„Jsou případy, kdy musíš být velmi laskavá, chceš-li být krutá,“ dodala Stařenka Oggová znalecky.
„Myslím, že to je ta nejhorší věc, která se kdy může někomu přihodit,“ řekla Magráta, která pozorovala, jak se vévodkyně kymácí dopředu a dozadu.
„Proboha, používej trochu svou představivost, děvče,“ zavrtěla Bábi nesouhlasně hlavou. „Jsou mnohem horší věci. Jehly pod nehty, například, různé hrátky s kleštěmi.“
„Do ruda rozpálený nůž, který ti někdo vrazí do zadku,“ přidala se Stařenka Oggová. „A držadlem napřed, takže když si ho chceš vytáhnout, pořežeš si prsty—“
„Tohle je to nejhorší, co jsem jí mohla udělat,“ pokračovala Bábi trochu upjatě. „Je to v pořádku a správné. Tak jedná správná čarodějka, víš? Není třeba to nějak dramatizovat. Většinu magie si tvoříme v hlavě. To je hlavologie. Tak a teď, kdybyste —“
Vévodkyni se z úst vydral zvuk podobný úniku plynu z prasklého potrubí. Hlava sebou najednou trhla dozadu. Otevřela oči, zamrkala a zaostřila na Bábi. Tvář se jí stáhla nenávistí.
„Stráže!“ vykřikla. „Přikázala jsem, abyste je zatkli.“
Bábi poklesla čelist. „Cože?“ vypravila ze sebe. „Ale — ale ukázala jsem ti tvé pravé já…“
„A to se mám zbláznit, nebo co?“ Když vojáci nesměle chytili Bábi za ruce, naklonila se vévodkyně k Bábi a její husté obočí se stáhlo do dramatického „V“ nenávisti a triumfu. „Měla jsem se rozsypat na kusy, co? Dobrá, stařeno, ukázala jsi mi přesně, jaká jsem, rozumíš, a já jsem na to pyšná! Udělala bych to všechno znovu, jenže by to bylo ještě delší a krutější! Líbilo se mi to a dělala jsem to, protože jsem to chtěla dělat!“
Udeřila se do mohutné rozlohy své hrudi, až to zadunělo.
„Vy užvanění idioti!“ prohlásila. „Jste tak slabí. Vy si vážně myslíte, že lidé jsou ve většině případů uvnitř dobří, co?“
Skupina na jevišti ucouvla pod silou jejího triumfu.
„No tak!“ vykřikla vévodkyně. „Já nahlédla do svého nitra. Vím, co pohání lidi. Je to strach. Obyčejný, hluboce zakořeněný strach. Není mezi vámi jediný, kdo by se mě nebál. Stačí, abych zadupala, a hrůzou si naděláte do gatí a teď především —“
V tom okamžiku ji Stařenka Oggová udeřila kotlem do týla.
„Tak ona se rozhodla, že nedá pokoj, co?“ řekla běžným konverzačním tónem, když se vévodkyně svezla k zemi. „No, kdyby se mě někdo zeptal, co si o tom myslím, řekla bych, že je trochu praštěná.“
Zavládlo dlouhé rozpačité ticho.
Bábi Zlopočasná zakašlala. Pak obdarovala oba vojáky, kteří ji drželi, jasným, přátelským úsměvem a ukázala na pahorek, který vévodkyně vytvořila na zemi.
„Odneste ji a strčte ji zatím do nějaké cely,“ přikázala. Muži se postavili do pozoru, pak chytili vévodkyni pod pažemi a s viditelnými obtížemi ji vlekli pryč.
„Opatrně!“ volala za nimi Bábi.
Pak si zamnula ruce a obrátila se k Tomjanovi, který ji stále ještě pozoroval s otevřenými ústy.
„To bychom měli,“ sykla. „Tak a teď, chlapče, ty nemáš na výběr. Jsi králem Lancre.“
„Ale já nevím, jak být králem!“
„Všichni jsme tě přece viděli! Dělal jsi to dokonale včetně toho křiku!“
„Ale vždyť to bylo jen divadlo, já jsem to hrál!“
„Pak hraj dál. Být králem, to je jako —“
Bábi zaváhala a luskla prsty na Magrátu. „Jak říkáš těm věcem, kterých je vždycky ve všem sto?“
Magráta se nejdřív zatvářila zmateně, ale pak pochopila. „Myslíte procenta?“
„Jo, ty,“ souhlasila Bábi. „Většina procent z toho, být králem, znamená umět hrát, jestli chceš něco vědět. V tom musíš být vážně dobrý.“
Tomjan vrhal zoufalé pohledy do kulis, kde měl být Mášrecht. Trpaslík tam skutečné byl, ale tomu, co se teď dělo na jevišti, už nevěnoval skoro žádnou pozornost. Měl před sebou scénář a zuřivě ho přepisoval.
