„Neudělal jsem to,“ trval na svém vévoda.
Nic mě nebolí, pomyslel si šašek. To je legrační věc. Na druhou stranu, jak může člověk cítit bolest, když je mrtev. Bylo by to stejně zbytečné plýtvání.
„Všichni jste viděli, že jsem to neudělal,“ prohlásil vévoda.
Smrť vrhl na šaška zamyšlený pohled. Pak sáhl do záhybů černého pláště a vytáhl přesýpací hodiny. Měly na sobě droboučké rolničky. Maličko s nimi zatřásl, takže se tiše rozcinkaly.
„Taky jsem nikomu nepřikázal, aby něco takového udělal,“ pokračoval vévoda spěšně. Jeho hlas přicházel odněkud z daleka, až z míst, kde se teď pohybovalo jeho vědomí. Celá společnost na něj beze slova zírala. Bylo nemožné nenávidět někoho takového, ale většina z přítomných pocítila strašlivý stud za to, že se zdržují v jeho společnosti. Styděl se dokonce i šašek, a to byl mrtev.
Smrť znovu poklepal na hodiny a pak se na ně podíval z blízka, aby zjistil, zda nejdou špatně.
„Vy lžete,“ prohlásil zpěvavým tónem vévoda. „A lhát, to je ošklivé.“
A pomalu, jako ve snu, bodl několik kolemstojících herců. Pak pozvedl dýku.
„Vidíte?“ zajásal. „Žádná krev! Nebyl jsem to já!“ Podíval se na vévodkyni, která se nad ním tyčila jako obrovská vlna tsunami nad malou rybářskou vesničkou.
„Byla to ona,“ řekl. „Ona to udělala.“
Dvakrát ji jen tak jako mimochodem bodl, pak bodl sám sebe a nechal dýku vypadnout z ochablých prstů.
Po několika minutách ticha prohlásil hlasem, který zněl skoro normálně: „Teď už mě nedostanete.“
Obrátil se ke Smrťovi. „Objeví se kometa?“ naklonil hlavu ke straně. „Vždycky, když zemře princ nebo král, musí se objevit kometa. Půjdu a podívám se, můžu?“
Pomalu odcházel. Diváci začali tleskat a jásat.
„Musíš připustit, že v sobě měl skutečně něco královského,“ řekla nakonec Stařenka Oggová. „Akorát že se ukazuje, že šlechta se umí zbláznit mnohem líp než takoví jako ty nebo já.“
Smrť si tiskl přesýpací hodiny k hlavě a jeho tvář vyzařovala zmatek.
Bábi Zlopočasná sebrala ze země dýku a opatrně zkusila její špičku prstem. Ta hladce zajela do rukověti a tiše při tom zaskřípala.
Podala ji Stařence.
„Tady máš svůj kouzelný meč,“ řekla.
Magráta se podívala na dýku a pak na šaška.
„Tak jsi mrtvý, nebo nejsi?“
„Musím být mrtvý,“ řekl šašek mírně přidušeným hlasem. „Mám dojem, že jsem v ráji.“
„Ne, počkej, já mluvím vážně.“
„Já nevím, ale docela rád už bych se nadechl.“
„Pak musíš být živý.“
„Všichni jsou živí,“ řekla Bábi. „Je to falešná dýka. Hercům s pravou dýkou v ruce by se asi nedalo moc věřit.“
„To víš, že ne,“ ušklíbla se Stařenka. „Vždyť nedokážou ani vypucovat kotel!“
„Jestli jsou všichni živí, nebo ne, to mě vůbec nezajímá,“ prohlásila vévodkyně. „Protože jsem vládkyně, je na mně, abych rozhodla co a jak. Zdá se, že můj manžel přišel o rozum.“ Obrátila se ke zbrojnošům „Proto nařizuju —“
„Teď!“ zasyčel král Verence Bábi do ucha. „Teď!“
Bábi Zlopočasná se narovnala.
„Mlč, ženská!“ prohlásila. „Pravý král Lancre stojí před tebou!“
Položila ruku Tomjanovi na rameno.
„Kdo? On?“
„Kdo? Já?“
„To je zvláštní,“ zavrtěla hlavou vévodkyně, „a já myslela, že je to nějaký herec.“
„Má pravdu, paní,“ souhlasil s ní Tomjan, kterého se zmocňovala panika. „Můj otec šéfuje divadlu, ne království.“
„Je to skutečný král. Můžeme to dokázat,“ nedala se odbýt Bábi.
