Tomjan si ji rychle stáhl z hlavy.
„Proč?“ zeptal se.
„Chtějí ti ji darovat.“
„Ale já už ji přece mám!“ nechápal Tomjan.
Bábi si trpělivě povzdechla.
„Ovšem jenom, jak se to to — fyzicky,“ vysvětlovala. „Takhle to bude i s obřadem.“
„Myslíte jako pomyslně?“
„Tak,“ řekla Bábi, Jenže to je v tomhle případě mnohem důležitější.“
Tomjan sevřel opěradla trůnu.
„Zavolejte mi Mášrechta,“ poprosil.
„Ne, je to třeba udělat, jak říkám,“ pravila Bábi důrazně. „Všechno je předem určeno, nejdřív se setkáš s —“
„Řekl jsem, abyste mi zavolali trpaslíka. Copak jsi mě neslyšela, ženská?“ Tentokrát se podařilo Tomjanovi nasadit správný rytmus i intonaci, ale Bábi byla velmi zdatný soupeř.
„Obávám se, že si dost dobře neuvědomuješ, mladíku, s kým mluvíš,“ odsekla.
Tomjan se na trůně napůl vztyčil. Hrál celou řadu králů a většinou to nebyli králové, kteří by vznešeně kynuli rukama a vyptávali se lidí, jestli je baví práce. Patřili spíš k těm typům, které dokázaly přinutit své lidi zaútočit v pět hodin ráno a za mrazu, a k tomu je ještě přesvědčit, že je to lepší než být tou dobou v posteli. V duchu je všechny pěkně shrnul dohromady a uštědřil Bábi vrchovatou dávku královské nadutosti, pýchy a arogance.
„Mysleli jsme si, že mluvíme se svou poddanou,“ prohlásil. „Teď udělejte, co jsme řekli!“
Bábina tvář se několik vteřin nehnula, zatímco v duchu bleskově přemítala, jak dál. Pak se pro sebe usmála, řekla lehce „jak si přejete“ a šla přivolat Mášrechta, který stále ještě psal.
Trpaslík se prkenně uklonil.
„Nech těch pitomostí,“ štěkl na něj Tomjan. „Co mám dělat teď?“
„Nevím. Chceš, abych ti napsal děkovací řeč?“
„Už jsem ti své řekl. Nechci být králem!“
„No jo, tak to by tady mohl být nějaký problém s děkovací řečí,“ souhlasil trpaslík. „Poslyš a rozmyslel sis to dobře? Být králem, to je velká role!“
„Jenže je jediná, kterou člověk smí hrát!“
„Hm. No dobrá, tak jim prostě řekni ‚ne‘.“
„Jen tak? Myslíš, že to půjde?“
„Za zkoušku rozhodně nic nedáš.“
Mezitím se k nim přiblížila skupina lancreských hodnostářů, kteří nesli korunu na hedvábné podušce. Všichni měli na tvářích výraz oddané úcty s příslušnou špetkou sebeuspokojení. Nesli korunu, jako kdyby to byl dárek pro hodného chlapečka.
Starosta Lancre si odkašlal do dlaně.
„Příprava velkého korunovačního obřadu zabere nějakou chvíli,“ začal, „ale rádi bychom —“
„Ne,“ řekl Tomjan.
Starosta zaváhal. „Prosím?“
„Já ji nepřijímám.“
Starosta znovu zaváhal. Rty se mu začaly nehlučně pohybovat a oči mu lehce zesklovatěly. Cítil, že musel cestou trošku zabloudit, a rozhodl se, že bude lepší, když to zkusí znovu.
„Příprava velkého korunovačního —“
„Já nechci,“ přerušil ho Tomjan. „Nechci být králem.“
Starostova ústa se otvírala naprázdno, takže se podobal kapru na suchu.
„Mášrechte,“ volal Tomjan v zoufalství o pomoc. „Ty přece umíš zacházet se slovíčky.“
„Víš, naše potíž je asi v tom,“ zamyslel se trpaslík, „že když ti nabídnou korunu, není sovo ‚ne‘ zařazeno do seznamu volitelných odpovědí. Možná, že by byli ochotni přemýšlet o slově ‚možná‘.“
Tomjan vstal, uchopil korunu a držel ji nad hlavou jako tamburínu.