UJIŠŤUJI TĚ, ŽE NEJSI MRTEV, MNĚ TO MŮŽEŠ VĚŘIT.
Vévoda se zahihňal. Někde cestou sebral prostěradlo, obtočil ho kolem sebe a teď se plížil nejopuštěnějšími hradními chodbami. Občas udělal tiše „húúúú“.
To dělalo Smrťovi starosti. Lidé mu většinou tvrdili, že nejsou mrtví, a na to byl zvyklý. Smrt, to je vždycky tak trochu šok a mnoho lidí se s tím velmi špatně vyrovnávalo. Jenže člověk, který při každém vdechu a výdechu svého těla tvrdil, že je mrtev, to byla pro Smrtě nová zkušenost.
„Budu vyskakovat na lidi,“ zasnil se vévoda. „Celou noc budu chřestit kostmi, budu se krčit pod střechou a lkaním předpovídat úmrtí v domě —“
TO DĚLAJÍ VÍLY SMRTI — BÁNŠÍ.
„Stejně to budu dělat, když se mi zachce,“ odsekl mu vévoda se stopou bývalé tvrdohlavosti. „A taky budu proplouvat zdmi, klepat do stolečků a na každého, kdo se mi nebude líbit, budu odkapávat ektoplazmu. Ha. Ha.“
TO NEPŮJDE. ŽIVÍ LIDÉ NEMOHOU DĚLAT DUCHY. LITUJI.
Vévoda podnikl neúspěšný pokus proplout stěnou, vzdal se a klenutým obloukem prošel do jedné z nejzpustlejších a nejpoškozenějších částí hradu. Vystoupil na pobořené hradby a rozhlédl se. Bouře poněkud zeslábla a tříčtvrteční měsíc vyhlížel mezi mraky jako jízdenka na věčnost, kterou vám vnucuje cestovní kancelář.
Ze zdi vedle něj se vynořil Smrť.
„Tak mi řekni jedno,“ prohlásil najednou vévoda, „když nejsem mrtev, co tady děláš?“
Vyskočil na cimbuří a zamával prostěradlem.
ČEKÁM.
„Čekej si celou věčnost, kostnatá tváři!“ zvolal vévoda triumfálně. „Budu žít v šerém světě, najdu si nějaké řetězy, kterými budu chřestit, budu —“
Udělal krok nazpět, ztratil rovnováhu, dopadl těžce na zeď a uklouzl. Kratičkou chvíli se pokoušel zbytek jeho pravé ruky zachytit na kamenech, ale pak zmizel i ten.
Smrť je všudypřítomný a v určitém slova smyslu bude právě tak pravda, když řekneme, že stál na starých hradbách a nepřítomně odfukoval neexistující smítka z ostří své kosy nebo že čekal mezi ostrými balvany hluboko v temné soutěsce, do pasu ponořen ve zpěněných vodách řeky Lancre. Zkostnatělým pohledem prohlížel hladinu řeky před sebou, až se najednou očima zastavil na místě, kde voda bublala několika zrádnými centimetry nade dnem z ostrých kamenů.
Zanedlouho se napůl průhledný vévoda ve světélkujích vlnách posadil.
„Budu strašit v jejich chodbách,“ řekl, „a za tichých nocí jim budu šeptat pode dveřmi.“ Hlas mu pomalu slábl a začal se ztrácet v nekonečném řevu řeky. „Postarám se, aby jim proutěná křesla strašidelně vrzala, jen počkej, uvidíš!“
Smrť se na něj usmál.
KONEČNĚ MÁ TVÁ ŘEČ SMYSL.
Začalo pršet.
Déšť, který bouře přinášejí od hor Beraní hlavy, má zvláštní, pronikavou kvalitu, ve srovnání s níž působí ostatní běžné deště jako suché. Teď právě takový déšť zaplavoval střechy hradu Lancre a zdálo se, že protéká přímo krytinou a plní velkou síň hradu nepříjemnou teplou vlhkostí.
Ve velké síni se shromáždila snad polovina všeho obyvatelstva Lancre. Venku hukot deště přehlušoval dokonce i řev řeky v soutěsce. Voda smáčela jeviště. Na malovaném pozadí se začaly rozpouštět a slévat barvy a jedna z opon se odtrhla z tyče, s tichým zapleskáním padla na zem a vytvořila tam barevné jezírko.
Zatím uvnitř končila Bábi Zlopočasná svou řeč.