„Určité věci, které se snaží vypadat jako určité věcí, často vypadají pravěji než ty pravé. To je známá věc,“ pokývala Bábi hlavou. „Ale nelíbí se mi, když to někdo podporuje. A na co si to vlastně ti lidé hrají, když si nasadí ty falešné koruny?“
„Znáte divadlo?“ zeptala se Magráta.
Bábi Zlopočasná, která v životě nepřiznala, že něco nezná, nezaváhala. „Samozřejmě,“ přikývla sebevědomě. „Je to jedna z těch věcí, kterým se říká, že jsou v módě, co?“
„Dobračka Sejkonopná vždycky tvrdila, že divadlo nastavuje zrcadlo životu,“ pokračovala Magráta. „Tvrdila, že ji pokaždé nesmírně povzbudí a obveselí.“
„Věřím, že je to možné,“ postupovala Bábi po tenkém ledě. „Když se to ovšem hraje pořádně. Jsou to dobří lidé, co, tihle divadelní herci?“
„Myslím, že ano.“
„A říkáš, že jezdí po kraji?“ zeptala se zamyšleně Bábi a upřela oči na kuchyňské dveře.
„Po celé zemi. Právě teď je v Lancre jedna herecká společnost, jak jsem slyšela. Ani jsem se na ně nebyla podívat, protože, víte, není to správné, aby žena šla na takové místo sama.“
Bábi přisvědčila. Vždycky souhlasila s takovým chováním a společenskými konvencemi, ovšem považovala za samozřejmé, že se nevztahují na její osobu.
Tiše zabubnovala prsty na bílý Magrátin ubrus.
„Správně,“ prohlásila najednou. „A proč ne? Běž a řekni Gytě, aby to dítě pořádně zabalila. Už je to dlouho, co jsem slyšela pořádně hrát divadlo.
Magráta byla okouzlena, jako ostatně pokaždé. Divadlo nebylo víc než pár kusů pomalované pytloviny, jeviště z prken položených na několika sudech a půl tucet lavic postavených na venkovské návsi. Ale současně dokázalo být i hradem, jinou částí hradu, toutéž komnatou o chvíli později, bitevním polem a právě teď cestou za městem. Mohlo to být skvělé odpoledne, kdyby nebylo Bábi Zlopočasné.
Po několika pronikavých pohledech, které vrhla na tříčlenný divadelní orchestr v domnění, že zjistí, který z nástrojů se jmenuje divadlo, věnovala nakonec stará čarodějka pozornost jevišti. Vzápětí začalo být Magrátě jasné, že určité základní aspekty divadelního představení Bábi zatím ani zdaleka nepochopila.
Neustále na svém místě divoce poskakovala.
„On ho zabil,“ zasyčela. „Proč s tím někdo něco nedělá? Vždyť ho zabil! A ke všemu ještě tady, přede všemi!“
Když se Bábi začala odhodlaně zvedat, chytila Magráta křečovitě svou starší kolegyni za ruku.
„To je v pořádku,“ zašeptala, „on není mrtvý!“
„Chceš snad říct, že lžu, děvče?“ utrhla se na ni Bábi. „Viděla jsem to na vlastní oči!“
„Koukněte se, Bábi, to není doopravdy, víte?“
Bábi Zlopočasná se trochu uklidnila, ale nepřestávala si brumlat sama pro sebe. Začínala mít pocit, že se tady někdo pokouší udělat z ní blázna.
Zatím na jevišti vedl jakýsi muž zahalený do prostěradla dlouhý oduševnělý monolog. Bábi ho několik minut pozorně poslouchala a pak strčila Magrátu loktem do žeber.
„Co to vlastně vykládá?“ zeptala se.
„Říká, jak je mu líto, že ten druhý muž umřel,“ odpověděla jí Magráta a v pokusu co nejrychleji změnit téma hovoru dodala: „Mají pěknou řadu korun, co?“
Jenže Bábi se nedala. „Tak proč tam předtím lezl a zabíjel ho, co?“ zavrčela.
„No, ono je to tak trochu složité —“ pokusila se Magráta chabě.
