„Zapomněla jsi na korunu,“ zašeptala Stařenka Oggová.
„Aha,“ přikývla Bábi. „Takže koruna. Máji na hlavě, vidíte? Když herci odjížděli, ukryly jsme korunu na dně jejich koše s rekvizitami, mezi ostatní koruny, protože jsme věřily, že tam ji nikdo hledat nebude. Vidíte, jak dokonale mu padne?“
Je třeba vzdát hold Bábině přesvědčivosti, protože celý zástup opravdu viděl, jak koruna Tomjanovi padne. Jediný, kdo o tom skutečně pochyboval, byl Tomjan, protože cítil, že jediné, co brání koruně, aby se nestala náhrdelníkem, jsou jeho uši.
„Představte si ten pocit, když si ji poprvé nasadil,“ pokračovala Bábi. „Předpokládám, že ucítil zvláštní mysteriózní brnění.“
„No, já cítil spíš —“ začal Tomjan, ale zjistil, že ho nikdo neposlouchá. Pokrčil rameny a nahnul se k Mášrechtovi, který stále ještě pilně psal.
„Myslíš, že ‚mysteriózní‘ může znamenat taky ‚nepříjemný‘?“ sykl.
Trpaslík mu věnoval nepřítomný pohled.
„Cože?“
„Povídám, může ‚mysteriózní‘ znamenat taky ‚nepříjemný‘?“
„Co? Jo tak. Ne. Neřekl bych.“
„A co to tedy přesně znamená?“
„Nevím. Něco velkopanského. Asi.“ Mášrechtův pohled se vrátil k papíru, jako kdyby ho přitahoval magnet. „Pamatuješ, co jsi řekl o všech těch zítřcích? Potom mi chybí ten kousek po —“
„Taky jsi nemusel všem vykládat, že jsem — adoptovaný,“ řekl Tomjan.
„No ano, ale když ono to tak bylo, víš?“ odpověděl mu trpaslík nepřítomně. „V těchhle věcech se vyplatí říkat pravdu. Tak a teď — on ji opravdu bodl, nebo ji jenom obvinil?“
„Já nechci být králem!“ zašeptal mu Tomjan naléhavě. „Každý říká, že jsem celý otec!“
„To je zvláštní, to že je někdo po někom,“ zamyslel se trpaslík. „Představ si, že bych byl já celý můj otec. V tom případě bych byl teď třicet metrů pod zemí a kopal bych kámen, a přitom —“ Hlas se mu vytratil. Upíral pohled na špičku svého brku, jako by ho namočený konec fascinoval.
„A přitom co?“
„Co?“
„Copak mě neposloucháš?“
„Já věděl, už když jsem to psal, že to není v pořádku, že je to nějaké popletené… Cože? Jo. Králem. Ale to je fajn zaměstnání. Zdá se sice, že je v tom oboru dost nevybíravá konkurence, ale jsem rád, že to s tebou takhle dopadlo. Jakmile se jednou staneš králem, můžeš si dělat, co chceš.“
Tomjan se podíval po tvářích lancreských radních, kteří se shromáždili kolem stolu. Měli bystré, nebo spíš mazané výrazy a v očích jim seděl vypočítavý pohled. Podobali se sedlákům na dobytčím trhu. Zvažovali ho. Pomalu, tak nějak chladně a neosobně mu došlo, že až bude králem, může si skutečně dělat, co bude chtít. Ovšem za podmínky, že bude chtít být králem.
„Můžeš si postavit své vlastní divadlo,“ obrátil se k němu Mášrecht a oči mu na okamžik zazářily. „S tolika propadly, kolik si jich jen budeš přát, a nádhernými kostýmy. Každý večer můžeš hrát v nové hře. Víš, můžeš mít prostě divadlo, vedle nějž bude Zeměplocha vypadat jako stodola.“
„A kdo by se sem na mě přijel podívat?“ zeptal se Tomjan a klesl na lavici.
„Všichni.“
„Co? Každou noc?“
„Mohl bys jim to přikázat,“ ucedil koutkem úst Mášrecht, aniž zvedl pohled od papíru.
Jestli jsem se nebál, že řekne přesně tohle, pomyslel si Tomjan. Určitě to nemyslí vážně, dodal k tomu v duchu samaritánsky. Má svou hru. On vlastně v tomhle světě neexistuje, rozhodně ne teď, v téhle chvíli. V čele stolu stála prázdná židle, ve které seděl, jak ho ujišťovali, duch jeho skutečného otce. Byl by rád, kdyby mohl říct, že ve chvíli, kdy mu byl představen, cítil něco víc než pocit chladu a šumotu v uších.