„Oh, ne,“ zamračila se vévodkyně. „To vám neprojde. Nic takového jako dědici, kteří se tajemně vracejí do svého království, neexistuje. Stráže — chopte se ho.“
Bábi Zlopočasná pozvedla varovně ruku. Zbrojnoši nejistě přešlapovali z nohy na nohu.
„Není to náhodou čarodějka, co?“ prohlásil jeden z nich nejistě.
„Samozřejmě,“ přikývla vévodkyně.
Zbrojnoši ještě víc znejistěli.
„Já viděl, když proměnily člověka v čolka,“ prohlásil jeden vzdorovitě.
„Jo, a taky dokážou, že ztroskotá loď.“
„A umí mnohé efekty a kdoví co ještě!“
„Jo! O tom bychom si měli promluvit. Za čarodějnice bychom měli dostávat rizikové příplatky.“
„Může s námi udělat cokoliv, koukněte. Co kdyby z nás udělala panečnici?“
„Nebuďte hlupáci,“ řekla vévodkyně. „Takové věci čarodějnice nedělají. To jsou všechno jen povídačky, které mají postrašit lidi.“
Zbrojnoš zavrtěl hlavou.
„No, mně se to zdálo přesvědčivé až dost.“
„Samozřejmě, že ano, vždyť vás to všechny mělo —“ začala vévodkyně. Pak si povzdechla a vytrhla zbrojnošovi z ruky kopí.
„Ukážu vám, jakou moc vlastně ty čarodějky mají!“ řekla a bodla kopím přímo proti Bábinu obličeji.
Bábina ruka vyletěla rychlostí útočícího hada a zachytila kopí hned za hlavicí.
„Tak,“ řekla, „takže už to zašlo takhle daleko?“
„Mě nevystrašíte, baby sudičky,“ odfrkla si vévodkyně.
Bábi jí upřela na několik vteřin pohled do očí. Potom překvapeně zabručela.
„Máš pravdu,“ souhlasila. „Opravdu tě nevyděsíme, že?“
„Myslíš si, že jsem vás nestudovala? Vaše magie, to jsou všechno triky, iluze a mámení, určené k omámení slabých mozků. Já z ní strach nemám. Dělej, co umíš nejhoršího.“
Bábi ji chvilku pozorovala.
„Co umím nejhoršího?“ pokývala nakonec hlavou. Magráta a Stařenka se jí rychle odšouraly z cesty.
Vévodkyně se zasmála.
„Jsi chytrá,“ řekla, „to ti přiznám. A rychlá. Tak se do toho pusť, babo. Zavolej si své ropuchy a démony, Já…“
Najednou se zarazila, ústa se jí pomalu otvírala a zavírala, ale nevyšel z nich jediný zvuk. Rty se jí pak stáhly nazpět v grimase nesmírné hrůzy, oči upírala někam za Bábinu hlavu, někam za konec světa k něčemu úplně jinému. Jedna kloubnatá ruka jí vyletěla k ústům a z hrdla se jí draly přerývané kvílivé vzlyky. Ztuhla na místě jako zajíc, který spatřil lasičku a nade vší pochybnost ví, že je to poslední lasička, kterou kdy v životě spatřil.
„Co jste jí udělala?“ zeptala se Magráta, která se odvážila první promluvit. Bábi se maličko samolibě usmála.
„Hlavologie,“ řekla a usmála se podruhé. „Na něco takového nepotřebuješ žádnou magii typu Černá Alissa.“
„Ano, ale co jste jí udělala?“
„Nikdo nemůže být takový jako ona, aniž by si ve své hlavě vybudoval hradby, do kterých se uzavře,“ řekla Bábi. „Já jsem je prostě jen zbourala. Každý výkřik. Každá prosba. Každý záchvěv viny. Každé píchnutí svědomí. Všechno najednou jí zní v hlavě. Je na to takový malý trik.“
Vrhla na Magrátu blahosklonný úsměv. „Jednou tě to naučím, když budeš chtít.“
Magráta se nad tím chvíli zamyslela. „To je strašné,“ vypravila ze sebe.
„Nesmysl,“ zasmála se Bábi úsměvem, který by vyděsil i otrlého recidivistu. „Každý chce znát své skutečné já. A jí se to teď splnilo.“