takhle! Nebyli jste tam!“ Rozhlédl se po tvářích, které se k němu obracely ze všech stran, a vpotácel se mezi diváky.
„Já taky ne,“ zachichotal se najednou. „Já jsem totiž v té době spal, víte? Dobře si to pamatuju. Na přehozu mé postele byla krev, na podlaze byla krev a já ji nemohl umýt z rukou, ale to není předmětem vyšetřování. Nedovolím mluvit o věcech, které jsou záležitostí celonárodní bezpečnosti. Byl to jen sen, a až se zítra probudím, bude zase živý. A zítra se to nestane, protože k tomu nedošlo. A zítra můžete říct, že jsem o tom nevěděl. Jaký hluk dělalo jeho padající tělo! Byl by probudil i mrtvé… a kdo by si pomyslel, kolik má v sobě krve?“ V té chvíli už vylezl na jeviště a vesele se ušklíbl na shromážděné postavy.
„Doufám, že tím se to všechno vyjasnilo,“ řekl. „Ha, ha.“
V následujícím tichu otevřel Tomjan ústa, aby řekl něco vhodného, konejšivého, a zjistil, že není, co by řekl. Jenže to už do něj vstoupila jiná osoba, zmocnila se jeho rtů a promluvila:
„Mou vlastní dýkou, ty lumpe! Věděl jsem, že jsi to byl ty. Viděl jsem, jak stojíš na vrcholku schodů a cumláš si palec! Zabil bych tě tady na místě, jenže pak bych to tvé kvílení musel poslouchat celou věčnost. Já, Verence, bývalý král —“
„Tohle má být nějaké svědectví?“ ušklíbla se vévodkyně. Objevila se přímo pod jevištěm a s ní bylo půl tuctu zbrojnošů.
„Jsou to jen nactiutrhači,“ dodala. „A nejen to, jsou to i zrádci. To všechno byly jen žvásty bláznivých herců!“
„Já byl krvavý král Lancre!“ vykřikl Tomjan. „Vtom případě jsi byl předpokládaná oběť,“ prohlásila odměřeně vévodkyně, „a jako takový neschopný předstoupit před porotu. To by bylo proti všem zvyklostem.“
Tomjanovo tělo se obrátilo ke Smrťovi. „Tys tam byl! Tys to všechno viděl!“
OBÁVÁM SE, ŽE MĚ NIKDO NEBUDE OCHOTEN VZÍT ZA SVĚDKA.
„To znamená, že neexistuje důkaz, a kde není důkazů, tam není zločinu,“ zvýšila hlas vévodkyně. Pokynula zbrojnošům.
„Tady máš ten svůj pokus,“ ušklíbla se na svého manžela. „Myslím si, že můj způsob je přece jen lepší.“ Rozhlédla se po jevišti a zrak jí padl na čarodějky. „Uvězněte je,“ přikázala.
„Ne,“ ozval se najednou šašek a postoupil kupředu. „Já jsem byl tu noc ve velké síni. Zabil jste krále, můj pane.“
„Neudělal jsem to!“ zakřičel vévoda. „Nebyl jsi tam! Neviděl jsem tě tam. Já ti přikazuju, abys tam v té chvíli nebyl!“
„Nikdy předtím ses to neodvážil říci,“ zasyčela lady Felmetová.
„To je pravda, paní. Ale teď to říct musím.“
Vévoda na něj zaostřil nejistý pohled.
„Přísahal jsi mi věrnost až do smrti, můj šašku,“ procedil mezi zuby.
„Ano, můj pane, je mi to líto.“
„Jsi mrtev!“
Vévoda vytrhl ochromenému Wimsloeovi z ruky dýku, vrhl se kupředu a zarazil ji až po jílec šaškovi do srdce. Magráta vykřikla.
Šašek se nejistě kýval sem a tam.
„Díky bohům, že už to skončilo,“ řekl, když se Magráta prodrala skupinkou herců a přitiskla si jeho hlavu na to, čemu budeme laskavě říkat prsa. Šaška napadlo, že ještě nikdy nehleděl ňadrům tváří v tvar tak zblízka, naposled v dobách, kdy byl kojencem, a od světa bylo zvláště kruté, že mu tuhle zkušenost dopřál teprve ve chvíli, kdy už byl mrtev.
Slabě se v Magrátině náručí pohnul a stáhl si z hlavy opovrženíhodnou rohatou čepici a odhodil ji tak daleko, jak to jen dokázal. Uvědomil si, že už nemusí být dál šaškem, nemusel si už lámat hlavu přísahami a ničím jiným. Připadlo mu, že přidá-li k tomu ještě místo, kde spočívá, je smrt proti životu markantní vylepšení.