„Předpokládám, že bych mohl otci pomoct se zaplacením Zeměplochy,“ řekl.
„To by od tebe bylo hezké, určitě,“ přikývl Mášrecht.
Otáčel korunou v prstech a jen tak napůl ucha naslouchal hovoru, jehož útržky poletovaly sem a tam velkou síní.
„Patnáct let?“ řekl užasle starosta Lancre.
„Musely jsme,“ přikývla Bábi Zlopočasná.
„A já si hned myslel, že pekař minulý týden přijel nějak brzo.“
„Ne, ne,“ vysvětlovala čarodějka netrpělivě. „To není tak, jak si myslíte. Nikdo nic neztratil, ani neprodělal.
„Podle mého výpočtu,“ ozval se muž, který v Lancre sloužil současně jako kostelník, městský úředník a hrobník, jsme na tom všichni prodělali patnáct let.“
„Ale vůbec ne,“ protestoval starosta. „To je přece jasné. Čas je jako klikatá cesta, podívej, a my to vzali pěkně zkratkou přes pole.“
„Kdepak,“ protestoval úředník a přitáhl si kus papíru. „Podívej se, když…“
Tomjan dovolil, aby se nad ním hladina slov zase uzavřela.
Každý chtěl, aby byl králem. Nikdo ovšem nemyslel na to, co chtěl on. Jeho názor se nepočítal.
Moment! To bylo ono! Nikdo nechtěl, aby byl králem konkrétně on. Prostě vyhovoval a byl po ruce.
Zlato nečerná, alespoň ne ve smyslu fyzikálního procesu, ale Tomjan cítil, že lesk té kovové obroučky v jeho rukou má nepříjemnou hloubku. Spočívala na příliš velkém množství ustaraných i jiných pomazaných hlav. Když jste si ji přitiskli k uchu, mohli jste zaslechnout výkřiky.
Uvědomil si, že se na něj někdo dívá, a ten pohled přebíhal po jeho tváři s intenzitou kyslíkového hořáku, který olizuje nedobytnou pokladnu.
Byla to ta třetí čarodějka, ta mladá… ta nejmladší s pozorným výrazem a účesem typu živý plot. Ta, co seděla vedle přítele šaška, jako kdyby na něm vlastnila většinový podíl.
Nepřehlížela si jeho obličej, spíš studovala jeho podobu. Očima si ho měřila od kořene nosu, jako by měla místo očí šupleru. Obdařil ji úsměvem, ale ona si ho ani nevšimla. Jako všichni ostatní, pomyslel si.
Všiml si ho jedině šašek, úsměv mu s omluvným výrazem oplatil a přidal skromné spiklenecké gesto, které říkalo: co tady vůbec dělají takoví dva citliví lidé jako my dva? Ta žena si ho prohlížela znovu, nakláněla hlavu sem a tam a přivírala oči. Obracela hlavu střídavě k šaškovi a Tomjanovi. Pak se naklonila k nejstarší čarodějce, jediné osobě v celé horké vlhké místnosti, která jakýmsi zázrakem dostala korbel piva, a šeptala jí něco do ucha. Ty dvě spolu začaly šeptem vést oduševnělý rozhovor. Byl to přesně ten klasický způsob, jakým ženy vedou podobné rozhovory. Za normálních podmínek se odehrává přímo přede dveřmi, nebo ještě lépe v nich, a všechny zúčastněné stojí se založenýma rukama. Pokud je někdo tak nevychovaný a pokusí se projít, hovor okamžitě ustane a pokračuje teprve v okamžiku, kdy je nezdvořák bezpečně z doslechu.
Všiml si, že Bábi Zlopočasná zmlkla a všichni ve velké síni na něj s očekáváním upírají oči.
„Děje se něco?“ řekl.
„Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby se korunovace konala zítra,“ navrhla Bábi. „Pro království není dobré být bez krále. Království to nemá rádo.“
Vstala, odstrčila židli, přešla k Tomjanovi a vzala ho za ruku. Bez protestů ji následoval přes sál a po schodišti nahoru k trůnu, kde mu položila ruce na ramena a jemně ho posadila na sedadlo z odřeného červeného plyše.
Ozvalo se praskání a šoupání lavic a židlí. Vyděšeně se rozhlédl.
„Co se děje?“ zeptal se.
„Neboj se,“ řekla Bábi pevně. „Všichni by ti jen rádi vyjádřili úctu a zavázali se ti věrností. Stačí, když každému vznešeně kývneš na pozdrav, zeptáš se, co dělá a zda ho to těší. Ó, ano, a dobře uděláš, když jim teď vrátíš tu korunu.“