„Bylo mi skoro špatně,“ narovnala se pyšně Stařenka Oggová. „A naše Shirl pomáhala v kuchyni a donesla mi domů nějaké zbytky.“
„Jo, něco jsem slyšela,“ přikývla odměřeně Bábi. „Říká se, že prý chyběla půlka prasete a tři láhve sektu.“
„Je hezké, že si někteří lidé ještě dnes vzpomenou na starého člověka,“ pokračovala klidně Stařenka, které se hned tak něco nedotklo. „Taky mám jeden z korbelů, které se používaly při hostině.“ Vytáhla jej ze zástěry. „Je na něm napsáno ‚Vivat Verence II. Rex‘. Je to legrační, že mu říkají Rex. Nemyslím, že je to dobré přirovnání. Představte si krále s náhubkem a na řetězu u boudy!“
Znovu zavládlo delší ticho. Pak začala zeširoka Bábi. „Dost nás překvapilo, Magráto, že jsi tam nebyla.“
„Víš, tak nějak jsme si obě myslely, že budeš sedět v čele stolu,“ přidala se k ní Stařenka. „Myslely jsme si, že ses přestěhovala na hrad.“
Magráta tvrdohlavě upírala pohled na vlastní nohy. „Nikdo mě nepozval,“ řekla potom pokorně.
„No, já taky nevím nic o nějakém zvaní,“ prohlásila Bábi. „Nebyly jsme pozvány. Lidé nemusí čarodějky zvát, zkrátka vědí, že když budeme chtít, přijdeme prostě samy. Místa pro nás našli hned,“ dodala spokojeně.
„Víte, on měl jistě plno starostí,“ informovala Magráta své nohy.
„Musel si ve všem udělat jasno a taky pořádek, víte? Je velmi chytrý, víte? Uvnitř, myslím.“
„Velmi střízlivý mladík,“ řekla Stařenka.
„No, ale je úplněk,“ převáděla Magráta rychle řeč jinam. „Na sabat za úplňku musíme všechny bez ohledu na to, jak důležité závazky máme jinde.“
„A ptala —“ začala Stařenka Oggová, ale Bábi ji umlčela nenápadnou, ale tvrdou ranou loktem do žeber.
„Je to moc pěkné, že věnuje tolik času tomu, aby uvedl království zase do pořádku,“ prohlásila Bábi uklidňujícím tónem. „To dokazuje jeho opravdovou účast. Skoro bych řekla, že nebude trvat dlouho a všechno půjde jako na drátkách. Učí se rychle. Být králem je velmi náročné.“
„Jistě,“ souhlasila Magráta sotva slyšitelným hlasem.
Ticho, které pak zavládlo, bylo skoro hmatatelné. Nakonec ho porušil hlásek Stařenky Oggové, jasný a ostrý jako ledová tříšť.
„Heleďte, přinesla jsem s sebou lahvinku toho bublinkového vína,“ řekla. „Jako kdyby se byl náhodou… no jako pro případ, že… pro případ, že bychom měly chuť si dát skleničku,“ vyklouzla v poslední chvíli a zamávala lahví na své dvě společnice.
„Já nechci,“ zavrtěla Magráta zasmušile hlavou.
„Jen se napij, děvče,“ řekla přísným hlasem Bábi Zlopočasná. „Dneska máme moc studenou noc. Udělá ti to dobře na prsa.“
Měsíc se prodral potrhanými mraky a v jeho světle vrhla Bábi na Magrátu udivený pohled.
„Poslyš,“ řekla, „máš nějak neuspořádaný účes. Holka, holka, ty tvoje vlasy vypadají, jako kdyby sis je nemyla přinejmenším měsíc.“
Magráta propukla v pláč.
Tentýž měsíc ozařoval i jinak bezvýznamné městečko Beranov, nějakých devadesát mil od Lancre.
Tomjan opustil jeviště za hromového potlesku, který provázel závěr hry Troll ankhský. Přinejmenším stovka lidí se bude dnes večer vracet domů s myšlenkou, zda jsou ti trollové opravdu tak zlí, jak si až dodnes mysleli, i když jim to stejně nezabrání, aby si o nich i nadále nemysleli to nejhorší.
Mášrecht ho poplácal po zádech, když si sedl ke svému stolku a začal si stírat silnou vrstvu šedého líčidla, které mu mělo dodat podobu chodícího kamene.