„Tak a teď mě všichni poslouchajte,“ vykřikl. „Děkuji vám za vaši nabídku, je to pro mě velká čest. Ale já ji nemohu přijmout. Nosil jsem víc korun, než se dá spočítat, a jediné království, kterému dokážu vládnout, má vepředu oponu. Odpusťte.“
Jeho prohlášení následovalo hrobové ticho. Jak se zdálo, nebyla to ta nejvhodnější slova.
„Vidíš,“ prohlásil Mášrecht klidně, „to je další problém. Ty totiž už jsi králem. Je to prostě role, kterou pro tebe napsali, už když jsi se narodil.“
„V té roli budu mizerná šmíra!“
„Na tom nezáleží. Král, to není role, ve které je člověk dobrý. To prostě znamená, že jím je.“
„Nemůžete mě tady nechat! Vždyť široko daleko není nic jiného než pralesy!“
Tomjan znovu ucítil ten dusivý chlad a tiché bručení v uších. Měl dojem, že před sebou na okamžik zahlédl vysokého smutného muže, spíš jeho jemně mlžnou podobu, který k němu prosebně vztahuje ruku.“
„Lituju,“ zašeptal. „Vážně lituju.“
Mizícím obrysem zahlédl čarodějky, které ho upřeně pozorovaly.
Mášrecht vedle něj řekclass="underline" „Měl bys nějakou naději jen v případě, že by se našel ještě nějaký jiný dědic. Nepamatuješ si, že bys měl náhodou nějakého bratra, nebo aspoň sestru?“
Nepamatuju si nikoho! Mášrechte, já —“
Mezi čarodějkami došlo opět k rušné výměně názorů. A pak se Magráta pustila přes velkou síň, postupovala nezadržitelně jako přílivová vlna, jako nával krve do hlavy, nezadržitelně jako píst hydraulického lisu a mířila k trůnu a za sebou vlekla šaška.
„Hej, povídám?“
„Hm. Halóó!“
„É, jářku, promiňte, slyší nás někdo?“
Hrad nahoře byl plný pokřiku a všeobecného nadšení a nebyl nikdo, kdo by zaslechl prosebné a zoufalé hlasy, které se ozývaly z chodby od podzemních kobek a stávaly se s každou uplynulou hodinou prosebnější a zoufalejší.
„Ehm, prosím? Odpusťte! Billem má tu hroznou věc s krysami, víte, jako když vám to nedělá dobře, když dovolíte. Jéééé!“
Nechme kameru svého duševního pohledu pomalu klouzat podél prastarých zšeřelých chodeb, zabrat v detailu mokvající houby na stěnách, reznoucí řetězy, vlhko, temné stíny…
„Cožpak nás opravdu nikdo neslyší? Podívejte, už toho bylo dost! Jistě se stala nějaká komická chyba, koukněte, ty paruky si klidně sundáme…“
Nechme se tajemné ozvěny odrážet v koutech plných pavučin a v tunelech plných hlodavců, dokud nezeslábnou do síly slabého šepotu na hranici slyšitelnosti.
„Halóó! Povídám, dovolte, pomoc?“
Však on sem dolů nakonec někdo zabloudí.
Nedlouho potom se Magráta zeptala Mášrechta, zda věří na dlouhé známosti. Trpaslík se přestal věnovat své činnosti, která se skládala z nakládání káry.[24]
„Ani ne,“ zněla jeho rozvážná odpověď. „Spíš na dobré a na těch nejvyšších místech.“
Uběhl měsíc. Nad sametově temnými vřesovišti táhla zemitě vlhká vůně předčasného podzimu a jako ozvěna matného třpytu hvězd zazářila na blatech malá jiskřička.
Bludný kámen byl na svém obvyklém místě, ale neustále ve střehu, aby se dal na útěk v okamžiku, kdyby se objevil nežádoucí návštěvník.
Čarodějky seděly ve vyčkávavém tichu. Jak se zdálo, neměla tahle schůzka naději zařadit se mezi stovku nejúspěšnějších sabatů všech dob. Kdyby je viděl Musorgskij, Noc na Lysé hoře by skončila někdy po odpolední svačině.
Pak se ozvala Bábi Zlopočasná. „Řekla bych, že to byla dobrá hostina, co?“
24
Pozn. autora: Přesněji řečeno na nakládání káry jen dohlížel. Přímá fyzická účast by mu pravděpodobně dělala poněkud potíže, protože den předtím na něčem uklouzl a zlomil si nohu.