„Jaké složité!“ vřískla Bábi. „Je to jednoduše ostuda. A to tam ten chudák pořád ještě leží!“
Magráta vrhla úpěnlivý pohled na Stařenku Oggovou, která žužlala jablko a studovala jeviště s výrazem přednosty výzkumného ústavu.
„No, já myslím,“ začala nakonec zeširoka, „že je to všechno jenom jako. Koukni, on pořád dýchá.“
Zbytek publika mezitím došel k závěru, že poznámky, které si mezi sebou naše trojice vyměňuje, jsou součástí představení. Při té poslední tedy všichni diváci soustředili svou pozornost na mrtvolu, která se začala okamžitě červenat.
„A taky se mu podívej na boty,“ pokračovala Stařenka sžíravou kritikou. „Opravdový král by se za takové boty musel stydět.“
Mrtvola se pokusila ukrýt nohy za lepenkové křoví.
Bábi, která jakýmsi zvláštním způsobem vycítila, že nad těmi provozovateli šalby a úskoků zaznamenaly malé, ale přece jen vítězství, zašmátrala v sáčku s jablky, do jednoho se zakousla a začala hru sledovat s obnoveným zájmem.
Magrátiny nervy se pomalu uklidňovaly, takže se pohodlně usadila a začala konečně vychutnávat hru. Jak se ukázalo, ne na dlouho. Právě propadala kouzlu děje a spolu s jedním z hlavních hrdinů se zmítala v pochybnostech, když její idylu narušil hlas, který říkaclass="underline"
„A o čem je zase tohle?“
Magráta si povzdechla. „No,“ pokusila se, „on si myslí, že ten druhý je ve skutečnosti králova dcera převlečená za muže.“
Bábi podrobila zmíněného herce dlouhému pátravému pohledu.
„Je to muž,“ ujistila vzápětí Magrátu. „Má paruku ze slámy. A když mluví, tak kvičí.“
Magráta se otřásla. Nevěděla toho o divadle moc a neznala jeho pravidla a zákonitosti. Něčeho takového se právě bála. Bábi Zlopočasná se rozhodla podniknout Tažení.
„Ano, ale,“ odpověděla zničeně, „to už je divadlo. Všechny ženské role tady hrají muži.“
„Proč?“
„Ženy na jeviště nesmějí,“ řekla Magráta docela potichoučku a zavřela oči.
Jenže na sedadle po její levici k žádnému výbuchu nedošlo. Riskovala jeden rychlý pohled tím směrem.
Bábi neustále přežvykovala první sousto jablka a oči nespouštěla ze scény.
„No tak, Esme, nedělej z toho tragédii,“ naklonila se k Bábi Stařenka, která o Bábiných Taženích taky věděla své. „Je to prima kus. Právě mi to všechno začíná docházet.“
Někdo poklepal Bábina rameno a nějaký hlas řekclass="underline"
„Mohla byste si sundat ten klobouk, paní?“
Bábi se na sedadle velmi pomalu otočila, jako by ji hnal nějaký skrytý motor, a vrhla na člověka, který ji obtěžoval, pohled o intenzitě stokilowattového reflektoru s modrým filtrem. Muž se zachvěl a rychle si sedl zpět na své místo, přičemž ho Bábi pohledem upřeně sledovala.
„Ne,“ odpověděla.
Nezdálo se, že by příliš zvažoval jiné možnosti. „Tak ne,“ řekl nakonec.
Bábi se otočila nazpět a kývla na herce, kteří se odmlčeli a pozorovali, co se děje.
„Nevím, co je tady k vidění,“ zachmuřila se. „Tak, jedeme dál.“
Stařenka Oggová jí podala další sáček.
„Vezmi si větrový bonbon,“ nabízela.
Na provizorní hlediště se znovu sneslo ticho rušené jen váhavými hlasy herců, kteří chvíli co chvíli vrhali nejisté pohledy k důstojné postavě Bábi Zlopočasné a pak mlaskáním dvou úst, která ocumlávala větrové pokroutky a s bublavým zvukem je tu tam přehazovala za druhou tvář.
Pak najednou Bábi prohlásila hlasem, při jehož zvuku jeden z herců upustil dřevěný meč: „Támhle na té straně je nějaký chlap a ten jim pořád něco našeptává!“
„To je nápověda, napovídá jim, co mají říkat.“