„Bylo to skvělé,“ prohlásil. „Ta milostná scéna — to bylo dokonalé. A když ses obrátil a zařval na mága… řekl bych, že v celém hledišti nezůstalo jedno sedadlo suché.“
„Já vím.“
Mášrecht si zamnul ruce.
„Dnes večer si klidně můžeme dovolit zajít do hospody,“ zašklebil se spokojeně. „Takže stačí, abychom —“
„Vyspíme se ve vozech,“ odpověděl Tomjan pevně a zašilhal na sebe do střepu zrcátka.
„Ale vždyť víš, kolik nám ša- král dal! Mohli bychom celou cestu domů, noc co noc, spát v prachovém peří.“
„Zůstaneme u slamníků a dobrého zisku,“ zavrtěl hlavou Tomjan. „A to ti zaplatí bohy z nebes a démony z podzemí a vítr a vlny a tolik propadel, že je ani nespočítáš, má drahá zahradní ozdobo.“
Mášrechtova ruka spočinula na okamžik na Tomjanově rameni. Pak řekclass="underline" „Máš pravdu, šéfe.“
„Jasně, že mám. Jak to pokračuje s hrou?“
„Hmm? S jakou hrou?“ podivil se Mášrecht nevinně.
Tomjan si opatrně odlepil falešnou vrásku mezi obočím.
„Nehraj to na mě,“ usmál se. „Ta hra. Král Lancre.“
„Jo ta. No jde to. Docela to jde, musím říct. Však ona se nakonec vyloupne.“ Mášrecht rychle změnil téma hovoru. „Poslyš, víš, že bychom mohli zahnout k řece, tam si najmout loď a doplout až domů? To by byla krása, co?“
„Jenže taky můžeme dojít domů po souši a vybrat další peníze. To bude ještě pěknější, nemyslíš?“ ušklíbl se na něj Tomjan lišácky. „Dnes večer jsme vybrali sto tři pence, při monologu Posledního soudu jsem spočítal hlavy v sále. To je i po odečtení všech nákladů skoro celý stříbrňák.“
„Ty jsi skutečně celý otec, o tom není jediné pochyby,“ přikývl Mášrecht.
Tomjan se opřel a podíval se na sebe do zrcadla.
„Jo,“ přikývl. „Taky si to myslím.“
Magráta neměla ráda kočky a pomyšlení na myší pasti ji děsilo. Vždycky si myslela, že by se dalo i s tvory, jako jsou myši, dojít k nějaké rozumné dohodě a rozdělit dostupné potraviny tak, aby z nich měly obě strany co největší užitek. Byl to velmi humanitární názor, který ovšem, bohužel, nesdílely myši, a proto byla Magrátina kuchyň, osvětlená měsícem, plná života.
Když se ozvalo zabušení na dveře, zdálo se, že se celá podlaha rozběhla ke stěnám.
Po několika vteřinách se zabušení ozvalo znovu.
Pak byla krátká přestávka. Další zabušení zatřáslo dveřmi v závěsech a navíc se ozval hlas: „Otevřete, ve jménu krále!“
K prvnímu hlasu se ublíženým tónem přidal druhý:
„Nemusíte tak křičet! Proč tak křičíte? Nikdo vám nepřikazoval, abyste tak křičel! Vždyť když takhle křičíte, kdekoho vyděsíte!“
„Promiňte, pane! To už tak nějak patří k věci.“
Možná že další zabušení bylo o něco slabší, faktem však je, že po něm z věšáku na druhé straně dveří spadla Magrátina zástěra.
„Jste si jistý, že bych to nemohl udělat sám?“
„To se tak prostě nedělá, pane, aby král sám klepal na obyčejné domovní dveře. Nejlíp, když to necháte na mně. otevřete ve jménu —“
„Desátníku!“
„Promiňte, pane, trochu jsem se zapomněl.“
„Zkuste západku.“
Ozvalo se několik velmi váhavých zvuků.
„Nelíbí se mi, jaký to vydává zvuk, pane,“ prohlásil neviditelný seržant. „Mohlo by to být nebezpečné. Jestli vám mohu poradit, pane, já bych to podpálil!“
„Podpálil?“
„Ano, pane. Vždycky to tak děláme, když nám nechtějí otevřít. Pak jsou většinou venku, než byste řekl švec.“
„Nemyslím si, desátníku, že by to bylo v tomhle případě to nejlepší. Myslím si, že zkusím tu západku sám, jestli vám to nevadí.“
„To mi zlomí srdce, pane.“